Účinnost „plechů“ na fousáče je místně či za určitých okolností plně srovnatelná s wobblery - ba v mnoha ohledech je dokážou i předčít. Je totiž vědecky prokázaná sumčí agresivita vůči kovovým předmětům. K útoku je pravděpodobně provokuje elektromagnetické pole. Kovové nástrahy však mohou stejně spolehlivě svádět i svým pohybem – dle druhu dokážou vytvořit ve vodě ten správný dráždící efekt. Divoké kličkování vypouklé plandavky, třepetavý chod cikády nebo silné vibrace větších rotaček vnímají fousáči spolehlivě na několikametrovou vzdálenost a nezůstávají při tom jen chladnými pozorovateli.

Leze, leze po železe… 

Řeka Dyje u Dolních Věstonic – sezóna 1990: Před pětadvaceti lety (pěkně to utíká, což?) jsme v pětičlenné partě jezdili vláčet „pod vrata“ Věstonické nádrže. Novomlýnská přehrada se teprve napouštěla a všichni dyjští dravci, jakoby nedůvěřovali vznikající stojaté vodě, táhli houfně proti proudu řeky, až se zarazili o zmíněné propusti. Koncentrace ryb pod vraty byla neuvěřitelná! Zažívali jsme bohatýrskou éru a současně navštěvovali nejlepší školu přívlače. S prvními prototypy podomácku vyrobených wobblerů jsme slavili nebývalé úspěchy při lovu candátů, štik a bolenů. V úlovcích nechyběli ani velcí tloušti, jeseni, okouni a parmy. Obdržet při vláčení několik desítek záběrů za den nebylo žádnou utopií. Počtem zdolaných ryb jsme tehdy s přehledem válcovali přítomné rybičkáře. Snad jediným druhem dravce, při kterém měli navrch, byl sumec! Zatímco my zdolali jen kníratá mimina a to ještě sporadicky, na ryby nastražené u dna šli řádní habáni téměř každodenně. Až v nás klíčilo podezření, že k ulovení slušnějšího knírače přívlačí musí mít člověk obrovskou kliku. Jak se dostat s vláčákem na kobylku místním sumcům? To nám pomohla odhalit až náhoda.

Těžká železa se hodí i do silně tažných jam pod splavy.

Bylo nás pět! Dva Milanové, já, Jirka a Marian. Vlak nás vyplivne v Šakvicích. Máme před sebou ještě čtyři kiláčky pochodu po rozpálené silnici. Na oplátku za přetrpěný maratón v plné polní si budeme užívat celý víkend v rybářském ráji. Cestou kujeme plány na ulovení velkých dravců. Hovor se stočí i na neulovitelné vousaté přeludy. 

„Však já je dostanu!“, kasá se Marian, „vyrobil jsem si na ně tajnou superzbraň!“ 

Marianovo prohlášení nikdo nebere vážně. Všichni známe jeho (vesměs nezdařené) pokusy o vytvoření geniální nástrahy. 

Své prototypy sumčích nástrah nám představí až u vody. Vyrobil si tři kusy a všechny jsou stejné. Jedná se o rovnostranné trojúhelníky o rozměrech 7x7x7 cm z dobře půlcentimetru silné železné pásoviny. Jsou rovné jako placky, bez jakéhokoli prohnutí. V každém cípu jsou vyvrtané otvory a v nich jsou nasazeny masivní pružinové kroužky – dva zdobí trojháky a v posledním je karabina na uvazování k vlasci. Marian pro své nástrahy vymyslel i pojmenování - nazývá je hrdě „Metály“. V duchu sní o tom, jak se renomované rybářské firmy předhánějí, aby mohly jeho vynález komerčně vyrábět. Popravdě řečeno, moc důvěry nevzbuzují.

Přichází na řadu první praktické testování „horké novinky“ ve vodním živlu! Po euforii nastává zklamání. „Metál“ ve vodě nedělá vůbec, ale vůbec nic! Když pominu, že klesá jako sekyra ke dnu, tak na něm jinak není vidět ani náznak miniaturního pohybu, ani nepatrné zachvěníčko. Jediným kladem je jen jeho hmotnost, díky níž lze v pohodě přehodit celou Dyji. Na „supernástrahu“ je to ale žalostně málo. Podobně jako každý neúspěšný vynálezce, tak i kamarád se záhy stává terčem vtípků. Když se na jeho účet dosyta nasmějeme, rozcházíme po proudu. Než padne soumrak, je třeba uvláčet nějakého dravečka na večeři.

Za necelou hodinku se vracíme k tábořišti s párem candátů a otepí dřeva na táborák. Marian nám letí v ústrety. S vytřeštěnýma očima nám hlásí, že mu hned po našem odchodu nasál Metál óóóbrovský sumec, ale těsně před naším příchodem se urval! Samozřejmě nevěříme a dáváme mu své pochyby důkladně sežrat. Marian se urazí a jde navázat druhý trojúhelník. Chvíli ho pozorujeme, jak nástrahou přeorává dno. Od zbytečného okounění nás zaženou kručící žaludky. Rozděláváme oheň a v alobalu na žhavém uhlí připravujeme candátí filety. Rychle padá tma a stejně rychle do nás později padají i pečené rybí porce. Až ke konci hostiny si vzpomeneme na Mariana. Zachráním pro něj kus candáta a jdu se po něm poohlédnout. Zastihnu ho právě ve chvíli, kdy vyprošťuje svou převratnou nástrahu ze sumčí tlamy. Ulovený „knírač“ ale nemá ani zdaleka míru, a tak se vrací do řeky. 

