Co kus, to naprostý originál

 

Četnost mníků v lokalitě je, mimo jiné, závislá na od množství vhodných úkrytů. Mník je stanovištním dravcem. Podemleté břehy, spleť kořenů, škvíry pod kameny, ponořené pařezy a stromy – to vše mu vyhovuje jako bydliště. V nouzi vezme za vděk i koberci naplaveného listí nebo zastíněnému místu pod lávkou. Při nedostatku vhodných úkrytů vezme za vděk za vším, co jen úkryt připomíná. Sem se pak klidně nastěhuje celá kolonie „jednovousů“. Kamarád -  potápěč, mi přehrál podvodní záběry, které natočil v jedné pískovně. Jedinou překážkou na dně rovném jako deska stolu byla široko daleko utopená pneumatika. V její dutině žilo (jako v paneláku) snad tucet (podnáje)mníků. Další filmový záběr ukázal mníka, který okupoval vyhozenou záchodovou mísu. Ryba byla doslova a do písmene v hajz...

 

Všechny přítoky do řeky jsou potenciálním lovištěm mníků na plavačku. Tady budou po tmě šmejdit!

 

Lovy dávné minulosti

O potřebě mníka skrývat se, věděli už staří pytláci. Do míst, kde byl ve vodě nedostatek přirozených úkrytů, ponořovali meliorační trubky nebo roury od kamen (z jedné strany zaslepených) a druhý den vyzvedávali „lapadla“ i s mramorovanými dravci. 

Další pytláckou metodou, související s mníčími úkryty, bylo chytání do ruky. Praktikovalo se především na menších říčkách a potocích při nízké letní vodě, kdy jsou mníci nehybní a apatičtí. Pytlák, vybaven rukavicemi s nalepeným smirkovým papírem, prohmatával potenciální skrývačky a chycené ryby hned cpal do pytle (odsud pravděpodobně pochází označení „pytlák“). Mnohdy se mu podařilo „vyčistit“ celé dlouhé úseky revíru. 

Rozhodně nejdrsnějším způsobem, bylo napichování nahmataných mníků na vidlice. Proti ní byly další techniky - jako nastražování nočních šňůr, pokládání tenat a vrší - vyloženě „sportovními“ metodami. 

 

Jednovous kolem 40 cm je průměrnou rybou...

 

Lovy současnosti

Přestože se mník nedá nazvat ryze sportovní rybou, existují „férovější“ metody lovu. Jejich žebříček bych postavil následovně:  

1) Plavaná – s živou či mrtvou nástrahou

2) Položená - s živou či mrtvou nástrahou

3) Přívlač – s mrtvou rybkou, s kombinovanou nástrahou (marmyška + „maso“), umělou nástrahou

4) Muškaření – s nymfou, blešivcem 

O všech technikách lovu a nástrahách platí, že budou zajímat i další druhy ryb. Přesněji řečeno, mník je spíše jen doprovodnou úlovkem během chytání jiných druhů. Na nastražených červech a žížalách si po tmě pochutnají parmy, plotice, cejni, tloušti apod. Při chytání na rybku jsou cílem ostatní dravci – především pak candáti.  

To samé funguje při lovu na umělou nástrahu. Chytání mníků na přívlač či muškařením vyžaduje od rybáře spoustu trpělivostí a hlavně fůru štěstí, aby dostal záběr od mníka. Jejich pravidelné chytání je v podstatě v úrovni menších zázraků. Úlovek „jednovouse“ lze většinou považovat za pořádnou kliku, která však není úplně nemožná. Určitě se takto chytí víc mníků, než např. úhořů. 

 

Teprve dravec přes půl metru už je krásný úlovek.

 

Mníková plavačka

Oproti rybářské teorii, která na první místo staví lov na těžko, se domnívám, že plavačka je mnohem účinnější. Se splávkem mohu prošmejdit větší úsek vody, nástrahu vodím přirozeněji, pružně reaguji na profil dna a sílu proudu, vyhýbám se tak lépe překážkám. V neposlední řadě jsou záběry mnohem čitelnější. 

 

S čím?

Kde to jde, používám delší, asi čtyřmetrový prut. Jen na menších tocích s hustou pobřežní vegetací a převislými větvemi sáhnu po kratších vláčácích. Na prutech mám menší smekací navijáky s vlasci o průměru cca 0,25 mm (kvůli blízkosti překážek a mníkovi je síla vlasce celkem fuk). Dalšími nezbytnými součástmi sestavy jsou baňaté splávky různých výtlaků (od 2 – 6 g), průběžná olůvka a jednoháčky vel. 1–4. Rozměr háčku určuje velikost nástrahy. Nelze zapomenout na důležitou drobnost. Valná většina mníků zabere za šera nebo až při úplné tmě. Z toho důvodu je dobré mít s sebou chemické světýlko (knick light), popř. splávek se zabudovanou diodou.

