Okoun - ryba začátečníků i mistrů.

 

V krátkosti o jeho smyslech a vlastnostech

Okoun jako typický denní dravec disponuje (na ryby) výborným zrakem. Naznačují to už velké vyboulené oči, které mají slušnou pohyblivost a jsou uložené v přední části hlavy. Vzhledem k jejich umístění vidí před sebe prostorově, což mu napomáhá k přesnému určení vzdálenosti ke kořisti. Do stran okoun vidí jen monokulárně, a proto aby zaostřil zrak, natočí se k objektu zájmu vždy „čelem“. Skvěle přitom monitoruje celý prostor kolem sebe a nad sebou. Zorný úhel pohledu směrem k hladině je bezmála 100°. Jediné slepé zóny, kam ryba nevidí, leží těsně před tlamou, dále pod břichem a za ocasem. Tato místa však dostatečně spolehlivě hlídají další smysly - postranní čára a čivné jamky na spodní straně čelisti. Okouna příroda vybavila ještě jedním zlepšováčkem. Když se mu důkladně podíváte do očí zjistíte, že se kolem čočky nachází tenký zlatý kroužek. Není tam jen pro parádu! Tato zdánlivá ozdoba umožňuje dravci vnímat UV záření. V praxi tato vlastnost funguje následovně: většina drobných kaprovitých rybek má stříbřité šupinky, které se ve vodě chovají jako miniaturní zrcátka – tudíž se v nich měňavě odráží nejbližší okolí. Díky tomuto efektu se i výrazně lesklá rybka stává v přirozeném prostředí téměř neviditelnou! Na okouna si však nepřijde! Vzhledem k jeho vytuněnému zraku pro něj ochranné mimikry kořisti nepředstavují vážnější problém. Skvěle totiž rozeznává její siluetu - a odhalená „svatozář“ rybičky ji většinou stojí život!  

Co pánbůh okounovi přidal na zraku, to mu ubral na dalších smyslech – hlavně na čichu a sluchu. Ve zhoršených vizuálních podmínkách proto instinktivně hledá čistější vodu, kde má vyšší šanci zapojit do lovu oči. Názorný příklad představuje kalný přítok vtékající do čistější řeky. Zde bude okouni šmejdit v průzračnější vodě poblíž kaliska (naopak kaprovité ryby, úhoři, mníci a sumci jsou přímo v něm). V tomto případě bude nejúčinnějším řešením, jak dostat ježatce na háček, vést nástrahu po hraně mezi špinavou a čistou vodou, popřípadě nahazovat do kalu a vytahovat ji do ven - přímo do zorného pole číhajících okounů. 

Okouni nejsou nijak extra vzrušiví, co se týče zvuků. Nevadí jim šustění vrtulí lodních motorů, skřípání kotevního řetězu, bouchání vln, ani hlučnější plesknutí nástrahy o hladinu. Někdy se dokonce zdá, že je podobné akustické vjemy přitahují. Rádi se shlukují v místech, kde je nějaký ruch, kde se stále něco děje. Možná i proto bývá nejhustší koncentrace okounů v kotvištích lodí a poblíž různých staveb. Třeba to ale vůbec nesouvisí s nějakou „nahluchlostí“, ale spíše s jejich proslulou zvědavostí. Okouni prostě milují okounění! Jsou zkrátka akčními typy nesnášejícími nudu a stereotyp.    

V této souvislosti rád vzpomínám na jeden svůj vydařený lov v centru města. Chytal jsem pod jedním frekventovaným mostem. Zajímavé na tom bylo, že pokaždé, když po něm přejela „šalina“, okamžitě jsem byl odměněn záběrem od slušného okouna. Pamatuji si, že jsem tenkrát dokonce litoval, že tramvaje nejezdí v častějších intervalech...

 

Okoun spoléhá na svůj vytuněný zrak. Když ho může zapojit do lovu, kořist nemá šanci!

