No comment!

 

Nevypočitatelnost aristokratů

O candátech se traduje, že jsou opravdovými šlechtici vodní říše. Dost možná proto, že se vyznačují sličným tvarem těla, unylou ladností pohybu a zdobí je ploutve připomínající královské koruny. Kromě toho se vyznačují i aristokratickou náladovostí a vybíravostí. Komu však jednou ve svém panství udělí audienci, ten se s nimi touží, navzdory jejich povýšenosti, setkávat opakovaně.

Před lovem candátů se rybář musí obrnit pořádnou dávkou trpělivosti. „Zubáči“ totiž patří k naprosto nespolehlivým druhům. Už bych ani nespočítal dny, kdy jsem si liboval, že jsem k nim konečně našel manuál, jenže následující výpravy bylo všechno jinak a nefungovalo nic z předchozích úspěšných lovů. 

Candáti jsou kočovníci, kteří protahují vodou zdánlivě bezcílně. Nelpí na tradičních úkrytech a nedrží se ani pravidelných cest. Patří k druhům, kteří mají při velké vodě tendenci splouvat po proudu. Při povodních jsou vždy v první vlně rybích „emigrantů“, kteří zdrhnou z rybníků a přehrad. Dokážou se náhle zjevit v místech, kde se nikdy dřív ani neukázali. 

Snad jedinými faktory, které při přesunech jakžtakž dodržují, jsou - dostatek kyslíku, tvrdé dno a vyšší koncentrace potravy. To také často bývají jediné indicie, kterých se rybář před lovem může (ovšem bez záruky na úspěch) chytit. 

 

Aristokrat každým coulem 

 

Nenápadný a po čertech opatrný lovec

Candát loví skrytě! Nevyznačuje se žádným divokým úderem ala bolen, nerozhazuje po vodě vějíře rybek jako štika, nesrká potěr jako okoun, a už vůbec se od něj nedá počítat s hlučným puknutím v sumčím stylu. Jeho zalovení u hladiny maximálně způsobí nenápadné vyboulení hladiny nebo nepatrný vírek. Ale i to se děje stejně jen v noci. S výjimkou tmy candát slídí po kořisti u dna. Vesměs platí, že donutit ho k záběru, znamená fůru přemlouvání! 

Úplně ho vidím, jak nehybně stojí ve stínu balvanu a po proplouvajících nástrahách jenom koulí opalizujícími bulvami. Občas ke kořisti popojede, aby záhy zaparkoval zpět do výchozí pozice. Nikdy nespěchá! Není zbrklý a vytrvale čeká na ten nejsprávnější okamžik k útoku. Teprve až se sousto batolí v jeho těsné blízkosti, provede bleskurychlý výpad, kořist nasaje a vrací se zpět.      

V případě candáta se ale záběr nerovná úlovku! Jakmile dravec ucítí sebemenší odpor, raději se kořisti vzdá a ladným obloukem ji z tlamy vyvrhne. Známky o tom, že nástraha byla „ocucaná“, jsou nepřehlédnutelné - gumka bývá potažená z ramínka háčku a někdy může mít natržený nebo rovnou amputovaný ocásek, nastražená rybička na sobě mívá typické upíří kousance.

I když už se podaří rybu zaseknout, pořád ještě nemusí být vyhráno. Jednak má candát řádně „kamennou“ tlamu a navíc se jeho panství obvykle nachází poblíž záludných překážek – zatopených pařezů a keřů, popadaných stromů, balvanů a ostrých srázů. Tam o uváznutí úlovku nebývá nouze.

 

Správně vyladěná montáž dokáže přelstít i několik velkých kusů

 

Chcípáček nebo tvrďák?

O candátech se traduje spousta fám. Jedna z nich například praví, že se jim při razantnějším záseku poškodí páteř a puštěné ryby stejně později na „nalomený vaz“ zajdou. Je to samozřejmě nesmysl! Stejně tak i to, že dravce zahubí hluboko zažraný háček...

Každoročně já, nebo někdo z kamarádů vytáhne candáta, kterému z tlamy vyčnívá utržený vlasec. Ulovené ryby bývají v různých kondicích, ale pokud měly snahu útočit na naše nástrahy, tak rozhodně nejsou „na umření“.  

