Jemný muškařský proutek

 

Rudolf Troníček – výrobce štípaných prutů

O prvenství ve výrobě štípaných prutů se odjakživa přela Amerika s Anglií, i když výrobu lepených prutů údajně popisuje čínská kniha Tchovang – Tsen již v roce 950 před n. l. 

V Anglii byl první štípaný prut vyroben v roce 1835. Jednalo se o tříhranný prut určený k lovu lososů na královskou objednávku. Do roku 1850 byly na trhu pruty pouze tří a čtyřhranné. Klasické šestihrany se začaly vyrábět až o něco později.

Rudolf Troníček nebyl sice prvním výrobcem na našem území, patřil však mezi absolutní špičku. Jeho proutky nepotřebovaly žádnou tištěnou reklamu, protože se prodávaly samy. Když někdo viděl u svého kolegy prut v akci a vzal si ho na chvíli do ruky, byl většinou lapen a pan Troníček získal další zakázku. V nejlepším období své slávy nestíhal pruty vyrábět. Kromě vysoké kvality byla velkým trumfem možnost nechat si postavit svůj vlastní prut na zakázku. Pan Troníček stavěl pruty na přání zákazníka včetně povrchové úpravy, tedy vyvazování hedvábnou nití. Při této práci mu pomáhala manželka, která vše zvládla v kuchyni na židli.

 

Kovový štítek s logem dával pan Troníček pouze váženým zákazníkům, ke kterým patřil i můj rybářský učitel Josef Dušek, majitel továrny na zbraně v Opočně.

 

Díky ochotě Daniely Němcově, která je dcerou slavného mistra, jsem udělal před časem rozhovor pro Rybářství a získal tak velmi cenné informace o které se s vámi rád podělím.

 

Dcera Daniela Němcová

 

Rudolf Troníček se narodil 14. 8. 1913 ve Štěchovicích u Prahy. Dětství však neměl lehké, v roce a půl mu zemřela maminka na tuberkulózu. Jeho otec musel chodit do práce a neměl na něj mnoho času. S výchovou pomáhala babička a pak šel k tetě, na kterou se hodně upnul a považoval ji za svoji mámu. Po ukončení základní a měšťanské školy, nastoupil v roce 1928 do učení na tesaře. To už se přestěhoval ze Štěchovic do Braníka, ke svému strýci Jaroslavu Troníčkovi, který byl válečným invalidou z první světové války a od státu dostal jako odškodnění trafiku. Ve volných chvílích si strýc přivydělával necováním, tedy výrobou rybářských sítí a vezírků pro jednu rybářskou firmu. Mladý Rudolf mu z vděčnosti za byt a stravu pomáhal. Později pro tuto firmu vyrovnávali nad kahanem i bambusové pruty. To už si pohrával s myšlenkou, že by mohl vyrábět vlastní pruty. Od zmíněné firmy dostal později dokonce nabídku na funkci výrobního ředitele, kterou odmítl, protože chtěl pracovat sám.

Po vyučení truhlářem se vrátil do Štěchovic a začal stavět chaty. V roce 1939, po skončení mobilizace, se do výroby prutů opravdu pustil. Vymyslel si vlastní postupy a navrhl dokonce i stroje pro výrobu, jako například pícku na vypalování slepených prutů nebo soustruh na vypracovávání korkových rukojetí.

 

 

 

Rudolf Troníček sokolem

 

Jediná fotografie Rudolfa Troníčka při práci

  

V roce 1941 přišly záplavy a vzaly mu dílnu, kterou měl u domu, kousek od Vltavy. Nevzdal se, vše opravil a ve Štěchovicích zůstal až do roku 1964. Rok 1941 nebyl jenom smolný, ale i šťastný, protože se oženil s Jaromírou Benešovou a o dva roky později se jim narodila dcera Jaromíra. Úspěšný třicátník prožíval zřejmě nejkrásnější období svého života. V soukromém i profesním životě byl na výši, protože doba výrobě rybářských prutů vyloženě přála. Zní to neuvěřitelné, ale bylo to tak. Největší vývoj rybářských potřeb a rozkvět rybářského sportu probíhal během druhé světové války. Po skončení války vypadalo všechno nadějně a optimisticky. Byli jsme osvobozeni, co víc si mohl člověk přát. Radost však netrvala dlouho. Přišel rok 1948, vlády se ujali komunisté a soukromníkům začaly krušné roky. Po znárodnění velkých firem, přišli na řadu živnostníci. V roce 1958 přišel o živnost i Rudolf Troníček a všechny stroje i s materiálem musel odevzdat výrobnímu družstvu Lověna. Cena byla odhadnuta na 250 000,- Kčs, což bylo slušné jmění, protože třeba rodinný dům se dal tenkrát koupit za 50 000,-Kč. V Lověně začal pracovat jako řadový zaměstnanec. Lověna ovšem ve svých inzerátech pyšně hlásala, že výroba prutů je „pod vedením mistra Troníčka“. 

 

Prut vyrobený v Lověně pod vedením mistra

 

V Lověně pracovala i manželka Jaromíra, a aby to měli do práce blíž, přestěhovali se do Braníka. V roce 1960 se jim narodila druhá dcera Daniela. Peněz moc nebylo a pan Troníček vyráběl pruty tajně, ve volných chvílích, protože jakékoliv podnikání bylo zakázané. Proto je většina jeho prutů neznačených, každý zkušený rybář je však pozná. S povrchovou úpravou a vyvazováním mu pomáhala manželka, která byla v tomto oboru opravdovým profesionálem.