 

Plavačková sestava

 

Na co? 

Mník je celkem nevybíravý dravec. Vše, co je cítit masem a krví mu bude dozajista šmakovat! Za klasiku mezi nástrahami lze považovat rousnice a rybičky. Všechny nástrahy napichuji jen na jednoháček! Dvojháčky či trojháčky nepoužívám, protože zbytečně prodlužují vyprošťování a zraňují rybu. 

Ačkoli při chytání na plavačku obvykle napichuji dešťovku vždy „na kalhotky“, v případě mníků dělám výjimku a nastražuji ji „na balík“ – tj. žížalu namotám na háček „halabala“, přičemž hrot ukryju do měkčího ocásku. Tak vznikne z červa celkem objemný a neforemný uzel. Toto opatření má hned tři důvody. 

Proč NE „kalhotky“?

1) Nastražení více láká bílou rybu (což v tomto případě nežádoucí). 

2) Při tomto napíchnutí se mníci častěji zažerou (to je také nežádoucí).  

3) Rousnice má volné konce a má snahu se častěji zavrtávat do měkkého podloží dna, např. do koberců listí, pod kameny, nebo do blátíčka (rovněž nežádoucí). 

Naproti tomu „balík“ (už kvůli jeho objemu) bílá ryba hned neoškube. Mník má ale dostatečně prostornou tlamu a větší sousto mu nevadí. Současně mu polykání potrvá déle, takže žížalu rychle nepolkne hluboko. Žížala nastražená v kličkách je dostatečně fixovaná a nikam nezaleze. 

Rybičky (ať živou či mrtvou) vždy nastražuji na jednoháček přes oba pysky, přičemž hrot vyčnívá „nosní“ dírkou. Toto držení je dostatečně pevné i pro delší náhozy. Současně docílím toho, že rybka je natočená hlavou proti proudu a vypadá přirozeně. Kdybych rybičku nastražil za hřbítek, tak by se v tahu vody motala, rotovala a mohla by se zamotat do vlasce.  

„Jednovous“ ale v klidu chňapne i po kouscích rybek - jejich filetách, vnitřnostech, ocáscích nebo jen hlavách. Rybí torza nastražuji do nejpevnějších částí, aby je dravec při žmoulání v tlamě z háčku nesundal. Mrtvolku rybky někdy úmyslně přišlápnu, aby z ní vylezla střívka, odtrhnu skřelové kosti, abych obnažil žábry, nebo rybičku rovnou stáhnu z kůže – tato „zohyzdění“ mají za účel lepší šíření pachové stopy nástrahy. Části rybek nemusí být zrovna čerstvé, mník neohrne nos ani nad rok starými zamrazenými rybkami, které jsou po rozpuštění rozměklé jako máslo. 

Když nemám rybky ani rousnice (což v zimě není nic neobvyklého), nabídnu mníkovi „náhradní menu“ – pošmákne si rád i na pořádném shluku masných červů, trsu hnojáčků, nebo i loupaných krevetách ze supermarketu. Ostatně korýše miluje! V naší přírodě patří mezi nejzarputilejší požírače raků. Na menších vodách chudých na potravu bývají mníci přecpaní nejdrobnějšími korýši - blešivci. Možná i proto se občas muškařům na pstruhovkách podaří „jednovouska“ vytáhnout na umělé napodobeniny těchto živočichů.

 

Rousnice a rybky - mníčí klasika

 

Jak?

Nejvíce se mi osvědčila tzv. „splavávaná“. Hloubku nastavím tak, aby nástraha občas škrtla o dno. Spustím sestavu pod špičku a nechám ji volně unášet proudem. S odklopeným překlapěčem reguluji vysoukávání vlasce mezi prsty. Nástrahu nadržuji tak, aby byla po proudu níž, než splávek. Nikdy nechytám daleko od břehu, protože se valná většina mníků drží poblíž pevniny. Tomuto stavu musím podřídit své kroky - jedno žblunknutí kamínku, zavrzání oblázků pod botami, nebo křupnutí větvičky – to vše může vyrušit ryby od záběru. Doporučuji tedy zbytečně nesvítit do vody, nepřecházet, nedupat a hlavně se nebrodit!

 

Zbytečně nesviťte do vody! Jen tak si potom budete moci posvítit na úlovek.

 

Je to tady!

