mnik_3

Ač je to k nevíře, mník se dá chytit i na přívlač.

 

Zásadní podmínky

Aby se rybář, dočkal mníčího útoku na vláčenou nástrahu, musí dodržet několik bodů. Předně musí vystihnout místo, kde se ryby vyskytují, dále čas, kdy jsou nejaktivnější, a také musí vybrat takovou nástrahu, která je schopna dravce vydráždit. Pokyny pro úspěšnou přívlač „jednovousů“ se sice vlezou do jedné věty, ale v praxi to až tak jednoduché není. Záleží také na tom, jaké zvolí nástrahy. Určitě ale platí, že jsou umělé proti mrtvým rybkám ve velké nevýhodě.

 

Můj první mník chycený na Berkley gumu.

 

Přívlač s umělými nástrahami

Aby se šance na záběr zvýšila, je potřeba dodržet pár bodů.

 

Kde?

Relativně nejsnadnější (a přitom nejdůležitější) je výběr lovného místa. Chytám pouze tam, kde se mníci loví na přirozené nástrahy. Tedy tam, kde jsem o jejich výskytu skálopevně přesvědčen. Většinou to bývá v podjezí a pod propustěmi – zde bývá koncentrace dravců nejhustější. Nevynechám okolí balvanitých břehů, naplavených větví – zkrátka vláčím všude tam, kde jsou překážky na dně. Právě to jsou potenciální mníčí úkryty.

 

Tady a teď by mohli být!

 

Jak?

Nástrahu vodím co nejpomaleji, její občasné škrtnutí o dno nebývá na závadu. Vždy musím počítat s eventualitou, že budu mít mnohonásobně více vázek, než vlastních záběrů. Případný záběr od mníka se projeví různě – od řádného škubnutí až po jemné uváznutí. Nikdy mi však ani velký mník nevyrazí kličku navijáku z ruky (jako to umí bolen, štika nebo pstruh), proto je potřeba každé podezřelé pozastavení nástrahy s citem přiseknout.

 

Kdy?

Aby bylo záběrů více, je potřeba vybrat optimální dobu lovu. Nejlepším časem je šero před rozedněním, anebo naopak hodina po západu slunce. V této době jsou mníci abnormálně čilí, vyjíždějí z úkrytu, protahují vodou a pátrají po kořisti. Při vystihnutí jejich aktivity lze dostat víc záběrů, než při celodenní přivlači. 

Jednou se nám tak spolu s kamarádem podařilo během ranního svítání uvláčet pět mníků, dokonce jsme vytáhli i dva naráz. Záběrů jsme tehdy měli požehnaně, ale mnohé z nich se nám nepodařilo zužitkovat. Úspěšnými nástrahami byli „navoněné“ twistery Berkley. Útoky mramorovaných dravců na gumy trvaly slabou půlhodinku a po vyjasnění mníci zmizeli jako živý sen.

Jen opravdu náhodou můžete mníky na přívlač ulovit i přes den, ale to jen tehdy, když se nástrahou trefíte poblíž jeho úkrytu. Známý takto ulovil kilového strakáče v naprosto „nevhodném“ termínu – na dravčí zahájenou a v pravé poledne, kdy byla voda čistá a prozářená letním sluncem. Shodou okolností mník zaútočil opět na aromatický Berkley twister, což naznačuje, že čich je pro mramorované dravce jedním z dominantních smyslů.

 

Úlovek mníků na přívlač (1992)

 

Na co?

Postupně jsem se dostal k doporučeným nástrahám k lovu mníků. Z „umělotin“ největší účinnost přisuzuji měkkým nástrahám – twisterům, kopýtkům, smáčkům a nymfám, ve velikostech úměrných mníčí tlamě. Optimální rozměr použitelných gum tedy leží mezi 3-7 cm. Už se ale stalo, že mi mník atakoval velký štikový ripper, avšak na háček nedosáhl, a tak se jen povozil na ocásku. Už proto je dobré pojistit „chytlavost“ malým doprovodným trojháčkem umístěným v zadní polovině nástrahy. 

Barvě nástrah nepřikládám valný význam. Mníky jsme ulovili na reflexně zbarvené varianty, ale i na nenápadné odstíny. Viděl jsem chytit obrovského mníka (73 cm) na bílý twister. Osobně jsem slušné úspěchy zaznamenal na zcela černé gumy (cca deset ulovených ryb).