 

Krátce o jeho zvycích a zlozvycích

Okoun kořist nahání. Hbitým výpadem se přiblíží nadosah, a když je těsně u ní, rychle ji nasaje. Současně s tím rozevře skřele, aby přebytečná voda mohla protéci přes žábry ven. Menší sousto zaživa posílá do útrob, kde ho zabijí až silné trávící šťávy. 

Jednou jsem takhle v Dyji ulovil na gumu řádného ježatce. Když jsem mu vyprošťoval háček, povšiml jsem si, že se mu podivně „vzdouvá“ břicho. Čistě ze studijních důvodů jsem rybu usmrtil a jal se ji pitvat. Byl jsem zvědavý, jaký „vetřelec“ se skrývá v jeho útrobách. K mému překvapení jsem z vakovitého žaludku vytáhl osmicentimetrového karáska, který ještě jevil známky života. Rybce na bocích chybělo jen pár šupinek, ale jinak vypadala docela čile. Když jsem ji ponořil do vody, zanedlouho mi zmizela z dohledu. Zdálo se, že krátkodobý pobyt v břichu přežila bez následků…

Objemnější potravu okoun podrží v tlamě o něco déle a vytrvale ji mačká. Teprve až kořist znehybní, souká ji do sebe. Polykací reflex okouna je vražedný a nezastavitelný stroj! Můžete se o tom přesvědčit na vlastní kůži. Zkuste někdy ulovenému okounovi lehce vsunout malíček do jícnu, váš prst bude okamžitě pomalu a etapovitě zasunován hlouběji a hlouběji… 

Tak, když jsem pruhovaného soupeře alespoň v hrubých rysech představil, dostávám se k tomu, čeho si na něm vážím. A že je toho docela dost…

 

V nahánění kořisti je okoun neomylný, málokdy mu sousto unikne.

 

Co mě na okounovi interesuje?

Pestrý krasavec: V našich vodách neexistuje moc druhů ryb, které by zbarvením mohly konkurovat šatu korálových rybek. Okoun se mezi ně ale dá směle zařadit! Disponuje snad všemi škálami i odstíny barev, které existují. Pestrost jeho těla vynikne na jakémkoli podkladu – v přirozeném prostředí i na souši. Jeho šat je „in“ na jarním pažitu, na podzimním listí i na sněhu. 

 

Korálová ryba z tuzemských vod.

 

Kromě toho mi okoun vždy připomíná rytíře před křižáckou výpravou - brnění má bez poskvrny a praporce ploutví hrdě rozvinuté. Nikdy nebývá „odrbaný“ jako bílé ryby. Když už mu chybí nějaká ta šupina a má napárané ploutve, tak si můžu být jistý, že se vykroutil ze smrtonosného sevření štiky, sumce, vydry, volavky nebo kormorána. To tloušti nebo plotice by po takovém zážitku vypadali, jakoby projeli mandlem!

 

Tento kus se očividně vykroutil ze spárů smrti.

 

Univerzální druh: Okoun je jedním z našich nejuniverzálnějších druhů ryb! Dá se (u)lovit celoročně a za pomoci všech rybolovných technik. Tedy za předpokladu, že nastražíte „masitou“ potravu nebo její napodobeninu. Potom může být ježatec pravidelným návštěvníkem nejrůznějších sestav při chytání na plavačku, feeder, položenou, přívlač, ale i při muškaření. 

 

Přímá úměra platí i pod hladinou - čím je větší dravec, tím větší sousto pozře.

 

Skupinové zážitky: Pokud se vydám cíleně na okouny (a oni jsou ochotni spolupracovat), málokdy zůstanu u jediného úlovku. Výhoda jejich chytání tkví právě v četnost záběrů! Dravčíci se pohybují v tlupách, takže téměř vždy bývá o zábavu postaráno. 

