Vodní vrah, nebo oběť honu na čarodejnice?!

Co na to hospodáři?

V drtivé většině odpovědí jsem se dozvěděl, že sumec rozhodně „škodná“ je! Díky tomu jsem byl zvědavý na jejich pádné argumenty, ale ouha, žádné jsem se nedozvěděl. Okamžitě jsem si uvědomil – na co máme funkcionáře, kteří něco tvrdí, ale nedokážou svůj názor smysluplně obhájit. O lidech sedících na židlích výš (tedy na US) se zmiňovat raději ani nebudu, jelikož by to bylo úplně bezpředmětné... 

Jen jeden hospodář mi řekl to, co bych očekával i od ostatních. Pravil, že jediná „škodná“ na revírech je člověk - se vším ostatním si příroda dokáže poradit. Potom mi prozradil, že sumce sám sice neloví, ale v obhospodařovaných vodách jich pár má, a tam je má rád jako každou jinou rybu nebo živočicha. Tím mi dokázal, že správní hospodáři u nás ještě nevymřeli. Když ještě dodal, že letos bude vysazovat kapry minimálně a naopak přisadí ostatní druhy ryb, připadal jsem si jako ve snu. Jestli to opravdu prosadí, smekám před ním klobouk! 

Ostatní funkcionáři by se nad svými myšlenkovými výplody, které občas vypouští z úst, měli vážně zamyslet. A to nejen v názorech na sumce, ale i v plánech na vysazování ryb. 

Hlavní potravní složka našeho krále vod je převážně bílá ryba.

Co na to kapraři?

Další skupinkou, kterou jsem svými dotazy „otravoval“ byli ortodoxní kapraři. Jejich názory se různily. Početnější převahu měl tábor tvrdící, že sumec je vodní vrah všeho živého. A to nejen ryb pohybujících se v jeho okolí. Dovolil jsem si nesouhlasit s nařčením „vrah“, jelikož i když sumec občas zaútočí i na jiné živočichy, jako jsou kačeny, žáby, plovoucí hlodavci a podobně, pořád jsou jeho hlavní potravní složkou ryby. Můj argument přesto neuspěl. Byl jsem vzápětí zahlcen hororovými historkami o „totálně vyžraných“ vodách, kam se bojí na hladinu sednout i dospělá kachna. Ano, pravdou bývá, že kachňata se před sumci musí mít na pozoru, ale taková už je příroda. Jenže sumec v tom rozhodně není sám. Co draví ptáci? Co štiky? Co samotný člověk, který po kačenách střílí jen proto, aby uspokojil lovecký pud a chuťové buňky? Proč tedy jen sumec má být vrahem? 

Bohužel, rozumnější odpovědi jsem se od této skupiny rybářů nedočkal. Dokonce mi vážně oznámili, že tak jak se střílí po kačenách, tak by se mělo střílet po sumcích! Divný názor, s kterým se rozhodně neztotožňuji. 

Druhá skupinka kaprařů tvořená převážně lidmi vyššího věku měla názor trošku logičtější. Převážně se vyjadřovali v tom smyslu, že jim sumec může být ukradený! Prý ho nechytají. Naznačovali, že sumec je sice požírač kapříků a línů, ale něco přece žrát musí. Většinou na toto téma odmítali šíře debatovat. 

Avšak našla se i výjimka potvrzující pravidlo. Jeden starší kaprař mi převyprávěl svou příhodu se sumcem. Ve finále však vyšlo najevo, že se příběh udál zcela jinak a úplně někomu jinému. I to bývá zvykem, že si někdo přivlastní cizí zážitek, a pak ho prezentuje jako svůj vlastní.

Sumec - nelítostný kaprožrout!