Přijde mi, že zkazky o vysoké candátí „háklivosti na cokoli“ vytrubují do světa masaři. Z jejich strany to jsou jen záminky, aby obhájili ponechání si většího množství (někdy i podměrečných) candátů. Možná už jste také u vody zaslechli: „Musel jsem ho vzít! Měl to hluboko, stejně by chcípl...“

Candát je, i přes svůj zdánlivě „křehký“ vzhled, docela tvrďák! Samozřejmě těžko rozdýchá přetržené žaberní oblouky a rozpáraný jícen, ale ustřihnutý háček v útrobách by ho umořit neměl. Koneckonců, příroda ho vybavila (podobně jako ostatní dravce) vyšší odolností k polykání „tvrdých a trnitých“ živočichů (okounů, ježdíků, slunečnic, koljušek, raků), takže je na to zvyklý. O rozpuštění a vypuštění tvrdých částí se postará silná žaludeční šťáva - kyselina chlorovodíková, která si po čase poradí i se zaťatým háčkem.

 

Škoda každého uhynutého candáta. Na příčině ani nezáleží...

 

 

„Vzdušná háklivka“

V jednom ohledu je, oproti jiným dravcům, opravdu háklivější. Stejně jako všechny okounovité ryby, tak i candát je citlivý na množství rozpuštěného kyslíku ve vodě a při jeho nedostatku se brzy přidusí. To je také jeden z důvodů, proč se při výlovech rybníků vylovuje přednostně. Pro sportovního rybáře z toho plyne, že by candáta (hlavně v letních měsících) neměl zbytečně ukládat do vezírku, protože už za pár hodin z něj bude „toporný a vybledlý nebožtík s křečovitě roztaženými skřelemi“. 

To platí i pro zdlouhavé pózování před objektivem. Při vzdušné teplotě kolem 30 stupňů okamžitě začnou zasychat žaberní lístky, a po pár minutách úlovku mimo vodu, jsou změny nevratné. Jestliže chcete candáta vyfotit a nepoškozeného pustit, spěchejte! To platí i pro fotografování v mrazivých dnech – mráz kopřivu nespálí, ale rybu ano!

 

Candáta, kterého hodláte pustit, foťte ve vodě. Jde to i po tmě.

 

 

Citlivý měchýř

Okounovité ryby mají jednu anatomickou zvláštnost – nemají plynový měchýř propojený s trávící soustavou. Z těchto příčin pomalu vyrovnávají tlak v měchýři. Pokud se tedy zaseknutý candát (popř. okoun) rychle vytáhne z větší hloubky (nad 10 metrů), roztáhne se mu měchýř a ryba se nafoukne jako mičuda. A i když se hned pustí, není schopná se sama potopit. Pak se jen malátně pohybuje po hladině břichem vzhůru. Pro tyto případy je dobré s sebou mít injekční jehlu a s její pomoci měchýř dravci upustit. Vpich se provede do břicha asi dva centimetry před řitní otvor. Jehlu je nutné posunovat pomalu, aby propíchla jen stěnu měchýře, ale nepoškodila ledvinu, která se nachází u páteře. Jakmile se vzduch upustí a rybě se okamžitě uleví. Ožije, jakoby ji polil živou vodou a sama zarejdí do hloubky.

Domnívám se, že v souvislosti s „citlivostí“ měchýřů okounovitých ryb došlo letos v létě k několika hromadným úhynům na hlubších přehradách (ÚN Hracholusky, Vranov). Pokaždé jim totiž předcházel náhlý pokles atmosférického tlaku před přívalovými dešti. Má teorie spočívá v tom, že se ježdíkům, okounům i candátům natlakoval měchýř, a když sjeli hlouběji ke dnu, aby si od tlaku ulevili, dostali se pod skočnou vrstvu – do zóny s nízkým obsahem rozpuštěného kyslíku, kde se přidusili. Tuto skutečnost podporují informace, že padly pouze ryby z hlubokých úseků, zatímco v mělčích v pohodě přežily.  

 

Menší candát vytažený z hloubky. Natlakováný měchýř rybě vyrazil jícen z tlamy. Tady pomůže jehla!

 

Candátí záběr? Pokaždé jiný!

Candát se vyznačuje celou škálou záběrů – od jemného testování až po razantní ránu. Kolikrát ani nezaleží na velikosti dravce, jako spíš na jeho momentální náladě. Pokud je hladový, udeří do nástrahy hodně agresivně. Zvlášť záběr od velkého navztekaného kusu bývá pořádná šupa! V boxerské hantýrce by se dalo říct, že se jedná „o rychlý krátký úder“. Dravec kořist nasaje, sevře čelisti a rychle se stočí stranou. Háček si obvykle sám zatne do koutku. 