Domnívám se, že spíše než barva nástrahy osloví mníky plynulé kmitání měkkého ocásku. V jejich případě má značný vliv i „parfémování“. 

Jen pro zajímavost - kamarádovi se loni podařilo na položenou na cár rybky ulovit slušného mníka (56 cm) a když vyprošťoval háček z tlamy, všiml si, že dravec má „cosi“ zaraženého v jícnu. Po krátké operaci vypreparoval z ryby smáčka vel. 4“ na desetigramové hlavičce! Otázkou zůstává, zda mník na gumu zabral, nebo ji sebral už utrženou ze dna...

Další nástrahou, která je schopná vydráždit mníka k útoku, je menší typ wobbleru. Osobně jsem s jeho pomocí mníka nechytil, ale přátelům se už na woblírky pár kousků pověsilo. Z doslechu vím o případu, kdy přišel záběr od mníka i na plandavku, avšak účinnost třpytek silně pokulhává za účinností měkkých nástrah. Rozhodně jako nevhodná nástraha k „mníčí“ přívlači se jeví rotačka – minimálně kopíruje dno a vyžaduje vyšší rychlost tažení.

V žádném případě při lovu mníků nedávají srovnávat nástrahy umělé s nástrahami přirozenými. Takové srovnání vždy dopadne špatně pro „nejedlé napodobeniny kořisti“. Záběr od mníka na umělou nástrahu musíme brát jako skvělý sportovní výkon a notnou dávku štěstí, vždyť „jednovous“ je hned druhým dravcem (po úhořovi), který se na vláčecí (a navíc i umělé) nástrahy moc nehrne.    

Pár menších kousků jsem už chytil i na marmyšky ochucené hnojáčkem. V tomto případě má ale nástraha blíž k přirozené potravě než jen k její napodobenině. 

 

Jednofousek chycený na marmyšku s hnojáčkem.

 

Rybičková přívlač

Jestliže úlovek mníka na umělou nástrahu bývá dost nahodilý a vzácný, potom přívlač s mrtvou rybkou je naopak jednou z nejúčinnějších metod jeho lovu. V prospěch vláčené rybky hovoří především její přirozenost, pachová stopa, kterou kolem sebe šíří a relativně nízká ztrátovost v překážkách. Nejvíce se mi osvědčila varianta „panáčkující rybky“, která mi pomáhá přelstít nejen mníky, ale také candáty, okouny a tlouště.

 

Panáčkující rybka

Příprava této sestavy je poněkud odlišná od jiných způsobů nastražování rybek. Rovněž její pohyb je zcela odlišný od klasických systémků. Dalo by se říci, že se jedná o hodně zjednodušený „Dražko“ systém – rybka má podobně svůdný pohyb a dokonale s ní vymetu všechny kouty členitého dna.

Samotné nastražení rybky je snadné. Přímo na vlasec navážu jednoháček střední velikosti oblého tvaru, který protáhnu přes tlamičku a skřele. Háček pootočím a propíchnu jej skrz bříško rybky. Na vlasec nad háčkem zlehka namáčknu brok, který pak zasunu rybce do tlamky. Závěrečnou fází je omotání tlamky buď jemným drátkem, nebo několika oviny nitě – tím se zamezí olůvku, aby vyjíždělo po vlasci. Podle hloubky vody a síly proudu doplním další broky těsně nad nastraženou rybku. Rybička se zatíženou hlavou skvěle imituje kořist v posledním tažení.

 

Umístění háčku při popotahované, zbývá už jen zasunout olůvko do tlamky rybky a zajistit drátkem.

 

Vedení

Prezentace této nástrahy je jiná – v podstatě se ani nejedná o přívlač v pravém smyslu slova. Pohyb rybky spíše diriguji špičkou prutu, než navíjením vlasce. Způsob lovu více připomíná oživování marmyšky, než klasické vláčení.