Stařec a sumec

Mělo se to asi takhle. Stařík chytával na řece Odře kapříky. Jednoho letního dne mu na zdolávaného kapra zaútočil sumec. Vše skončilo polámaným prutem a utrženou rybou. Následující den se děda vydal na to samé místo a stalo se to samé co předešlý den. Dokonce se i útok odehrál na minutu přesně! Jen tentokrát kapra nezdolával, nýbrž ho měl nastraženého na štikové sestavě. Díky tvrdému laminátu zn. Lipno, navijáku Silurus s 0,60 mm vlascem nad sumcem vyhrál. Po vylovení a přeměření měl dravec rovných 190 cm! Tolik vypravěč...

Bohužel v průběhu povídání k nám dorazil jeho kolega (jak se později ukázalo, zároveň skutečný účastník zmíněného zážitku) a uvedl věci na pravou míru. Upřesnil, že poprvé sumec zaútočil na zdolávaného tlouště. Prut mu nepolámal, pouze utrhl vlasec. Sumce však nechytil hned druhý den, ale až následující týden, navíc i v úplně jinou hodinu. Za nástrahu použil karasa a zdolaný „fousáč“ měl pouhých 132 cm. Svého postaršího kamaráda tím dostal do trapné situace. 

Já tak konečně pochopil, že v rybařině je zásadou číslo jedna - co nespatříš na vlastní oči, tomu nevěř! Nakonec jsme se všichni zasmáli a tím bylo o různé špičkování postaráno.

Podobné případy kazí sumcům reputaci.

Co na to příznivci lovu dravců?

U této skupiny rybářů by si jeden myslel, že se nenajde nikdo, kdo by sumce odsuzoval a dával mu nálepku „škodná“. Bohužel opak je pravdou! Poměrně mnoho vláčkařů chytajících převážně menší dravčíky (jako jsou okouni a tloušti) nenávidí sumce už jen při vyslovení jejich jména. Většinou jsem od nich slýchával stesky: „Kolik v revíru bývalo okounů (jelců) a kde jsou? Od té doby, co je všude sumců jako máku, tak je s nimi amen!“ 

Schválně jsem těmto lidem sdělil názor kaprařů, kteří tvrdí, že hlavní potravní složkou sumce je kapr. Okamžitě mě odkázali na různé příspěvky na internetu či v literatuře, kde je popsáno období výtěru sumce a jeho vyhrocená agresivita vůči okounům. Přesto jsem se nikde nedočetl, že by okouni měli být hlavním chodem sumců. Pro skupinu „ultralehkých přívlačistů“ je sumec škodnou a basta! Žádné argumenty nechtějí slyšet! 

Lovci větších dravců, do kterých se řadí i sumec, jsou už názoru zcela opačného. Sumce si považují a za škůdce ho nepovažují. 

Od diskuzí s rybáři se přesunu přímo k čerstvým loňským zážitkům, které se mi přihodily při lovu našeho sladkovodního krále.

Toto mimino zaútočilo na čtvrtmetrového cejna

Neotesánek

Na sumce líčím nejjednodušším možným způsobem – s bójkou. Jak jsem se přesvědčil, dá se takto chytit dravec, aniž bych věděl, že vůbec zabral. Podobný případ se mi loni stal a dlouho jsem nad ním kroutil hlavou... 

Byl krásný letní podvečer a já měl jako vždy nastražené dvě bójkové sestavy s cejny okolo 25 cm. S příchodem šera začalo být u jedné sestavy jaksi rušno. Bójka nezvykle klepala o hladinu a cejn jezdil dokola neuvěřitelným tempem. Najednou, jako bych prsty luskl, veškerý pohyb ustal v mrtvolném klidu. Po nějaké minutce se vše opakovalo. A tak to šlo v nepravidelných intervalech stále do kola. Řekl jsem si, že na vině asi bude zamotaná sestava a začal jsem ji stahovat ke břehu. Bez jakéhokoli odporu jsem montáž přitáhl až do mělčiny a... nestačil zírat! Cejn byl živý jako nikdy a na přívěsném návazci visel za krajíček pysku malý sumík. Draveček byl sotva o dvacet centimetrů delší než nástražní ryba! Hned mi bylo jasné, co způsobilo „kolotoč“ s bójkou. Nechápal jsem, co sumík s cejnem zamýšlel, ale na to aby ho pozřel, tak by musel ještě minimálně o půl metru povyrůst. 

