Nepopírám, i to má své kouzlo, a i po červnu si občas jdu tak zarelaxovat, ale aktivní rybolov to není. Na druhou stranu to je alespoň důvod vyvenčit mojí milovanou kokršpanělku Britu. Sice jí musím neustále odrazovat od skoku do vody, aby mi nevyplašila loviště, ale po pár neúspěšných pokusech mne oklamat, to pochopí a poslušně leží u mých nohou. 

K vodě se toho dne dostávám poměrně pozdě odpoledne, tak se rozhoduju pro návštěvu revíru přímo ve městě. Sice tam okolo nás budou pobíhat venčící se psi, ale musím to zvládnout. Nechodím k vodě naslepo, ale vždy mám naplánováno, kam půjdu, nebo kde si sednu. Nejinak tomu bylo i tentokrát. Musel jsem trochu improvizovat, protože mám sebou čtyřnohou kamarádku. Měl jsem v plánu pohrát si s menšími rybami pod potopenou olší, kde často zažívám i napínavé souboje.

Člověk míní, kolega rybář (rychlejší) mění. Už z dálky vidím, že mé místo je obsazené. Vracet se mi nechce, tak musím jinam. Jdeme podle vody a hledáme vhodné místo. Rádce nemám dobrého, fence se líbí všude a nechápavě na mne kouká, proč nejdeme k vodě, když by se jí tam tak krásně skákalo pro aport. Moje představa je jasná, místo mezi keři, popřípadě za nějakou podvodní překážkou, která by vytvářela nějakou tůňku. Konečně, jakžtakž ucházející místo bych měl. Brita ale není nějak nadšená. Brzdí všemi čtyřmi a nesouhlasně na mě píská. Holka, jestli chceš být se mnou na rybách, musíš poslechnout. Beru ji do náručí a scházím těch pár kroků k vodě. Sedíme pod vysokým břehem, tak nebudeme na očích ostatním psům, kteří se po louce okolo řeky prohánějí. Pro jistotu zapichuju do země vidličku a na ní připevním vodítko, aby neměla přístup k vodě, kdyby neodolala pokušení. Vykoupeš se, až půjdeme domů. Teď seď a neplaš mi ryby. Naštěstí nemá snahu se uvolnit. Jen se furt celá chvěje a neustále na mě píská. Má krásně smutné oči. Ty má ale furt, asi to má vrozený. Jako vždy si nejdříve sednu a „skenuju“ vodu. Vlevo potopené větve z vrby, vpravo ponořený strom. Můžu chytat tak na čtyřech metrech čtverečných. Pro mě ideál! Tak sem budu chodit častěji. To jsem si myslel. 

Sedím a pomalu si začínám sestavovat pruty. Chtěl jsem feedrovat, ale okolnosti mě nutí k plavané. Na bolognézku dávám dikobrazí osten, na matchku klasické brko. Měřím hloubku. To je slušný, něco přes dva metry. Mírně přehloubím, nastražím na jeden prut červy a na druhý bonduelku. Najednou mne přepadne takový divný pocit. Jistě jste to už někdy zažili. Máte pocit, jakoby se na vás někdo upřeně koukal. Otočím se. Nikde nikdo. Jen Brita neustále píská. Už jsem to nevydržel a tiše, ale důrazně jsem jí pokáral. Bez účinku. Je to něco jiného, než když se domáhá třeba venčení, nebo něčeho dobrého k jídlu. Ona se fakt něčeho bojí. Plavaná je o soustředění a rybařina je hlavně relax. To co provádím dnes, nemá s relaxem nic společného. Vstávám z křesla, jdu se opatrně podívat na břeh, jestli tam někdo nestojí. Nikde nikdo. Co to je za chytání, když se furt ohlížím a ošívám. Vrchol všeho je to, že cítím na rameni poklepání. Prudce se otáčím, nikdo tam není. Už mi z toho asi hrabe. Balím, to nemá cenu a do večera bych se z toho asi zbláznil. A po tmě bych tu nevydržel ani se psem. Pomalu se škrábu po prudkém svahu nahoru na břeh. Ani cestou k autu jsem se neuklidnil a neustále se ohlížím. Fakt nepříjemný pocit. Doma nás překvapeně vítá manželka, která není zvyklá, že bych byl u vody tak krátkou dobu. Když jí vyprávím, co se mi přihodilo, chápe mě, ale záhadu mi objasnit nepomůže. Na rozuzlení musím počkat ještě pár měsíců... 

Konečně se smí vláčet! Jsem kompletně ponořený celý do této, pro mne nejmilejší techniky lovu ryb. Ten den to nic moc nedělá, asi je nestálostí počasí. Velké a prudké deště hýbají s vodou a než se vyčistí, tak je týden pryč. Takže chci-li něco chytit, musím na místa, kde to nemám moc rád. Aniž jsem si to pořádně uvědomil, blížím se postupně až k místu, kde se mi stala ta těžko popsatelná a tím i nepochopitelná událost. Dnes na mě ale nepůsobí žádné vedlejší vlivy, tak scházím k vodě a chci prolovit nadějnou tůňku pod vrbou. Něco ale není v pořádku, tak se otáčím a všímám si malého pomníčku se svíčkou a čerstvou květinou z lučních kvítí. Svíčka nehoří, ale je vidět, sem někdo občas chodí. Záhadu mi objasňuje až starší paní, která přichází rozsvítit novou svíčku a položit čerstvou květinu na místo, kde její manžel před pár měsíci zemřel. Bylo to podle vyprávění den před tím, než jsem si tam šel sednout já. Byl na svých milovaných rybách a v křesle ho překvapil infarkt. Nemám z toho dobrý pocit a při dalších vycházkách se raději tomuto místu vyhnu. Do třetice všeho dobrého i špatného…

 

Text a fota: ch.j.rybar