Vlastní záběr se nejčastěji podobá uváznutí za překážku. Splávek škobrtne a přitopí se. Obvykle se následně pomalu, doslova po milimetrech, noří do hloubky. Mník nikdy nespěchá, takže se nekoná žádná divoká jízda (to je spíš doména tlouště, okouna nebo candáta). Po domnělém záběru lehce prsty vyšponuji vlasec, abych získal kontakt s nástrahou a zjistil, zda se nejedná pouze o vázku. Drží-li nástrahu mník, většinou se projeví neurvalým zacloumáním. Správný čas záseku závisí na druhu použité nástrahy – při lovu na červy seknu hned, při napíchnuté mrtvé rybce nebo cárku asi po deseti vteřinách. Při chytání na živou rybku vyčkávám i půl minuty! Často se totiž stává, že ji mník mačká mezi čelistmi, a teprve až kořist znehybní, začne ji do sebe soukat. Předčasným zásekem se dravci pouze rybka utrhne od tlamy, nebo se mník jen vyvalí na hladině, udělá kotrmelec a je ten tam i s nástražkou. Správný termín záseku záleží rovněž na velikosti použité nástrahy. Cvikem a zkušenostmi se dá dostat do „optima“.

Pokud zásek míří „do černého“, je nutné mníka urychleně vybagrovat z dosahu dna. Nejhorší možností je záběr od ryby, která je zašitá v úkrytu a nástrahu uchvátí v okamžiku jejího proplouvání kolem. Zde existuje jen nepatrná jiskřička naděje, že se dravce podaří z brlohu vycloumat. Mník se totiž dokáže „zaháčkovat“ ocasem a drží jako klíště. Spíš si nechá utrhnout hlavu, než by se pustil (podobně jako úhoř)! Několikrát se mi ale podařilo, že místo ryby povolila překážka a úlovek jsem dostal na břeh i s kusem jeho příbytku – s větví, s kořenem, v jednom případě dokonce i s kusem pletiva. Kamarád jednou vyndal z mníka namotaného v jakési rezavé pružině z gauče. Dalo nám tehdy hodně úsilí a času, abychom úlovek bezpečně z „klece“ vypletli. 

Je-li ovšem mník pevně zapasovaný mezi balvany, nepomůže žádné cloumání prutem, „brnkání na strunu“, ani vyčkávání s prověšeným vlascem. Potom nezbývá nic jiného, než úlovek potupně utrhnout.

 

Nastražení skalpované rybky - takto upravená nástraha dravce láká vůní a navíc umožňuje i dřívější zásek.

 

Finále

Když se podaří mníka dostat mimo závady a zvednout ho do sloupce, nesmí se dopustit, aby se vrátil zpět ke dnu. Zdolává se silově (podobně jako úhoř)! Mník bojuje urputně a houževnatě. Kličkuje, metá kozelce a rotuje kolem vlastní osy. Vynaložený odpor samozřejmě závisí od velikosti ryby (a také od hloubky a síly proudu). Ve sportovní terminologii by se dalo říci, že zápas připomíná: „Boj menšího sumce doplněný o obranné prvky úhoře“. 

Větší mník se dá vzít do podběráku, nebo „sumčím“ úchopem za spodní čelist. Menší kus se může uchopit i týlním hmatem. Ryba je sice dost slizká, ale udržet se dá celkem v pohodě. Zbývá rychlé foto a šup s ním zpět. Návrat do vody by měl být tím rychlejší, čím nižší teplota na souši panuje. Mník je sice na zimu zvyklý, ale „vodsud - podsud“ - třeskutý mráz mu může nevratně „spálit“ ochranný sliz a poškodit žábry!

 

Strakáč z malé zastíněné říčky

 

„Polotěžko“

Jestliže hodlám chytat v hlubší proudnější vodě, kde by plavačková sestava rychle splouvala, nasadím do hry „polotěžko“. Zkrátka nástrahu ukotvím u dna, ale přitom se nevzdávám služby splávku na hladině. Podle síly tahu vody navážu těžší ploché a průběžné olůvko, a protože by jeho váha splávek potápěla, nastavím větší hloubku. Nástrahu se zátěží nahodím podél břehu po proudu a špičku delšího prutu vysunu dál nad vodu. Vše doladím tak, abych splávek udržel na hladině a vlasec vedl šikmo po proudu směrem k zátěži a nástraze. Sestava je náramně citlivá a je na ní vidět i nenápadný kontakt. V případě záběru sklopím prut po vodě a seknu po několikavteřinové prodlevě.  

Nakonec nabízím (jako vždy) jednu příhodu. Odehrála se sice už v dávné historii, někdy v devadesátých letech minulého století, ale dodnes si ji, při každé návštěvě „místa činu“ znovu a znovu detailně vybavím. Jakoby se stala včera! Podařilo mi tehdy „vyhmátnout“ pěkného mníka za okolností dost nevšedních. Rovněž zápas s ním byl poněkud atypický... 

 

Kousek z vývařiště jízku na menší říčce. Neodolal nastražené krevetě na polotěžkové sestavě.

