Ovšem na sklonku podzimu se ode mě většina „vodních lásek“ odvrátí a zbude mi jen jedna jediná, která naopak až v mrazivých dnech rozmíchá žár mé vášně. Touto pozdní láskou je - mník jednovousý! 

 

Portrét strakáče

 

Lov mníka? Jen pro otrlé!

Ten, kdo někdy ulovil mníka přes kilo váhy, nemohl zůstat lhostejný k jeho majestátnosti a kráse. Specifické kouzlo už má i samotný lov na „jednovouse“. V žádném případě jej nemohu doporučit změkčilým jedincům, kteří se při pouhém náznaku prvních mrazíků, plískanic, ledového deště a sněhu rychle ubírají do vytopených příbytků. Lovec mníků musí mít tuhý kořínek, odolnost zlatokopa z Aljašky a trpělivost šachového velmistra. Pokud tyto vlastnosti má, pak se mu (s určitou dávkou zkušeností a štěstí) podaří velkého mníka z vody vyloupnout. Na břehu si poté může úspěšný rybář vychutnat pohled na jednoho z nejzajímavějších dravců, kteří se v našich končinách vyskytují.

 

To je on - vodní chameleon!

 

Přírodní rarita - sladkovodní treska

Mník je jedinou sladkovodní treskou. Kdysi pradávno, před tisíciletími, žili jeho předci v oceánu, ale díky pohybu ledovců zůstal uvězněný ve vnitrozemí a zvykl si. Na rozdíl od mořských příbuzných nežije mník hejnovým způsobem života a mimo dobu tření je vesměs samotář. Maximálně vytváří malé kolonie. 

Najdou se i jiné odlišnosti. Zatímco tresky ve zbarvení dodržují jistou uniformitu, mníci jsou naprosté individuality. Nikdy nedostanete dvě stejně zbarvené ryby, i když je chytíte ve stejné lokalitě a z jednoho místa. Zkrátka co kus - to ryzí originál! Paleta barevnosti mníků je ještě rozsáhlejší než škála zbarvení potočáků, kteří se pyšní titulem „rybí chameleoni“. Ulovil jsem mníky černé jako úhel, částečné albíny, ryby s namodralým nádechem, zelenkavé, šedavé, nažloutlé, padesát odstínů hnědi, mníky mramorované, žíhané i strakaté. Právě různorodost jejich šatu mě vždy a znovu dokáže okouzlit.

 

Rarita k pohledání - sladkovodní treska!

 

Mník není sumec! A naopak...

Když porovnám mníka s ostatními tuzemskými dravci, tak existuje jistá vzdálená podobnost ve tvaru těla, zbarvení i způsobu života se sumcem. Setkal jsem se už s případy, že si někteří rybáři mníky a malé sumce spletli. Pro přesnost uvedu základní rozlišovací znaky:

 

Mník 

- jediný vousek na spodní čelisti

- kůže pokrytá drobnými šupinkami

- břišní ploutve posunuté pod hrdlo

- dvojice hřbetních ploutví

 

Mník - podobnost se sumcem čistě náhodná...

 

Sumec

- šest vousů (dva dlouhé v koutcích tlamy, čtyři krátké pod spodní čelistí)

- kůže je lysá (bez šupin)

- břišní ploutve jsou posunuté až před řitní otvor

- jediná malá hřbetní ploutvička

 

Sumec - podobnost s mníkem čistě náhodná...

 

Samozřejmě se oba predátoři od sebe liší i v dalších ukazatelích. Například v růstu – sedmdesátka mník je trofejní kus, zatímco sumec této velikosti se považuje za „dravčí batole“. Odlišná je i doba tření – mník se vytírá v ledové vodě na sklonku roku, sumec naopak v největších parnech na počátku léta. S třením souvisí i aktivita ryb. Mník je nejžravější v zimním období – většinou mezi X. až III. měsícem, sumec v této době leží v zimovišti a o kořist projevuje minimální zájem. V létě si dravci aktivitu prohodí – v prohřáté vodě je mník zalezlý v úkrytech a tráví živiny uložené v játrech, sumec naopak čile slídí po potravě a snaží se vytvořit tukové zásoby na zimu.

Jediné, co predátory spojuje, jsou podobná místa výskytu – sumec i mník vyžadují úkryty a členité dno. Dále jsou převážně nočními predátory, jejichž nejvyšší lovecká aktivita nastává po tmě nebo v kalné vodě. Oba také patří k největším hltavcům pod hladinou, kteří nepohrdnou vším masitým, včetně mrtvých živočichů.