Kdybych pro okouna hledal příměr s některou suchozemskou šelmou, okamžitě se mi vybaví vlk. Oba masožrouti mají hodně společného. Patří ke „skupinovým zabijákům“, kteří kořist loví štvaním. Jsou odolní, vytrvalí a umí s ostatními členy smečky perfektně spolupracovat. Okouni mají, stejně jako vlci, strategii společné naháňky zmáknutou na jedničku, a tak málokdy udělají chybu. Jejich lovecká vášeň je však natolik silná, že často převažuje nad pudem sebezáchovy. Ježatcí na honu se pak často stávají snadnými úlovky nejen pro rybáře, ale i pro vodní suchozemské či létající predátory. Tomu napomáhá i skutečnost, že se při hladinových výpravách lehce prozradí. Jejich srkání rybek je natolik hlučné a typické, že i v husté podzimní mlze určí přesné souřadnice, kde právě operují. 

Tlupa lovících okounů je téměř vždy ohrožená. Stačí, když se jí do trasy postupu naservíruje jakoukoli masitá potrava (nebo její imitace). Pak se dravčíci mohou strhat, který z nich ji popadne jako první…

 

Tlupa piraní na lovu si s okouny může podat ploutve.

 

Chrabrý bojovník: Zápas s větším okounem na jemný cajk je hotová rybářská symfonie! Dravec umí ultra jemný proutek ohnout až k rukojeti a nekompromisně si bere tenký vlasec přes brzdu. Zdolávání přitom musí být vedeno citlivé, protože ryba má „papírovou“ tlamku. Hrubá síla vede jen k tomu, že se háček buď uvolní z tvrdých čelistí, nebo se protrhne některá z blanek či křehkých šlach. Okoun vždy vytrvale táhne do hloubky a snaží se nacpat do nejbližšího úkrytu. Je-li v okolí byť jen jediná překážka – ponořená větev, pařez, kaskáda kamenů – bude únik směřovat právě tam! 

 

Výpady ke dnu ovládá okoun dokonale!

 

Ryzí originál: Na okounech se mi líbí, že rostou doslova jako „dříví v lese.“ Ichtyologové u nich nestudují žádné linie, a tudíž ježatci nepodléhají žádnému šlechtění. Dá se říct, že se od dob pravěku moc nezměnili. Jsou to pořád stejní barbaři, kteří si svůj zápas o přežití museli vybojovat sami. Člověk jim v jejich boji nijak extra nepomáhá…  

 

Okoun je stále stejný barbar. Od dob, kdy poprvé spatřil světlo světa, se vůbec nezměnil.

 

Delikatesa pro náročné: Už z jednoho pruhovaného třicátníka se dá vykouzlit pokrm pro bohy! Kam se na něj hrabe nějaká „kropenatá slepice“ ze sádek. Okounovo maso je bílé, tuhé a krásně „lístkuje“. Na nadarmo kdysi dávno opěvoval jeho kvalitu starořímský básník a labužník Ausonius, doslova pravil: „Jediný okoun ze sladkovodních ryb dokáže v chuti a jemnosti masa konkurovat nejlepším mořským rybám, lososa nevyjímaje!“

 

Pruhovaný třicátník může nabídnout kromě rybářského zážitku i zážitek gurmánský.

 

Co mě na něm štve!

Nenažranost: Okoun patří k největším jedlíkům pod hladinou. Horlivě se zajímá o vše, co zavání „masem a krví“! Pokud napíchnu z této kategorie „cokoli“ na háček, musím dopředu počítat s jeho záběrem. Navíc je ježatec i neskutečným hltavcem a často kořist spolkne hodně hluboko. Při lovu okounů na přirozené nástrahy tak bývá nejčastěji využívanou rybářskou pomůckou - peán. Samozřejmě pak platí, že ne každá ryba vyprošťovací „operaci“ ve zdraví přežije...

 

Háček v kraji čelisti - u okouna spíše sci-fi.

 

Je sice chvályhodné, že dnes má okoun na spoustě revírů stanovenou míru a dokonce dobu hájení, jenže si nemůžu odpustit jedno „ale“! Bohužel jsem doposud potkal jen hrstku rybářů, kteří by v případě ježatců obětovali hluboko zaseklý háček a ustřihli jim před tlamkou vlasec. Většina rybolovců se radši snaží háček z ryby vyprostit násilím! A tak se „poctivě puštěná“  ryba zanedlouho v předsmrtné křeči zjeví na hladině. Případné zranění spíše přežijí okouni vrácení do chladné vody, naopak v létě je jejich úmrtnost téměř stoprocentní!  

