První ryby

Na jaře jako by začínalo všechno znova. Vše, co bylo, jako by zůstalo pod vrstvou podzimního listí. Na jaře mám pocit, jako bych se právě znova narodil. Na jaře kráčím podle kouzelných tůní v Polabí s písničkou na rtech. Mám pocit, že rozumím zpěvu ptáků a hlasům přírody, která mě již dávno přijala k sobě. Věřím, že v tento čas nenajdete na březích vod šťastnějšího člověka nežli mě.

Jakmile dopadnou na zem a vodní hladinu první květy vrb, začíná ožívat i voda. Zbytky pylu a květů vytvářejí na hladině souvislý film, který pohybuje unášen proudy a větrem, jako opuštěná bárka lovců perel v klidné laguně tropického moře.

Vždy se vyplatí tento jev, vzniklý odkvetením první jarní vegetace, následovat. Je to první a obrovská nápověda, jak nalézti hejna ryb, které jsou při chuti.

Stojím na vysokém břehu kouzelné tůně a ani nepočítám čas, který mi byl darován k tomu, abych zde mohl poznávat svět. Vážím si každičké minuty. Z vysokého břehu vnímám z první ruky dění u hladiny jako neopakovatelné divadlo. Vidím veliké hejno jesenů, kteří zde dorůstají až gigantických velikostí. Kousek opodál spatřuji tmavé stíny. Patří amurům, tolstolobikům a kaprům. Ani se nedají spočítat! Jsou jich celé rojnice, sešikované jak starověká vojska. První slunce je vytáhlo ze studených hlubin k hladině. Pohyby ryb jsou rozdílné. Zatímco jeseni atakují vše, co připomíná potravu, amuři a kapři jako by se teprve probouzeli. I tak je to úchvatná podívaná. Své rybářské vybavení schovávám pod keř, abych mohl nerušeně a bez zbytečné zátěže pozorovat ryby. Je v tom cosi posvátného. Příroda mi beze studu v každé zátočince a pod každým keřem ukazuje svá přirozená bohatství. Ta bohatství jsou v každém kousku vodní plochy rozdílná, přesto rozmanitě krásná jako milióny a milióny ženských očí.

Tuhle podívanou stavím na vrchol všech zážitků. Tady je dostávám na plné pecky! Mám radost, že tu ryby jsou, a že se mohu pokusit je ulovit. Vím, že se to může podařit, ale také se to podařit nemusí, z čehož rozhodně nehodlám dělat žádnou vědu. Podél zátoky rád šmejdím celé hodiny. Zatímco se film z první přirozené potravy jara obarvený žlutavým pylem dává do pohybu a s ním také jeseni, větší ryby se zdržují výhradně na slunci mimo oblast zastínění vegetací. Když si na základě dlouhodobého pozorování představím, kudy se po tůni budou ryby pohybovat, mohu si připravit tři místa na dvousetmetrovém úseku, kde zakrmím. Mohu si přitom být jistý, že ryby na návnadu zareagují a moje feedery od Sportexu se ohnou jako luky. 

Jenže letos je zřejmě všechno jinak! Stíny obrovských ryb sice vidím pod hladinou, jsou ale hodně daleko od břehu. V příbřežních partiích, kde právě není pyl na hladině, je voda průzračně čistá, a lze dobře rozeznat zlomy na dně. Vůbec si teď nevím rady! Respektive nemohu se rozhodnout, kde zakrmím a kam položím své nástrahy. V nerozhodnosti nakonec zasedám na své letní místo. Je mi tam dobře a profil dna znám jako své boty. Místo prokrmím měkkou kukuřicí a řepkou. Vždy mi to tady fungovalo… 

No vida, zvedá se větřík a vane přímo na mě. Teplý vítr od jihovýchodu vždy v minulosti k místu nafoukal stovky kaprů, kteří začali rozrývat jemný nános dna. A v něm ležela i má lahodná návnada. To pak bylo záběrů! Kolikrát se nedalo chytat na dva pruty a špička feederu kmitala jako zběsilá. 

Po dvou hodinách lovu na místečku vím, že dnes tomu tak nebude! Vítr se každou chvíli točí a po nebi se honí mraky sem a tam. Voda také táhne ven ze zátoky, vypadá to, jakoby kdosi doslova ryby ze zátoky vyháněl. Nemá to cenu, balím! Domů se ale ještě nechystám, vydávám se hledat dál po břehu nějakou tu zajímavost ve vodě, která by byla předzvěstí nashromážděných ryb a tedy i potenciálních záběrů. Na samém kraji zátoky to rozhodně nevypadá špatně, ale ten neskutečný tah vody mě odrazuje. Přicházím k dalšímu místu, kde při loňských povodních padl do vody strom. Místo to není nijak hezké, už dříve jsem zde lovil pouze cejny, a to ještě sporadicky. Podle předpovědi počasí, kterou nosím v hlavě, by odpoledne mělo foukat právě sem. Než se rozmyslím, co dál, v klidu si sednu na břeh. Vyndám z batohu termosku a při srkání kávy pozoruji hladinu ostřížím zrakem. Kdesi na jihozápadě kdosi tam nahoře foukl mocně do mraků. Zatáhla se sluneční zář, co se ještě před chvílí opírala do hladiny. Voda rázem změní odstín na ocelově šedou a začne se vlnit. Za pár minut už vysoké a dlouhé vlny narážejí do břehu a víří kal. Bác! Přímo ve stromě vyskočí zlato-měděný kapr! Ten měl skoro deset kilo! Už neváhám a zapíchnu vidličky přímo u vývratu.