 

Kde ti mníci jsou? 

Mník má (oproti sumci) rozsáhlejší areál výskytu. Expanduje do všech pásem vod. Vyskytuje se v pstruhových potocích, lipanových i parmových říčkách, stejně tak i v mohutných nížinných řekách. Daří se mu i ve stojatých vodách – v přehradách i jezerech. Ovšem v některých vodách se mu (přes zdánlivě dokonalé podmínky a opakované vysazování) vůbec neuchytí. Na vině je nedostatek vhodné potravy pro čerstvě vykulený plůdek. Mníčí potěr je velký zhruba jako špendlíková hlavička. Pokud v lokalitě nenajde dostatek miniaturní potravy, pak pojde hladem.

Mník je rovněž velmi háklivý na chemické znečištění vody. Naštěstí je éra plošných postřiků v zemědělství ve velkém minulostí. Mníci se tak začínají znovu objevovat i v dříve dost znečištěných řekách, např. v Moravě. Ryby se do ní dostaly pravidelným vysazováním a také migrací z přítoků - Bečvy a Dyje, které jsou úlovky mníků proslavené. Velmi slušným výskytem mníků je pověstná řeka Jihlava, Svratka a poslední dobou i Svitava. Od Brna po proudu se mníci vyskytují spíš lokálně, nejčastěji pod splavy. Mimo zlepšení kvality vody se o zvýšení stavů těchto dravců zasloužilo plošné hájení mníků v revírech MRS, které platilo od roku 1995. Těch pět let zvýšené ochrany se projevilo opravdu výrazně. 

V revírech MRS je mník hájený od 1. 1. - 15. 3. Jeho nejmenší stanovená délka k přivlastnění je 30 cm, což je dost nízko pod jeho růstové schopnosti. Osobně bych míru zvedl minimálně o deset centimetrů (to samé platí i pro všechny ostatní dravce).

 

Tady je Mníkovo!

 

Letmé ohlédnutí do minulosti  

Časy, kdy byli mníci považováni za škodlivé požírače jiker a hubili se všemi metodami, se už bohudík nevrátí. Rovněž se ale nevrátí doba, kdy se podle vyprávění pamětníků dalo v Břeclavi pod splavem ulovit za jeden zimní den až 200 mníků, přičemž celkem běžní byli i tříkiloví exempláři. Přesto je potěšující, že „maskovaný loupežník“ je na postupu a i nadále zůstává součástí naší vodní fauny. 

 

Velcí mníci nejsou minulostí! Názorným příkladem je tento 80 cm exemplář z Dyje uloveny koncem loňského prosince.

 

Kdo si počká, ten se dočká!

Mníky tradičně chytám až po prvních mrazech. Ne, že by nebrali už dřív, ale před citelným ochlazením obvykle ještě naháním ostatní dravce na přívlač. Teprve až mi u vláčáku začnou zamrzat očka, poohlížím se po pohodlnějších způsobech lovu. Nastává chvíle návratu k plavané a položené. Tak tomu bylo i letos...

První prosincový den je ubrečený. Přeháňka střídá přeháňku a teplota se pohybuje kolem nuly. Venku je vše pokryté ledovou krustou. Doufám, že déšť poleví a oteplí se. Čekám marně! V jednu odpoledne jedu, čas – nečas, k vodě. Záběry „jednovousků“ sice přijdou (budou-li nějaké) až navečer, ale cestování za světla je bezpečnější. U řeky jsem cobydup.

Déšť střídá mrznoucí mrholení. To mě naladí optimisticky. Vzpomenu si na úplně stejné podmínky před pár lety. Tehdy jsem před odjezdem od vody nemohl kvůli námraze složit pruty a otevřít dveře u auta. Ale „strakáči“ žrali jak sarančata! Nástraha se u dna dlouho „neohřála“, a už ji nějaký mník ládoval do chřtánu. Chytil jsem jich celkem devět! Nějaké záběry jsem neproměnil a párkrát jsem i trhal. Kdybych uměl rychleji navazovat háčky, skóre mohlo být vyšší...

Zpět do reality. Pln optimismu nastražuji na jeden háček rousnici, na druhý mrtvou ouklej ze zamražených zásob. Rybku ještě lehce přišlápnu, aby z ní povyjely vnitřnosti. Obě montáže zhoupnu po proudu podél kamenité regulace. Mníci se určitě schovávají pod balvany u břehu. Teprve až se setmí, vyjedou a začnou slídit po kořisti. Budou ji mít pěkně nadosah!  