„To už je druhý kousek!“ chlubí se úspěšný lovec a vzápětí posílá Metál kamsi do tmy. Hlava mi nebere, co se sumcům na neforemném kusu železa muže líbit. I styl vláčení se mi zdá být podivný. Nástraha klopýtá po dně, a když uvázne, rybář jí škubnutím uvolní – právě v této fázi se prý dostavily záběry. Vracím se do tábořiště a vše hlásím. Vzápětí jsem nazván dezinformátorem a Marianovým patolízalem. Posílám kamarády do háje a jdu se uklidnit k Dyji. Cestou potkávám Mariana se složeným prutem. Postěžuje si, že druhý Metál upráskl při náhozu a poslední kousek si šetří až na bílý den. Míříme k ohni. Oba si ještě vyslechneme pár rýpanců, ale to už jsou jen zbytkové záchvěvy ironie před usnutím.

Je ráno! Po hladině se kutálí klubka mlhy, ze kterých se občas ozve pořádné šplouchnutí. S postupným rozedníváním se intenzita dravčího rabování zvyšuje. Tato zvuková kulisa žene naši fantazii do krajnosti. Hbitě opouštíme vyhřáté spacáky. Řeka čaruje, láká a svádí. První hody a první záběry. Na wobblery taháme boleny, candáty a sem tam i štičku. Jediný, kdo je absolutně bez záběru, je Marian. Umíněně tahá po dně svou placku železa. Každou chvíli s ní ale uvázne na dně. Pohled na jeho prohnutý prut s námi vždy škubne - falešné záběry způsobují v našich řadách paniku. Provokatér je proto vykázán až na okraj prochytávané jámy. S brbláním odchází po proudu. S plnou vervou se pouštíme do házení a „metalistu“ pouštíme z hlavy. Připomene se nám za chvíli hurónským řevem sám. Jak jeden muž spěcháme na pomoc. Mariana najdeme zapřeného o balvan. Křečovitě svírá rukojeť prutu. Prut je prohnutý jako záda vetché stařeny. Brzda dotaženého navijáku úpí a vlasec krájí hladinu – toť neklamná znamení, že na nástraze visí velký kus. Zdolávání se i přes naši morální podporu postupně protahuje na 10, 20 a 30 minut. Právě inkriminovaná půlhodina boje je nejkrajnější mez pro úplné rozevření pružinového kroužku. Tah ryby rázem povolí a z vody na oslizlém vlasci vystřelí jen zavřená karabinka. Slova útěchy jsou zbytečná. Marian je psychicky na dně! Jeho poslední (stejně tak jako první) „supernástraha“ sešla ze světa hrdinskou smrtí. 

Netušili jsme jak dostat vousaté přízraky z vody!

Všichni pojednou bezvýhradně věříme v účinnost „Metálů“. Bohužel žádná ze svérázných nástrah už není k mání. Musíme se ji pokusit nahradit! V první fázi měníme vlasce - candátové dvacítky vystřídáme za festovní pětatřicítky. Jirkovi posléze probereme jeho zásobu velkých plandavek. Protože nejsou tak těžké jako „originál-metál“, přidáváme těsně nad nástrahy 30 g průběžná olova. A pak… rychle s nimi do hloubky! Lovíme stejně, jak jsme to odpozorovali od „Edisona“- Mariana. Se zvednutou špičkou prutu necháme třpytku tančit po dně. Že je zvolená taktika správná nás přesvědčují prudké záběry. Za víkend tak zdoláme osm fousáčů (půlku kolem metru a zbytek menších), pár záběrů nezužitkujeme a dva větší kusy uniknou i s nástrahami.     

Až dodatečně jsme vypátrali, proč nám sumci nebrali na běžné vláčecí nástrahy. Tajemství odhalily útroby ponechaných ryb. V každém z dravců jsme objevili na dvě vrchovaté hrsti pěticentimetrových candátků! Sumci zkrátka neměli potřebu zvedat se za kořistí do sloupce, když měli celé dno doslova poseté kobercem rybek. „Kníratým vysavačům“ stačilo pouze popojíždět po dně a plnit si pupky. A naše monster-nástrahy přitom nasáli jen tak mimochodem.

Konec dobrý - všechno dobré...

Do konce sezóny, než se nádrž definitivně naplnila, jsme s pomocí „hlubinných min“ vydolovali z jámy pár desítek slušných sumíků. Kromě zatěžkaných plandavek a velkých gum se nám osvědčili i 50 g pilkery. Věřím, že účinnou „zbraní“ by tehdy byly i cikády (ty jsme ovšem ještě neznali). Od těch dob jsme se ale marně snažili najít hlubokou jámu s hladkým jílovitým dnem, které by bylo hustě poseté rybičkami. Kdybyste o nějaké takové sumčí spižírně věděli, dejte mi, prosím, vědět? Předem děkuji! 

Text: ToRo 

Fota: autor a přátelé