Jediným způsobem, jak dosáhnout skutečné ochrany okounů, by byl celoplošný zákaz nastražování „živé“ nástrahy v době jeho hájení. Takové opatření by ale jednoznačně narazilo na tuhý odpor většiny rybářů. Ono chytat kapry, cejny, líny, úhoře a další druhy bez použití masňáků a žížal, přeci jen není úplně „vono“.  

 

Tady bude potřeba použít chirurgické nástroje!

 

Špatná pověst: Kvůli své hltavosti měl okoun v minulých dobách nálepku nekorunovaného krále vodních škůdců. Jeho pověst byla pomalu srovnatelná s třídním nepřítelem! Tak se na něj svedlo kdeco. Klasikou bylo požírání jiker i plůdku hospodářsky cenných ryb. Když byl revír málo úživný, ale žil v něm třeba jen jediný okoun, šmahem se na něj ukázalo jako na hlavního viníka mizerných přírůstků ostatních druhů. Okouni se proto hubili, jak se dalo! Už v rybářských kroužcích se malých adeptům Petrova cechu vtloukalo do hlav, že nemají ulovené ježatce pouštět, ale radši je zaživa pohodit za sebe do trávy... 

 

Okoun škůdce - častý obrázek z (ne)dávné minulosti.

 

Přestože je tahle doba naštěstí pryč, stále se najde dost jedinců, u kterých nevraživost vůči okounům přetrvává. Připadá mi, že scestná idea z minulosti je spíš vlastní starším ročníkům. Později narození rybáři si naopak okounů začínají vážit. Okouni jsou pro ně oblíbenými a ceněnými úlovky. Pokud se zástupci mladší generace dostanou do vedení organizací, nezřídka se zasadí o hájení ježatců či stanovení nejnižší povolené délky. Někde se už dokonce okouni  uměle vysazují.

 

Okouni se dnes už do vod i vysazují.

 

Kanibal bez zábran: Na okounech mi také vadí jejich bratrovražedné choutky. Bytostně totiž nesnášejí konkurenci z vlastních řad, a tak v rámci obrany potravinových zásob revíru se přednostně požírají. Někdy se však stane, že útočník svůj odhad přežene, nasaje jen o něco menšího druha a následně se přerostlým soustem udusí. Nenávisti okouna vůči vlastnímu pokolení lze zneužít při rybolovu – stačí za nástrahu použít menší živé okounky, popřípadě navázat umělé nástrahy v „pruhovaném hávu“.

 

Sám sobě vlkem!

 

Výkyvy v braní: Jak už jsem výše uvedl, okouni jsou pověstní nenažranci! Na(ne)štěstí mají různě dlouhé pauzy v přijímání potravy, které zamezí jejich totální likvidaci. Brzdu vlastního sebezničení drží na uzdě jen výrazné výkyvy v potravní aktivitě. Zatímco jsou někdy ježatci hltaví jako neotesánci, jindy jsou naopak naprosto apatičtí a nepozřou ani nejlákavější sousto, i kdyby jim samo lezlo až do tlamy. 

Absolutní netečnost je jedním z okamžiků, kdy pruhované loupežníky nemám rád! Tento stav přitom může nastat hned z několika důvodů. 

Prvním z nich je přecpání ryb v důsledku přemíry sezónní potravy. Když je například všude kolem spousta čerstvě vylíhnutého plůdku či pulců, popřípadě jsou ve vodě vyplavené žížaly po vysoké vodě, bývá s okouny těžké pořízení. Stačí jim totiž jen chvilka, aby si rychle nacpali pupky, a později opovrhovali jakýmkoli soustem na háčku. Už proto kolikrát bývá jejich perioda krmení tak krátká. V létě je převážně situovaná do času kolem rozednění a stmívání. Mimo tento čas se rybář může strhat, ale okouny k záběru nepřinutí.