Bác! Další kapří výskok! To je jako při fotbale kopat penaltu na prázdnou bránu! Vítr se opírá do stromů nade mnou! Jejich shnilé kmeny nevěští nic dobrého. Tady nebudu! 

Nezbývá mně než se usadit asi o dvacet metrů napravo. Je tam sice kolmý a asi dva metry vysoký břeh, ale při troše snahy se dá pro případný úlovek slézt dolů k vodě. Horší je, že už nemám skoro žádné krmení - jednu plechovku kukuřice, ale tou si také mohu přilákat k háčku cejny. Dál najdu asi půl kila boilie o průměru 10 mm, které v batohu tahám od podzimu. Vhazuji tedy do vody dvě hrsti kuliček a nabiju s nimi i oba pruty. To jen tak preventivně, abych nemusel slézat vysoký břeh kvůli četným záběrům cejnů. Mraky nad hlavou se rozplynou a do hladiny se opět opírá slunce. Vítr nabírá na intenzitě. Jsem rád, že jsem tady a jsem rád, že jsem sám. Jen tak si mohu plnými doušky vychutnat tu neskutečnou atmosféru, která vůkol panuje.

„Bác! Bác!“ Další výskoky kaprů. Doslova vibruji vzrušením, při představě, že mi nějaký z těch kapřích exhibicionistů zabere. Špička pravého prutu se dvakrát zachvěje, a pak má tendenci se ohnout. Nečekám a svižným zásekem se dostávám do kontaktu s rybou. Její tíha se převalí u dna a následuje nekompromisní výpad k potopenému stromu. Vypadá to na rychlou prohru! 

Přidržím prstem cívku navijáku a nechám pracovat prut. Je to elegantní dělník, tenhle Sportex! Ohýbá se víc a víc, musím pustit prst z cívky. Kapr kousek popojede, ale hned mu dávám tvrdým kontrem najevo, že cestu do stromu nebude mít tak jednoduchou. Mám výhodu, že zdolávám z výšky. Ha, už vidím v prosluněných vlnách záblesk kapřího těla pod hladinou. Bzzz, sténá brzda! Po saltu u hladiny mění kapr taktiku, míří na volnou vodu a prchá do hlubiny. Jen račte, vaše veličenstvo, tam můžete! Bzzz! Dlouhý výpad nehodlám nijak silněji brzdit, a tak jen o dva stupínky přitáhnu matku na brzdě. Kapr se zastaví tahem prutu směrem k padlému stromu. Aktivuji soupeřův protipohyb od překážky. Funguje to spolehlivě. To už stahuji druhý prut a beru do ruky podběrák, který hodím ze svahu dolů. Jsem sice jen v plavkách, ale ryba je nedaleko břehu, tak sjíždím po zadku ze svahu dolů jako bobr po své skluzavce. Stěna je porostlá keříky šípků a divých ostružin. V tu chvíli necítím bolest od toho, jak mi ostny šlahounů rozdírají kůži a zanechávají za sebou krvavé šrámy. Je mi to úplně jedno! Vmžiku mám podběrák pod kaprem, který do něj vklouzne jak ruka balkánského kapsáře do kabelky šarmantní dámy. Hotovo! V jedné ruce držím prut a v druhé podběrák s těžkým kaprem, odklopím cívku navijáku a hodím prut nahoru, podběrák chytím za ramena a obouruč jej vyzvednu nad hlavu na rovinu. Pak teprve vylezu já. Rybu vyháknu a měřím. Krásných 74 cm a výborná kondice ryby dávají předpoklad, že osm kilo zajisté má. Kapra dávám zpět do podběráku a slézám s ním dolů, kde jej pouštím zpět do vody. Tento typ kaprů patří vždy mezi největší bojovníky. Je to má první ryba sezóny. Skutečnost, že jsem měl otěže souboje pevně v rukou, a dokázal kapra udržet od stromu s dvacítkou vlascem, mě nutí podívat se k nebi a nahlas poděkovat. Na rozjímání není čas, protože mě svými provokativními výskoky kapři zvou na další souboje. 

Za pět minut se situace opakuje! Tentokrát zdolaný kapr měří o pouhý centimetr méně. Zvolil stejnou bojovou taktiku jako jeho bratříček. Jsem šťasten, že jsem z té bídy vytěžil dvě nádherné ryby. 

Volám kamarádovi, ať urychleně dorazí, dokud jsou kapři při chuti. Chci, aby si také zachytal a udělal si radost. Než přijede, zdolám další tři kapry ve velikostech 71, 72 a 58 cm. Náhle ten, který tam nahoře fouká do mraků, přestal. Vlny jsou menší a menší až se rozplynou v rovné zrcadlo hladiny. Kal u břehu se usazuje a za další půl hodiny je zase vidět zlom na dně. Kapři se usadili do spleti větví potopeného stromu. Vše bylo jako krátký, ale neskutečně krásný sen. 