Přiznám se, že tento zážitek byl pro mě daleko silnější, než kdybych zdolal praprarodiče zmíněného „kníratého miminka“.

Navigátoři

V létě jsem se vydal na mou oblíbenou štěrkovnu. Hodlal jsem provést průzkum nových lovišť, neboť jak se říká - změna místa, ryba jistá! Objevil jsem jeden velmi nadějný flek, kde bylo kousek od břehu několik potopených stromů. Nedaleko seděli dva rybáři. Dal jsem se s nimi do řeči. Jejich pozornosti neušlo, že jsem měl pruty připravené na sumce. Podezřele ochotně se mě snažili „ubytovat“ vedle sebe. Důvodem jejich zájmu bylo, že by rádi viděli, jak se sumec chytá. Přitom mi prozradili, že jim každý večer před pruty jeden „pořádný macek“ loví. Ať se ho tedy pokusím chytit. Neodolal jsem a usadil se poblíž. Rozložil jsem napřed plavačkový prut, abych si opatřil nástražní cejny. Rybáři mi hned nabídli cejny různých velikosti, které měli ve svých vezírcích. Prý ať si vyberu, jaké chci. Ještě se mi taková věc nikdy nestala, ale byl jsem rád, že nemusím ztrácet drahocenný čas. Před náhozem jsem se ještě zeptal, kde že přesně ten obr loví, abych mu cejna naservíroval přímo před tlamu. Dostalo se mi odpovědí, že puká asi čtyřicet metrů od břehu za potopeným stromem. Rybáři dost dobře nechápali, jak tam bójkovou montáž bez lodě dostanu. Vysvětlil jsem jim princip nastražení pomocným prutem, a tím u nich vzbudil maximální zvědavost. 

První zkušební nához. Byl jsem opraven, abych nahodil víc doprava. Druhý nához. Tentokrát to chtělo zase víc doleva. Asi po desátým náhozu byli oba „navigátoři“ spokojení - přesně tam to bylo správně! Když pak k ukotvenému olovu doputoval i cejn s bójkou, koukali na mě jako na svatý obrázek. Byli nadšení, kam až ta moderní technika pokročila. 

Když jsem se zeptal, na kolik centimetrů sumce tipují. Jejich odhad zněl - 180 cm! Prý téměř pokaždé chňapne po proplouvající kachně, ale zatím ji ještě nedostal. A opravdu. I ten večer proplouvala místem kachna a v jednom okamžiku se u ní udělal obrovský vír. Na zalovení sumce to však nevypadalo ani náhodou. Spíš jsem naznal, že se v těch místech zřejmě vylekal velký amur nebo kapr. Můj názor u kolegů vyvolal ostrý nesouhlas. Údajně ve stejných místech viděli několikrát v panice skákat kapry. 

Konečně se setmělo a mí sousedé usoudili, že dnes z toho nic nebude. Začali zvolna balit. Ještě jsme něco probírali, když jsem uslyšel ránu na hladině. Podíval jsem se na vodu. Bójka v tahu a naviják začal kvílet přes brzdu! Přisekl jsem a ucítil na druhém konci několik ostrých kopanců. Zeptal jsem se kolegů, jestli není po trase zdolávání nějaká překážka. Spustili jeden přes druhého: „Musíš s ním jít vpravo!“ Druhý zase: „Houby, víc vlevo!“ Oba dohromady: „Tam ho nepouštěj!“ Byl jsem z jejich rad úplně vyřízený, jelikož mě navigovali takovým způsobem, že kdybych podle nich měl šoférovat, tak bych zcela jistě skončil v příkopě. Zdárně se mi podařilo minout všechny ponořené stromy a najednou jsem měl úlovek kousek od břehu. Když jsem rybu zahlédl pod hladinou, jeden z rybářů rozsvítil baterku. Všiml jsem si, že v ruce svíral podběrák. Upozornil jsem, že se do něj sumec nevleze a že ho radši vylovím rukou. Tak se i stalo. Po odeznění krátkých výpadů se dravec vzdal osudu a já ho vynesl do trávy. 