Protože je nástraha dost lehká, neumožňuje extra daleké náhozy. Většinou ji zhoupnu pár metrů od břehu směrem proti proudu. Rybku nechám unášet tahem vody, abych ji dostal co nejdřív do blízkosti dna. Tam ji nechávám „klopýtat“ o překážky, chvílemi ji bez pohybu ponechám ležet na dně, zvedám ji a spouštím podél balvanů. Nevynechám ani podemleté břehy, škvíry mezi kameny apod. Zkrátka nespoléhám na to, až mníci vyrazí z úkrytů a začnou aktivně lovit, ale snažím se naopak dostat kořist do blízkosti jejich brlohů a naservírovat jim sousto až pod nos. Že se tato „popotahovačka“ vyplácí, dokazují záběry mníků v průběhu bílého dne – tedy v době, kdy je jejich potravní aktivita minimální. Samozřejmě se takto dají vyprovokovat i ostatní dravci.

 

Jaké rybky použít?

Na druhu rybek až tak nezáleží, spíše záleží na její čerstvosti. Při chytání mníků na popotahovanou se vyplatí sebou přenášet kbelík s živými rybkami, protože se převážně loví jen na úseku nepřesahujícím několik desítek metrů. Před nastražením zvolenou rybku usmrtím cvrnknutím do hlavy. Výhoda čerstvé zabité rybičky je zřejmá – je dostatečně tuhá, a tak ji brzy nezničí ani časté střety o překážky a dno. Z druhů se mi osvědčily plotičky, perlínci, hrouzci, drobné oukleje. Mám-li možnost si vybrat, sáhnu po ježdíkovi nebo mrňavém okounovi, jejichž neskonalou výhodou je tužší kůže a prostorná tlamička, do které se schová větší olůvko, takže není nutné na vlasec připevňovat přídavnou zátěž.

 

Není nad čerstvé rybky!

 

Uskladnění mrtvých rybek

Okounci jsou jedním z mála druhů, které zamrazuji do zásoby. Po podzimních výlovech jich bývá pod výpustěmi rybníků dost a dost. Klidně vysbírám s bahna už udušené nebožtíky. Rybky potom roztřídím podle velikosti. Do mrazáku je ukládám po 20 kusech – takové množství bohatě postačí na celodenní zimní šoulačku.  Před uložením „k ledu“ rybky otřu od slizu a balím je do tenké gázy, aby se zbytečně nedotýkaly. Tím se k sobě nepřilepí a u vody je s nimi jednodušší manipulace. Optimální velikost rybek je od 5 do 10 cm. Když mám rybky větší, pak k lovu použiji jen jejich přední poloviny. Přestože, např. mník „čtyřicátník“ je schopný do sebe naládovat pořádné sousto – rybku až 15 cm velkou, nedoporučuji je používat. Taková „přerostlá kořist“ se hůře ovládá, navíc ji dravec dlouho drží a hrozí „plané záseky“!

Aby zásek seděl, je nutné chvíli po záběru vyčkat. Po každém podezřelém škobrtnutí nástrahy sklopím špičku prutu, vlasec vezmu mezi prsty a jeho došponování zjistím, zda se jedná o falešný poplach, nebo o skutečný útok dravce. Je-li „zkouška citem“ pozitivní, vyčkám několik vteřin (podle velikosti rybky) a ostře seknu zápěstím. Mník se s ukořistěnou potravou nemazlí, několikrát zamele prostornou tlamou a šupem ji posílá do útrob. Dlouhé čekání se proto nevyplácí – hluboko zaseknutý háček pak většinou změní majitele. 

I když nejsem čistokrevným milovníkem rybičkové přívlače, musím popravdě přiznat, že v pokročilé zimě je rybka jedinou nástrahou, která je schopna vyburcovat mníka k částečné aktivitě. Šance na záběr je tak mnohonásobně vyšší, než téměř zbytečné cezení vody nástrahou umělou.

 

Krasavec z řeky neodolal zamraženému okounkovi.

 

Na závěr miniseriálu ještě jedna letitá vzpomínka na „mníčí“ přívlač. 

 

Tečka za sezónou 

Poslední týden v roce je ve znamení svátků. Většina vod je osiřelá a zdá se, že poklid panuje i pod vodní hladinou. V tento čas už nedělám ani dlouhé, ani daleké výpravy. Pár hodin na mrazu brzy ochladí loveckou vášeň a upřímně řečeno, kloudný záběr či slušnější úlovek bývá řídkým jevem. 

