Výroba miniaturních trojháčků

Prvním úskalím, které na vás čeká, je sehnání (popř. výroba) miniaturních trojháčků. Na trhu jsou k mání např. trojháčky Owner ST-11 v nejmenší velikosti 18 (z tenkého drátku), nebo typ STBL-36BC ve velikosti, která je sice ze silnějšího drátu, ale je bez zpětných hrotů. Pokud budete potřebovat ještě menší trojháčky, tak nezbývá, než si je vytvořit podomácku. 

Jako polotovary poslouží nejmenší plavačkové jednoháčky vel. 20 a 22. Vhodné jsou i muškařské háčky, hlavně kvůli jejich „lepivosti“. Pro tyto účely využívám rád pevnější háčky z mokrých mušek. Stačí odříznout žiletkou zbytky tělíček mušek a háček je připraven.

Háčky jsou dostatečně kalené, a tak bez nejmenších problémů mohu odlomit jejich očka.

Kvůli pravidelnému a rovnoměrnému rozmístění obloučků háčků používám versatilku, která poslouží jako svěráček. Při upnutí háčků do čelistí tužky lze jen těžko dosáhnout stavu, aby ramínka háčku držela u sebe. Proto na ně navleču tenkou bužírku. Z kousku drátku vyrobím budoucí očko trojháčku a pájením ho připojím k ramínkům háčků. Obava, že popustím zakalení háčkům, je lichá. Při pájení je tepelně ovlivněna pouze oblast v okolí očka. Drátěné očko je někdy vhodné připevnit k ramínkům několika oviny měděného drátku. Získá se tím lepší stabilita očka při pájení a vytvoří se podklad pro správné zatečení cínu.

 

Ořežu zbytky navázaných tělíček

 

Odstraním z háčků očka

 

Ramínka omotám tenkým drátkem, zasunu je do bužírky a uchytím do versatilky

 

Vytvořím očko z drátu a můžu pájet

 

Výroba mikro-rotaček

Pro výrobu rotačního lístku mini rotačky použiji rotační list z větší třpytky. Na menší rozměr ho zastřihnu nůžkami na plech. Následně vzniklý polotovar opracuji pilníkem do požadovaného tvaru. Obecně platí, že kapkovité listy rotují daleko od osy třpytky, úzké „vrbové listy“ těsně u osy.

Poskládat rotačku je už poměrně jednoduché. Musím si jen dát pozor na její vyvážení. U minitřpytky stačí umístit jeden wolframový korálek před trojháček. A dost! Příliš těžká mikro-rotačka nebude nikdy dobře rotovat.

 

Bez drátku a kleštiček to nepůjde

 

Zastřihnu a zapiluji plíšky do požadované velikosti

 

Vyberu nejmenší závěsy

 

Nachystám si wolframové kuličky požadované hmotnosti

 

Nejtěžší korálek musí být před trojháčkem

 

A je hotovo!

 

Ovládání mikro-rotačky 

Miniaturní nástrahy se vodí na velmi tenkých vlascích v rozmezí 0,08 – 0,12 mm. Rozhodně před ně nedoporučuji dávat ani obratlík s karabinkou, který narušuje siluetu nástrahy a likviduje její těžiště. 

Mikro-rotačky slouží téměř výhradně k vláčení nehluboko pod hladinou, a hlavně k lovu podél břehu. I když jsou poměrně nenápadné, při pohybu vodou šíří nenápadné vibrace, které imitují „šlapání vody“ topícím se hmyzem nebo plašení potěru. Proto tak snadno vzbudí zájem netečných dravců. Ryby vnímají způsobené vlnky postranní čarou a zachycené signály pro ně představují snadno dostupnou kořist.

Mikro-rotačky vzbuzují v šupinatých útočnících důvěru, uchopení nástrah je o to upřímnější. Podstatnou výhodu představuje drobný trojháček, který se takřka pokaždé sekne sám, a tak prakticky odpadává přiseknutí. Valná většina záběrů se projeví lehkým pozastavením nástrahy, za nímž následuje stoupající odpor. 

O mikro-rotačky mají eminentní zájem tloušti, jeseni a boleni. Brzy vás nepřekvapí ani záběry od plotice, perlína, oukleje, ale i lipana. Ze skutečných dravců po kovové „jednohubce“ chňapne okoun, pstruh a štička.

Mít pár minirotaček v krabičce je stejné jako mít další trumfy v rukávu. Když už kolikrát nevěříte v úspěch, tak s tou nejmenší nástrahou zažijete věcí, na něž ještě dlouho budete vzpomínat. Tak například...

 

Má oblíbená tloušťovka

 

Tady bude fungovat!

 

Stín horkého odpoledne

V parném letním horku se prodírám k řece. Nemířím k ní kvůli koupeli, ale kvůli rybaření. Zatím vše napovídá, že to nebyl zrovna šťastný nápad. Nohy mám spálené od kopřiv a komáři s muchničkami mají posvícení.

Kolem řeky je neproniknutelná hradba zeleně, ale za ní se ozývá zurčení vody, které mě žene vpřed. Konečně se proderu na břeh. Řeka je nízká a zapadlá. Nahazuji woblírek napříč toku a v mělčině sleduji jeho chod. Ach jo, co tady vlastně pohledávám!, napadne mě. Popojdu níž po proudu. Všude je to stejné! Řeka je jako bez života. A přece...

Pod převislou větví u druhé strany zaznamenám kroužkující rybu. Agresivně pracující wobbler vracím do krabičky a navážu mikro-rotačku velikosti 000. Nához se mi podaří hned na první pokus. Lehounká rotačka tiše dosedá na hladinu pod převislou větev. Proud ji zasune pod ní. Ťuk! Ťuk! Cítím ve špičce nenápadné doteky. Asi nástrahu otírám o nějaké větvičky. Jenže za chvíli zjistím, jak jsem se mýlil. Třpytka vyjíždí do prozářené vody a v závěsu za ní se drží velký stín. Obří tloušť! 

Je po čertech opatrný. Malinkou třpytku pomalu pronásleduje a občas do ní ťukne sevřenými pysky. Chová se, jako by neuměl pořádně otevřít prostornou tlamu. 

Nervy mám našponované k prasknutí. Skoro nedýchám. Třpytku už mám sotva dva metry od špičky prutu a ryba se stále k ničemu nemá. Mám toho akorát dost! Když jelec znovu nástrahu postrčí, seknu! Pic ho! Mělčina se vmžiku kalí pod údery ocasní ploutve. Zrazený tloušť letí napříč vodou. Míří zpět do stínu větví. Brzdím, co jen tenoučký vlasec snese. Ryba přesto dosáhne úkrytu. Brnk! Mám po zábavě! I po nástraze...

I přes ztráty jsem rád, že jsem k vodě vyrazil s rybářskou výzbrojí. Podobných zážitků v horkém létě zas tolik nebývá.      

 

První (a  poslední) úkaz po úspěšném záseku

 

Text a fota: Milan Rozsypal