 

Rána pod pás!

Prosinec je pro rybáře velkou neznámou. Dravci se přesouvají podle pohybu rybek, a tak v místech, kde bylo ještě před měsícem eldorádo predátorů, není dnes ani šupina. Naopak celoročně „jalový“ úsek je pojednou plný hladových dravců.

Právě takové požehnané místečko hodláme s kamarádem objevit na staré Dyji. Bez jediného záběru míjíme úspěšná podzimní stanoviště a blížíme se až do míst, kde naše noha ještě nestanula. Řeka zde vytváří táhlý meandr vyztužený kamennou regulací. Právě ve vyvrácených balvanech odevzdáváme vodě krutou daň v podobě utržených gum. Dost bylo neplodné přívlače!

Uvelebím se na jednom kameni a převazuji na plavačku. Mám s sebou tucet mrazených rybek – o nástrahu tedy nouze nebude. Kamarád se ještě nevzdává. Provláčí celý oblouk, avšak častěji navazuje, než nahazuje. Zklamaně přichází za mnou. Dělíme se o rybky a vyhledáváme poblíž regulace slabší tah vody. Vhodné místo najdeme poměrně brzy. Proud se zpomaluje o balvany a dokonce vytváří miniaturní vracáky. Nastavíme hloubku a nástrahy zhoupneme kousek od břehu. Voda si pohrává se špunty na hladině. Střídavě nadržujeme a povolujeme vlasce. Po slabé půlhodince mi splávek škobrtne, položí se a čile se rozjíždí šikmo po proudu. Rybka je malá, proto dlouho neváhám. Slušný odpor ve špičce napovídá, že se lapil lepší kousek. Dva výpady podél regulace a kamarád mi podebírá „šedesátníka“ candáta. Sám tu určitě nebude, ujišťujeme se navzájem. Také že jo! Za pár minut mohu „vylovovací službu“ kamarádovi oplatit. Jeho dravec je jen o fous menší.

Ze sáčku vybírám dalšího mraženého „nebožtíka“ – asi píďového okounka. Napíchnu jej přes pysky a spustím ho hned pod obrovský balvan, na kterém „trůním“. Do několika minut splávek poskočí a po milimetrech se propadá do hloubky. Abych se přesvědčil, zda se jedná o záběr, zkouším s citem vlasec vyšponovat. Ostré škubnutí mi potvrdí zájem dravce o kořist! Rychle povolím. Jestli je to candát, mohl by rybku vyplivnout. To se naštěstí nestane. Obrys splávečku se i nadále propadá ke dnu. Zásek! Prut se ukloní a kdesi v hlubině se něco převalí. Na háčku uvízla neznámá tíha. Necítím žádné „živé“ pohyby - jako bych zahákl utopence! Pojednou „mrtvola“ ožívá. Nečekaně rychle se rozjíždí do proudu a znovu ustrne. Co to jen může být? Nový výpad a zase pasivní klid. Po břehu následuji splouvající břemeno a kamarád s podběrákem mi je v patách. Zapumpuju. Tíhu zvedám výš. Pod hladinou se zjeví „bílý flek“, připomínající igelitovou tašku. Kamarád po ní hmátne podběrákem. Až v síti je jasné, co jsem vlastně zapřáhl. Z neznámého tahouna se vyklube bachratý mník. Aby překvapení nebylo málo, háček má zaseknutý přímo v řitním otvoru. Proto ten podivný odpor! Kamarád se mi směje - prý dravec na rybku kálel a chtěl se vytřít háčkem. Pravda je ale taková, že mníkovi z jícnu kouká hlava nastraženého okounka. Ježatce do sebe soukal ocáskem napřed. Při záseku jsem háček vytrhl z křehké tlamky rybky, háček se katapultoval a vzápětí trefil jednovouse do „intimních partií“. 

Uloveného mníka dlouho netrápím. Osvobodím ho a změřím. Má 55 cm a váží určitě půldruhého kila. Jedná se pravděpodobně o jikrnačku, neboť objem jejího těla je srovnatelný s objemem flašky od vína. Rychle ji spolu s ulovenými candáty vyfotím na převrácené loďce. Pak „mramorovanou mámu“ opatrně pokládám do kraje vody. Pomalu a rozvážně opouští mé dlaně a zavrtá se do průrvy mezi balvany. Za vytrpěné zranění a nevšední zážitek si rozhodně svobodu zasloužila.

Až do tmy jsme už záběr nedostali, navíc dorazil ledový vichr a přinesl sebou první sněhové vločky. A tak jsme se na vlastní kůži přesvědčili, jak proměnlivý dokáže být prosinec. Co do úlovků, tak i změn počasí... 

 

 

 

Pokračování příště

Text a fota: Tomáš Rozsypal - ToRo