Rybář, který předtím držel podběrák, hned spěchal za mnou. Tentokrát třímal v dlani obrovskou dýku! V daný okamžik jsem nevěděl, jestli ji má na mě nebo na zdolanou rybu. Kolegové měli ze sumce radost, jakoby ho ulovili sami. Až z dialogu, který mezi sebou vedli, když jsem rybu vyprošťoval, mi došlo, že nemají radost ze zážitku, ale z toho, že je sumec venku. Podle nich jejich místo získalo znovu na atraktivitě, jelikož „škodná“ byla pryč. Zhotovil jsem sotva pár snímků, když kolega s dýkou pravil: „Mohl byste mě vyblejsknout, jak sumce zařezávám? Ať se mám čím pochlubit v hospodě...“ 

Z jeho slov mi naskočila husí kůže. Oznámil jsem mu, že ho určitě zvěčním, jen co sumce přeměřím. Měl rovných 130 cm. Potom jsem dodal, že chci, aby fotka byla co možná nejhezčí, proto ještě úlovek očistím od nalepených nečistot. Pak jsem rybu odnesl k vodě. Chtěl jsem sehrát divadlo, že mi sumec mou nešikovností uteče. Stálo mě to sice koupel, což mi v letní teplé noci nevadilo, ale povedlo se. 

Teprve po vychladnutí obou horkých hlav jsem naznačil, že mi ryba neutekla, ale že jsem ji úmyslně pustil. Dostalo se mi odpovědi, že kdybych jim to řekl předem, že neví, jak by zareagovali. Pak se mě zeptali, proč tedy sumce chytám, když je zase pouštím. K tomu si neodpustili komentář, jací jsou sumci hrozní zabijáci a že by neměli ve vodě být! Na můj dotaz, proč si to myslí, se po sobě beze slova podívali. Tím jakoby mi dali na čelo nálepku - „blázen“. Ale s tím se dá v pohodě žít. Nakonec jsem byl rád, že vše dopadlo tak, jak to dopadlo...

I přes nebezpečí zaříznutí dostal svobodu...

Co dál...

Je velmi smutné, kolik rybářů má větší radost z fotky zapíchnuté ryby, než ze snímku živé ryby. U sumců to navíc platí stonásobně! U vody se dají zažít různé příběhy, ale při lovu sumců, díky tomu jaká k nim panuje nenávist, jsou tyto příběhy ještě víc dramatické.

Mohl bych s podobnými historkami pokračovat. Je jisté, že do budoucna další příběhy ještě přibudou. Přesto doufám, že se ledy nenávisti prolomí a rybáři začnou chápat tyto krásné dravce z jiného úhlu pohledu než dnes. Vždyť každá ryba (a kterýkoliv živočich) má stejné právo na život. Bohužel zatím o nich rozhoduje opět a zase jen člověk. Jelikož mám zkušenost, jak instruktoři v rybářských kroužcích vrývají do mysli dětem báchorky o tom, jak je sumec nemilosrdný ke všem ostatním tvorům, tak se trochu obávám, abychom za pár let na tuto rybu nevzpomínali jen z obrázků, nebo abychom za ní nemuseli jezdit jen do ciziny. Pevně věřím, že tato situace nenastane a že náš král vod zůstane i nadále králem, s kterým se budeme stále setkávat při našich rybářských výpravách. Zničit vše se dá rychle, ale náprava je běh na dlouhá léta i desetiletí. Což v naší zemi platí obzvláště...

Výřad škůdců

Ať se u nás „fousáčům“ daří!

Text: Petr Ramian alias Petula

Fota: autor a archiv redakce