Když jde o sumce, může jít i o život!

Řeka Dyje – začátek října 2004: Babí léto už skončilo. Slunce nemá sílu a studený vítr čeří hladinu řeky. Sumcům bude co nevidět odzvoněno. V záběrech je vystřídají boleni, okouni, štiky a candáti. Pořád  je, na co se těšit...

Právě za vidinou slušného candáta spěchám k řece. Do soumraku zbývá sotva hodina – čas „vodních vlků“ se blíží! Mé kroky směřují na místo, které je celoročně v obležení kaprařů a sumcařů. Věřím, že teď tam nikoho nepotkám. Jednak je půlka týdne, navíc panuje dost chladný a větrný podvečer.

Opravdu, u vody není ani živáčka. Nejfrekventovanější flek je jen můj! Z letního průzkumného potápění vím, že u protějšího břehu je v dvoumetrové hloubce kaskáda balvanů a dva dřevěné pilíře. Za překážkami dno prudce klesá do čtyř metrů. Zlom je ideální základnou pro kapry i dravce. Není ani divu, že je zde po celou sezónu takový frmol!

Navazuji hlubokopotápivý wobbler a už s ním vymetám jámu. Na záběr kupodivu nečekám dlouho. Ve špičce vláčáku ucítím jemné zaváznutí a hned přiseknu. Ha, zrada! Nástraha visí v jakési pružné vázce. Silou zabejčím a... Rázem jsem o nástrahu chudší! To je divné, v jámě se nikdy netrhalo? Musím prověřit, jestli nešlo pouze o náhodu. Obětuji jako průzkumníka levný twister a naperu ho do stejných míst. Gumu nechám vyklesat až na dno a pomalu navíjím. Opět zaváznutí a předchozí situace se nachlup opakuje. To se dnes budu pouze procvičovat v navazování? Další gumku  posílám víc po proudu. Sláva, konečně žádné vázky! Následuje několik desítek zkušebních hodů. Jak se zdá, níž je skutečně bezpečno. Opět do akce nasadím wobbler. Našel jsem nástraze čistou trasu a nyní už nic nebrání dravčímu útoku.

Po půlhodince usilovného mrskání a přitahování konečně přichází vytoužený náraz do prutu. Solidní odpor naznačuje, že se jedná o lepší kousek. Ryba se namísto toho, aby bojovala férově v jámě, cpe proti proudu. Sakra! Uvízla ve vázce! Cítím, jak se zmítá kdesi u dna. Zkouším povolit šňůru, jestli se sama nevyprostí. Nic. Jako nápad v nejvyšší nouzi zvažuji i zaplavání. Elán k uskutečnění plánu mi bere nastávající tma a studený vichr. Na břehu navíc není nikdo, kdo by mi podržel prut a pohlídal věci. Vše se spiklo proti mně! S těžkým srdcem trhám šňůru i s rybou. Mám po náladě – pro dnešek balím. Snad bude ráno moudřejší večera...

Je chladné ráno.  Nad hladinou se válí mlžný opar. Pachatel se vždy vrací na místo činu, a proto i já nedočkavě přešlapuju na místě včerejšího fiaska. Asi dvacet metrů pode mnou rozbalují výstroj dva postarší kapraři. Konečně nastal povolený čas lovu. Čerstvý wobbler letí přes řeku. Pootočím párkrát kličkou a bum! Záběr! To je fofr! Zaseknutý dravec se nade dnem táhne po proudu. Pak skoro zastaví a začne metat kozelce. Sumík! Dost možná se jedná o posledního „knírače“ sezóny. Musím zdolávat krajně opatrně! Začnu brzdit a mé úsilí nese výsledky. Dravce pumpováním donutím k návratu do jámy. Snadno se poddává. Asi nebude tak veliký, jak bych si přál. Ve chvíli, kdy už si myslím, že mám vítězství na dosah, tah ryby náhle zmrtví. To snad ne! Dravec zaparkoval do nějaké překážky. Nepomáhá ani cloumání prutem, ani prověšení šňůry. S největší pravděpodobností je to tatáž vázka, která mě připravila o úlovek už včera. Nehodlám opakovat stejnou chybu dvakrát! Nastupuje „drsňácká“ varianta. 

Prut zapřu do rozsochy dvou větví, úplně povolím brzdu a začnu ze sebe svlékat svršky. S odporem se nořím do studené vody. Ručkuji po šňůře a zvolna plavu k protějšímu břehu. Když jsem uprostřed řeky, zaslechnu hlas jednoho z kaprařů: „Hele, bobr! Schválně, kdo ho trefí!“ 

Než se naději, tři metry ode mě dopadá krmítko a vzápětí i druhé. Je zle! Chlapi si mě v mlhovině spletli s plovoucím „maxihlodavcem“.

„Halo, neházejte!“ snažím se zachránit holou kůži. Kanonáda utichne, je slyšet jen vzrušené šeptání. Kolegům určitě neleze do hlavy, kdo se může v říjnu, a ještě takhle časně po ránu, koupat. Snad jen úplný magor! 

Konečně se dostávám nad vázku. Zhluboka se nadýchnu a nořím se do hlubiny. Pár temp a jsem u překážky. Hmatem zjistím, že se jedná o obrovský chumel utrhaných šňůr a vlasců, který začíná kdesi na ponořeném pilíři a končí dobré dva metry pod ním. Přímo do středu „copu“ vede má šňůra! Jedu po ní dlaní a z ničeho nic narazím na sumčí hlavu. Úplně se zděsím! Dravec na dotek nereaguje. Je mrtvý?

Teprve po novém nádechu a návratu ke dnu zjistím, že sumík je pouze totálně vysílený. Není divu, přední půlku těla má doslova uvězněnou ve „vlascové paruce“. Její smyčky jsou zaříznuté do jeho kůže, skřelí i prsních ploutví. Bez mé pomoci se ryba sama z pasti nevyprostí. 

Chtě nechtě se vracím na břeh pro nůž a zase zpět. Na několik pokusů a nádechů se mi daří odřezat celý chomáč. Plavu naznak ke břehu a vše táhnu za sebou. Není to jednoduché – vlasce mi svazují nohy, řežou do kůže, do kotníku mi bubnují utrhnuté zátěže a nástrahy. Navíc se probere i sumík a začne se vzpouzet. Kdyby se do mě v té chvíli zaťal navíc nějaký rezavý háček, určitě bych šel ke dnu jako Titanik. Naštěstí se bez úrazu dostanu až na mělčinu. Celý „balík“ vyvleču z vody. Pomáhají mi kapraři, kteří mě prve bombardovali krmítky. Jsem dočista vyplivnutý a začíná se do mě pouštět zima.

Oblečení mi netrvá ani minutu. Napřed ze smyček šňůr osvobozuji sumce (97 cm), poté ještě vyřežu pár použitelných gum, třpytek a wobblerů. Utržené kaprařské montáže, krmítka, olova, apod. (je jich na malý rybářský krámek) nechávám kolegům. Zbytečně se nezdržuju a rychle balím. Spěchám do chajdy na horký čaj se slivovičkou.

Když zpětně zrekapituluji průběh celé záchranné akce, uvědomím si, že jsem si docela dost zahrával. Snadno jsem se totiž mohl zamotat do vlasců poblíž sumce a tím ještě víc „znehodnotit“ jedno z nejfrekventovanějších míst na Dyji.

Text: ToRo 

Fota: autor a přátelé