Opakem ostrých záběrů je vlažné ochutnávání, kdy „zubatec“ po nástraze jen nerozhodně chňapá, ale nemá se k tomu, aby ji pořádně dobral. Vždy je to válka nervů, protože klepance se opakují v nepravidelných intervalech i několik dlouhých vteřin (a metrů). Zatímco na ostatní dravce v tomto případě platí zrychlení nástrahy, které je vydráždí ke konečnému výpadu, u candátů funguje přesný opak – zařazení ještě nižší rychlosti přitahování. Zpomalení v nich probudí pocit, že kořist mele z posledního a konečně dozrála k ráně z milosti. Opatrné ochutnávací záběry jsou časté ve studené vodě v závěru sezóny, kdy má dravec zpomalený metabolismus a šetří energii. 

Někdy se také candátí záběr může projevit jako obyčejná vázka. Už proto je potřeba každé „podezřelé“ pozastavení nástrahy ihned ostře přiseknout. Při jakémkoli prodlení pak jen smutně koukáte na dohryzanou nástrahu.

 

Oběť dlouhého vyčkávání se zásekem.

 

 

Je candát chabý bojovník?

Pcha! Troufám si odporovat. Podobné řeči vedou rybáři, kteří v létě vytáhnou smykem na břeh sotva mírového candátka se sešitým jícnem. Pravdou je, že v hodně prohřáté vodě s minimem kyslíku bývá candát hodně pasivní. Zmůže se maximálně na pár výkrutů ke dnu, ale jakmile je pozvednutý do sloupce, zápas záhy odpíská. Mnohdy se už na hladině otočí břichem vzhůru.

Úplně jiná situace nastává v závěru roku, kdy je studená voda. Když se v ní podaří zaseknout více než tříkilového dravce a háčky uvíznou ve „tvrdém“ – buď okraji čelisti, nebo horním patře, zdolávání se protáhne na dlouhé minuty a navzdory okolnímu chladu se docela orosíte. Candát bude vytrvale bojovat do poslední chvíle a dost často ještě v podběráku. 

Obranná strategie candáta spočívá v krátkých, ale důrazných výpadech ke dnu, které jsou doprovázené razantním potřásáním hlavou. Někdy se tvrdí, že candát se snaží nástrahy vytloukat o dno. Osobně o tom pochybuji - tento způsob zbavování se nástrahy je spíše vlastní lososovitým rybám. 

 

V prohřáté vodě bojuje candát laxně. 

 

Mlsné bestie!

Snad žádný jiný vodní predátor není v potravě tak vybíravý, jako právě candát! Jeho rozežranost je někdy k zoufání! Často se stává, že preferuje jen a pouze určitý druh kořisti. Před lovem je proto ideální, nachytat si nástražky přímo v revíru, kam hodláte nahodit (Tedy pokud plánujete lov na rybku). Právě na ně bude nejvíc záběrů, protože jsou na ně místní dravci navyklí a nespojují je se zradou. 

Candát také občas až úzkostlivě vyžaduje nástrahy velikosti „od – do“. Zkraje sezony loví hlavně potěr, takže větší úspěchy přinášejí titěrnější sousta. Postupem času, jak rybky odrůstají, měla by se úměrně zvětšovat i velkost nástrah. Na vrcholu sezóny (září-říjen) už je dobré „nabít“ pořádná porce žvance – klidně ke dvaceti centimetrům! 

Povídačky o tom, že má candát úzký jícen, a proto chce jen menší rybky, jsou scestné. Spousta velkých kusů se uloví na sumcové montáže s nastraženými rybami přes třicet centimetrů. K tématu mám i nejednu osobní zkušenost. Letos jsem například uvláčel candáta v délce 86 cm s pupkem nafouklým jak kopačák. Z jeho útrob jsem posléze vytáhl nestráveného lysáčka v délce 28 cm! Nejvíc mě překvapilo, že dravec kapříka polknul po ocasu, což znamenalo, že ho do sebe naládoval „proti srsti“. Vůbec mu přitom nevadila ani tvrdá hřbetní pilka. Určitě tedy candáti nebudou tak háklivý na „úzký“ jícen, jak se traduje...