S tímto vědomím jedu na závěrečnou výpravu k řece. Hodlám s mrtvou rybkou prošmejdit hlubší tůně – vždyť candát není žádný zimní spáč! Studená noc zvolna přechází v šero a vzápětí i v jasný mrazivý den. Konečně jsem u Jihlavky. Mou pozornost upoutá bíložluté zbarvení vody. Scházím k řece, abych zjistil pravou příčinu neobvyklého přírodního jevu. Už je mi to jasné! Hladina je zamrzlá a zvednutá voda se vylila na led. Od ryb mě dělí třicet centimetrů vody a zatopený ledový škraloup. Co teď? Místo, abych hledal ryby, snažím se objevit alespoň volnou hladinu, kam bych spustil nástrahu. Až po půlhodinovém pátrání vyčenichám třímetrové oko v ledu. Ideální místo k lovu to v žádném případě není – proud je zde dost silný a navíc je zde vidět skoro až na dno. Hloubku odhaduji na zhruba metr.

Už mám dost pochodového cvičení! Praštím s batohem a nastražuji prvního okounka, který mi padne do ruky. Napíchnutého nebožtíka spouštím do vody. Tah vody ho okamžitě smete pod led. Musím rybku víc zatěžkat. Broček v okouní tlamce měním za větší olůvko. Nahodím nástražku proti proudu a nechám ji kutálet po balvanitém dně. Nástraha propluje jednou, dvakrát... desetkrát, a ani náznak nějakého dravčího zájmu. U spodního okraje ledu se rýsuje u dna velký kámen. Pokaždé před ním stačím rybku zvednout. Tentokrát riskuju. Okounka nechávám zakutálet až za něj. Po chvíli vyčkávání se rybku snažím pozvednout. Marně! Uvízla pod šutrem! Zacloumám prutem a montáž vystřelí až na břeh. Rybka je celá pomačkaná, tak ji musím maličko upravit. Nedám si pokoj, zas nástrahu nechám splavat za zrádný balvan. Jen ji tentokrát nepošlu tak daleko. Vlasec držím mezi prsty a rybku oživuji pocukáváním. Pic! Ucítím nezaměnitelný úder do špičky prutu. Povolím průvěs v ruce. 

Co teď? První cesta útočníka povede pod led, v horším případě dál za kamen. Obě možnosti nestojí za nic, proto dorovnám vlasec, a když se dravec znovu ohlásí, švihnu prutem. Mocné zadupání u dna mě ujistí, že zásek mířil „do černého“. Rybu silou vytáhnu z dosahu ledu i balvanu. Nad čistým dnem ji dosyta nechám vyzuřit. Už podle způsobu boje tuším, že se nebudu radovat z candáta. Daří se mi zkracovat vlasec a útočník postupně slábne. Konečně ke břehu vyvedu velkého mníka.

Téměř dvoukilový strakáč se uvelebí na mělčině, až mu hřbet čeří hladinu. Slunce ho dočista oslepilo, takže leží jako prkno! Pokládám prut, beru fotoaparát a udělám několik snímků. „Jednovous“ pózuje jako manekýn. Před tlamou mu plandá přívěsek v podobě nastražené rybky. Je čas dravce osvobodit. Mníka bafnu za zátylek a konečně mu uvolním háček z okraje čelisti. Popřeju mu do nového roku dlouhý život, pořád plný pupek a málo kontaktů s háčky. Nořím ho do rodné Jihlavky a pozoruji, jak se pozvolna přes mělčinu šine k domovskému balvanu. 

Poté se přesouvám dál po řece. Navštívím další místa, zkouším chytat tu i onde, ale další záběr už si nevyprosím. Ještě jednou se vrátím zpět k „mníčímu hradu“, ale situace se nezopakuje. Mníkovi asi stačila jen jedna návštěva souše. Vysypu zbytek rybek do vody a složím prut. Už se těším do tepla. Naposled se ohlédnu po zamrzlé řece a poděkuji za poslední úlovek roku. „Na brzkou shledanou!“, loučím se s vodou. Myslím to vážně, vždyť do nové sezóny zbývá už jen pár dnů...

 

Velký mník oslněný sluncem...

 

Text a fota: ToRo