V roce 1968 měl možnost odejít s celou rodinou do tehdejšího západního Německa, kde potřebovali odborníka na výrobu štípaných prutů. Nabídku ale odmítl, na tak radikální změnu se už cítil starý.

 

 

Rudolf Troníček rád rybařil, ale na vysedávání u vody mu moc času nezbývalo, protože pořád pracoval nebo něco kutil. Dcera Daniela s úsměvem vzpomněla, že pokaždé, když si tatínek chystal cajk, přišli chataři s prosbou, že potřebují něco opravit nebo přestavět a měl po rybách. Nejraději chytal na přehradě v Chotěboři nebo jezdil lovit pstruhy na Doubravku.

 

Se švagrem v Chotěboři

 

Rudolf Troníček zemřel 20. srpna 1982 ve věku 69 let. V srdcích rybářů a milovníků nádherných štípaných prutů, které byly vyrobeny kousek po kousku ručně a s láskou, bude žít stále.

 

Pan Troníček byl náruživý kuřák

 

Adolf Tlustoš

Neméně známou ikonou a průkopníkem ve výrobě rybářských potřeb byl i Adolf Tlustoš. Původním povoláním opravář leteckých motorů, provozoval už před válkou autodílnu v  Kbelích u Prahy. Jemný mechanik, se smyslem pro detail, vyráběl originální sidecary – sajtky k motocyklům. Při výrobě používal řadu vlastních a zákonem chráněných řešení, které použil i při výrobě legendárního navijáku TAP. Na první pohled by se mohlo zdát, že šlo o výrobce zanedbatelného, protože vyráběl pouze jediný model navijáku. Skutečnost však byla zcela opačná. Pan Tlustoš se na rozdíl od ostatních výrobců, kteří kopírovali již zavedené americké nebo anglické značky, vydal vlastní cestou a podařilo se mu sestrojit naprosto unikátní naviják. Originalita Tapu spočívala v křížovém ukládání vlasce na cívku, kterou si nechal Adolf Tlustoš patentovat. Navijáky s rovnoměrným křížovým navíjením už sice v Anglii vyráběla firma Allcoc, jejich Felton však při navíjení naklání cívku.

 

Naviják Tap s příslušenstvím

 

Anglický AllcocFelton

 

Tlustošův patent přinesl naprosto jedinečné řešení, které zaujalo celý svět. Díky zalomené ose cívky dosáhl potřebného sklonu cívky, která zůstává při navíjení ve stejném úhlu, jen se pomalu otáčí a vlasec se tak ukládá křížově. Pan Tlustoš čerpal inspiraci ve fabrikách na výrobu příze, kde sledoval, jak se vlákna navíjejí na cívky. Na správné řešení však nemohl dlouho přijít, až mu pomohla naprostá náhoda. Při bádání si nasazoval cívku na tužku a přemýšlel, jak naviják zkonstruovat. Veškeré snažení však bylo marné, až jednou praštil v rozčílení cívkou o zem. Tužka se nalomila a ohnutá cívka namotala kousek vlasce do kříže. Tento impuls napověděl talentovanému konstruktérovi, jak cívku naklonit. Musel pochopitelně vymyslet spoustu dalších věcí, aby naviják bezvadně fungoval, podstata křížového navíjení však byla na světě a v roce 1945 i naviják TAP.

 

 

Reklamní brožurka hlásá, že naviják Tap jest konstruován pro jemný rybářský sport. Aby byla jeho hmotnost co nejmenší, bylo použito těch nejlepších materiálů, jako například oceli o střední mechanické hodnotě nebo stříkaného hliníku. Naviják váží pouhých 250gramů při obsahu cívky 100 m vlasce 0,35 mm. Jest to nejlehčí naviják světa své třídy, který přesto hravě zdolá, díky své důmyslné konstrukci, i ty nejtěžší úlovky. Díky křížovému vinutí se vlasec nemůže ani při velkém tahu do sebe zaříznout a lehce se odvíjí, což umožňuje možnost dalekých vrhů. Cívka nekmitá nahoru a dolů, nýbrž se oproti bubínku pomalu otáčí a může se tak odhazovati při každé obrátce navijáku. Osa cívky směřuje k prvnímu očku a tuto polohu nemění. Vlasec proto vychází pravidelně, bez škodlivého tření. Naviják má krásnou a ucelenou vnější formu, bez veškerých malicherností. Uspokojí každého i náročného rybáře sportovce. Naviják TAP je značka důvěry.

 

 

 

Značka TAP znamená zkratku Tlustoš Adolf Praha. Kromě nejpoužívanějšího středního modelu se vyráběl i velký, přehradový model a opravdovou lahůdkou byly nejmenší, pstruhové navijáčky, přezdívané Lady nebo kolibřík. Ten nám bohužel ve sbírce chybí, a pokud nějaký máte, rádi ho odkoupíme.

 

 

Střední model

 

 

Velký přehradový model

 

Znárodnění po roce 1948 se pochopitelně nevyhnulo ani Adolfu Tlustošovi. Nově vzniklý národní podnik Tokoz však s pomocí mistra ve vývoji navijáku TAP pokračoval. O tom si však řekneme někdy příště. 

  

Máte doma nějaké poklady rybářské historie? Napište o nich a případně zařadíme do rubriky nebo odkoupíme. 

 

Autor: Zdeněk Hofman 

Foto a reprodukce: Lenka Hofmanová

Zdroj: Internet, Rybářský věstník, Československý rybář, Karel Göbl, Daniela Němcová a pamětníci