Špičky prutů trčí proti kalné obloze a pokyvují se pod závany větru. 

Klep! Něco vyčenichalo žížalu! Jsem ve střehu. Další drbanec a seknu! Teď! 

Nic... Z červa zbylo jen torzo. Zatracení ježdíci! Nastražuji raději pomačkanou ouklej. Za půl hodiny se situace opakuje. Ťuk. Škub. Sek. Zase nic! Na háčku visí jen hlava rybky, zbytek trupu chybí. Příště musím počkat déle. 

Minuty se vlečou. Začíná zase pršet. Zesílí i vítr. Špičky prutů se synchronizovaně komíhají. Na chvíli se mi zdá, že se jedna víc přihnula. Pro jistotu beru prut do dlaně a přes vlasec zkouším, jestli neucítím „známky života“. Jo! Je tam! Přiseknu a mrskající se rybu vedu k sobě. Zatraceně, je to malý candát! Naštěstí nemá háček hluboko... 

Pro změnu zas na háček namašlím rousnici. Bez kontaktu čekám přes hodinu. Déšť ani vítr nepolevují. Začíná se stmívat. Přestávám vidět na špičky, musím na ně nasadit světýlka. Vytáhnu prut s rybkou. Je netknutá. Instaluji „lamáčku“ a prut zatím odkložím do vidličky. Beru prut s žížalou. Visím? Ne, cosi se na konci vlasce pohybuje! Po pár otočkách kličkou vyloupnu z vody mníka. Přesněji řečeno mníčka, má sotva třicet. Háček je zaťatý v koutku. Chci zvěčnit první „modroočko“ sezony, ale foťák zůstal v autě. Rybu vyprostím a ponořím ji do mělčiny. Ladně se přesmykne přes nejbližší balvan a je ten tam. 

Úlovek mě naplní nadějí. Vypadá to, že jsem tady dobře! Ještě než nahodím, spěchám pro fotoaparát. Co kdyby? Naštěstí neparkuji daleko. Za minutku jsem zpátky u prutů a hned je zapojím do hry. Ze světýlek už nespustím zrak. Ze záklonu mě brzy bolí za krkem. Ale co, s nastávající tmou se šance na úlovek zvyšuje! 

Další hodina v háji. Vůkol je černočerná tma a nic podstatného se neudálo. Zbývá poslední půlhodinka lovu. Kde ty mramorovaný bestie můžou čundrovat? 

Za deset minut šest se rozkmitá prut s rybkou. Chvíli čekám. Přiseknu a vytáhnu jen „olízaný“ háček. Nastražím další oběť a rychle ji pošlu po proudu. Při dopadu olova na hladinu se zhoupne druhá špička. Do pytle, asi jsem se přehodil! Rychle sestavu stahuji. Vše je oukej! Rybku pošlu víc na střed a dopnu vlasec. 

Sotva se narovnám, všimnu si ostrého úklonu druhé špičky. Tak přece! Beru prut do dlaně a levačkou přidržím vlasec. Ve zmrzlých prstech zřetelně cítím „vyťukávání morseovky“. Skloním prut k hladině a... Tu máš! 

Jóóó! Oživlá tíha metá u dna kozelce. To je on! To je určitě on! Srdce mi rozbubnuje vzrušením. Zpočátku je odpor zdatný, ale jakmile rybu odlepím ode dna, trochu poleví. Rychle s ní ven! Pryč od kamenů! Netrvá dlouho a v mělčině se odehrává mela, až kapky odletují. Shyb a vrazím ruku do ledové vody. Nahmátnu slizký trup. Podaří se mi ho obejmout na první pokus. Slušný kousek! Mramorovaného krasavce položím na namrzlé oblázky dál od břehu. Spěchám pro foťák. Letmo se přitom mrknu po nastraženém prutu. Ha! Světlo na špičce zrovna ostře „zapumpuje“. To snad není možné? To je fofr!

Chňapnu po prutu a hned s ním švihnu vzad. Průběh zdolávání se do puntíku opakuje. I druhý kousek končí u mých nohou a vzápětí i na břehu. Jen díky tomu mohlo vzniknout společné foto obou „jednofousů“. 

Ryby pouštím a balím. Než v dlaních rozehřeji spojky prutů, abych je rozložil, je skoro půl sedmé. Rybářská stráž by se asi divila, proč ještě straším u vody tak dlouho po termínu. Naštěstí v tomhle nečasu u vody není ani noha. I v tom má číhání na mníky své kouzlo...

 

Dvojitý úlovek

 

 

Pokračování příště

 

Text a fota: ToRo