        

Větších rozměrů nástrahy se candát nebojí! 

 

Všežravec bez zábran?

Kapitola sama o sobě je candátova záliba v mrtvých rybách a jejich částí. Někteří rybáři nastražují jen čerstvě zabité rybky, další naopak věří jen zapáchajícím hnijícím mrtvolkám. Puntičkářští patologové vyřezávají z rybiny úhledné filety s ploutvičkami a zbytky vnitřností, staří praktici pro změnu přísahají na „naklepané řízky“ – rozšlápnuté rybičky. Tak či tak, místně a za určitých okolností, může zafungovat jakákoli varianta. 

Candáti občas sezobnou i lecjakou atypickou pochutinu určenou jiným druhům, např. žížaly, masňáky, boilies, pelety i na nástrahu rostlinného původu (pečivo, kukuřici, vařený brambor, těsto). Z vlastní zkušenosti mohu uvést kuriózní záběry „zubáčů“ na drůbeží střívka během tloušťové šoulačky a na loupané krevety při chytání úhořů. Samozřejmě nastražení „jakékoli“ nástrahy může přinést náhodný úspěch, který je ale cílenému lovu candátů na míle vzdálen. Držte se osvědčených rybek, případně jejich umělých napodobenin, candát do nich dříve či později udeří.

 

Rybičkou se nedá nic pokazit...

 

Příkladní rodiče... a kanibalové

Candát patří k živočišným druhům, kteří jsou pověstní péčí o svá vajíčka. Tmavě zbarvený mlíčák trpělivě „dřepi“ u hnízda a prostornými prsními ploutvemi k jikrám nahání kyslíkatější vodu. Agresivně zažene každého vetřelce, který by snůšku mohl ohrozit. Takovou péči svým nevyklubaným potomkům moc ryb nedopřává. 

Jenže situace se ale radikálně změní, když se z jiker vyklube potěr. „Hlídač“ se v tu ránu změní ve zlou macechu a pohyblivé ratolesti začne zuřivě pronásledovat. Toto „vraždění neviňátek“ není samoúčelné, dravci tím likvidují budoucí potravní konkurenci a současně si probírkou ve vlastních řadách hlídají kvalitu genofondu. Přežijí jen ti nejsilnější!    

Z rybářského hlediska je na tom smutné jen to, že v době „příbuzenských čistek“ naprosto opovrhují ostatními druhy rybek.

 

Sám sobě vlkem!

 

Vzteklý vlk?

Ačkoli je candát vlastníkem tzv. psích zubů, vážnější nebezpečí od něj člověku nehrozí. Čas od času se sice v bulvárních médiích mihne „zaručená“ zpráva, že někdo byl pokousán mlíčákem hlídajícím hnízdo, ale není třeba věřit všemu, co se píše a mluví. Rozhodně častější riziko zranění koupáčů představuje šlápnutí na pohozený střep, pořezání o skořápky škeblí nebo o utržené šňůry. 

Candát přesto hryznout umí! Stává se to docela běžně při neopatrném vyprošťování háčku z tlamy. Vyznačuje se slušnou sílou stisku, ale naštěstí má „řídký“ chrup -  zuby připomínající zašpičatěné kolíky jsou daleko od sebe. Už proto je jeho kousnutí jen slabým odvárkem oproti štičí „cirkulárce“ nebo sumčímu „kartáčovému lisu“. 

Větší nebezpečí než „psí zuby“, představují jehlovité paprsky hřbetní, břišní a řitní ploutve. Při špatném uchopení úlovku dokážou trny proniknout hluboko do dlaně a prstů, kde se mohou i zalomit. Rány pak díky znečištění slizem hnisají a dlouho se hojí. Když už se o rybu popícháte, je potřeba z místa bodnutí vymáčknout krev, následně použít desinfekci a náplast. Jedinou skutečnou prevencí před poraněním je obezřetné nakládání s každým uloveným ostnoploutvým dravcem.

Rozhodně však platí, že rybáři jsou podstatně nebezpečnější candátům, než naopak... 

 

Psí zuby jsou vesměs nebezpečné jen rybičkám.

 

 

Pusťte se do chytání candátů převážně odvážně! Možná ve „vodních vlcích“ naleznete zalíbení na celý život. Tak jako já...

 

Text: ToRo 

Fota: autor a přátelé