Další výrazný výkyv v přijímání potravy nastává při náhlém a strmém poklesu atmosférického tlaku. Souvisí s okounovou anatomií, konkrétně s jeho absencí propojení plynového měchýře s trávicí soustavou. Okoun náhlé změny tlaku nese vždy špatně. Trvá mu několik hodin (nebo i dní), než se z „kocoviny“ vzpamatuje. Často jsem před příchodem bouřky, nebo i přímo v dešti, vídával pod hladinou celá hejna naprosto flegmatických okounů. Většinou pózovali v mělčí vodě ve větvích ponořeného stromu, u pařezů a balvanů. Ryby postávaly bez pohybu a svou strnulostí připomínaly vánoční ozdoby. Jakákoli aktivita u nich byla dočista vyhaslá. Když už se ježatci pohnuli, tak jen proto, aby uhnuli příliš dotěrné nástraze…    

 

Skutečnost, že jsou okouni ve vodě vidět, ještě neznamená jejich úlovek.

 

Může být okoun nebezpečný rybáři?

Ohrozit rybářův život určitě okoun neumí, maximálně dokáže způsobit bolestivé ranění. Naježený okoun je totiž hotový jehelníček. Popíchat se dá jeho o kostěné trny ve hřbetní ploutvi, nebo o první špičaté paprsky břišní či řitní ploutve. Řezná zranění se pro změnu způsobí o zubaté okraje skřelových kosti. 

 

Zkus se mě jenom dotknout a se zlou se potážeš!

 

Při této příležitosti si pokaždé vzpomenu na dětství, kdy jsem spolu s bratránky trávil letní prázdniny u babičky. Volný čas jsme tehdy vyplňovali rybolovem na nedaleké nádrži plné okounků. Mezi námi kluky tehdy platilo, že kdo měl na dlaních víc záseků, ten byl nejlepším rybářem. Hrdě jsme si navzájem ukazovali záseky na dlaních a ubezpečovali se, že jizvy přece zdobí drsné muže!

Dnes už se kontaktu s okouními „zbraněmi“ raději vyhýbám. Abych riziko střetu „s jehlami“ minimalizoval, okouna radši chytím za spodní čelist, a ne za „nebezpečný“ trup. Okoun má v tlamě jen jemné pilníkové zoubky, takže od něj žádné krvavé pokousání nehrozí (u jeho bratránka candáta by byl naopak podobný úchop hodně bolestivý). Při držení „za pysk“ nechám ježatce volně viset, zbytečně ho jednou rukou nepřetáčím do vodorovné polohy, aby ho netýral. 

Rozhodně špatné je držení jen za vlasec, kdy se ryba volně třepe ve vzduchu. Pokud je totiž chycená za žaberní oblouk nebo za jícen, téměř vždy si způsobí nevratné poškození. Puštění okouna, kterému skřelemi řine krev, znamená pokaždé jen „zakopávání mrtvoly“.

 

Nejbezpečnější držení vodního ježka.

 

Jak ošetřit zranění od okouna?

Někdy se střetu s okouními trny přeci jen neubráním. Zranění většinou tvoří šrámy a vpichy. Mohou být i poměrně hluboké. První fázi ošetření je důkladné vymačkání krve z rány, aby se spolu s ní vyplavily nečistoty a rybí sliz. Mohly by totiž způsobit zánět, který vždy několikanásobně prodlouží hojení. Vyčištěnou ránu vydesinfikuji peroxidem, jódem nebo třeba i kapkou ostrého alkoholu a přelepím ji leukoplastí. Do zdárného zhojení je dobré několikrát desinfekci zopakovat. 

Pokud si celý proces chcete odpustit, tak buďte při manipulaci s okouny náležitě obezřetní. 

 

Já vím, ono se to krásně píše, ale když před vámi zrovna loví hejno velkých okounů, tak není čas ztrácet čas nějakou obezřetností. V tom případě si můžete opakovat: „Jizvy přece zdobí drsné muže!“

 

Kdo na okouna nechce sahat, ať vyprostí ho peánem už ve vodě.

 

Text: Tomáš Rozsypal al. ToRo

Fota: autor a archiv Chytej.cz