Při cestě od vody mě napadá myšlenka. Co kdybych změnil svá dosavadní putování za kapry, přestal nosit na zádech desítky kilogramů krmení a lákat kapry na prokrmené fleky. S lehkou bagáží bych změnil místo klidně i desetkrát za den. Šoulačkou brzy z jara budu daleko úspěšnější! Kapři dle mého názoru v tuto dobu na nějaké šílené krmné kampaně nedají. Budu se učit – myslet jako kapr, kde bych byl v jakém čase a na jakém místě. Dokud do zdejší krajiny nezasáhne čilý rekreační ruch, pokusím se tuto „šoulačkovou“ metodu praktikovat. Pomocníky mi budou meteorologové a miskou na vahách úspěchu jejich předpovědi. To ostatní mám ve své moci sám. 

 

 

 

První nad deset!

Po tomto zážitku se výrazně oteplilo. Dav rybářů se vrhl na kouzelnou tůň jako hejno supů. Ryby brázdily vrchní část vodního sloupce uprostřed široké vodní pláně a ke břehům se jim nechtělo. Několik kamarádů mě zvalo na společný rybolov, ale jelikož jsem se rozhodl pro změnu v návštěvách tůně s důrazem na smysluplnost vlastního konání, odmítal jsem. Však přijde má chvíle... 

V klidu jsem se po dva víkendy účastnil jarních výlovů za účelem získání rybí násady pro nejbližší rybářské revíry, v klidu jsem čekal a sledoval prohřívání vodního sloupce kouzelných tůní. V tomto období jsem také stihl prodělat těžké nachlazení. Abych neobtěžoval své pracovní okolí intenzivním kašlem, vzal jsem si den dovolené, s tím, že se budu kurýrovat doma v posteli. Ráno mi bylo ještě dost blbě, ale jen co jsem si přečetl předpověď počasí, rozhodl jsem se léčit u vody. Povětrnostní podmínky napovídaly, že nebudu muset oslaben nemocí cestovat do vzdálených končin tůně, ale v klidu si mohu sednout hned na její začátek. Vím tam o dlouhé táhlé mělčině, a pokud se předpověď počasí vyplní, budou ve vlnách dovádět zástupy kaprů! No, a já tam budu také...

V poledne jsem u vody a na stromech se nepohne ani lísteček. Hladina je jako mrtvý olej. Nikde ani kolečko od plotičky. Místo, kam hodlám usednout, je volné, ale okolo sedí rybáři. Na můj dotaz, co to dělá, jen kroutí hlavami. Ani se nedivím! Loví stylem – nahoď co nejdál do žumpy! Prakem nastřílím deset metrů od břehu asi 300 g kukuřice vařené s libečkem a dvacet kuliček zázračného boilie Hot Demon. Po náhozu, zapiji čajem dva paraleny a schoulím se pod keř do teplé bundy. Není mi extra dobře a za chvilku usínám.

Spal jsem hlubokým a bezesným spánkem. Budí mě šustění listí na stromech a šplouchání vln. A je to tady. Kapří vítr! Metr po metru doslova skenuji hladinu zrakem. Současně špicuji uši, jestli neuslyším kapří řehtačku v monotónním vlnobití. Nikde nic! Nebyl to nejspíš dobrý nápad jezdit. Poučen začínám balit. Najednou koutkem oka zahlédnu nehlučný a elegantní pohyb kapřího hřbetu ve vlnách. Tak vida, páni kapři, jste tady! Tak tedy ještě chvíli počkám.

Přehodím pruty. Na jeden nastražuji kukuřici, na druhý boilie. Dočkám se brzy! Náhle se roztočí cívka feederu jako káča. Po uchopení prutu cítím, že je zle! Ryba, a v tuto chvíli nepochybuji, že jsem zapřáhl pořádného kapra, to rozjede ostře doprava okolo keře téměř za roh. Rozmýšlím se asi vteřinu. Povolím cívku, pak rozvážu jednu tkaničku od boty, druhou tkaničku, obuv shodím. Potom svlékám kalhoty, bundu, mikinu, tričko, ponožky i slipy. Brrr, jezero je jako ledárna. Kapr táhne doprava jako kůň! Nedělá žádné zbytečné pohyby - je to těžká a sebevědomá ryba! Abych se vyhnul kontaktu s větvemi zpola potopeného keře, musím dál do vody, takže mi voda dosahuje až nad pas. Na cívce už chybí dost vlasce, proto přitvrzuji zdolávání. Chci mít kapra před sebou. Jedno jak daleko od břehu, ale před sebou! Vítr nabírá na intenzitě, napjatý vlasec ve větru nahlas drnčí. Hymna boje! Uvííívíííí! Uvíííívíííí! 

Co by to bylo za přechod fronty bez deště. Takže najednou do mě bubnují pořádné kapky. Vidět mě můj doktor, nenapíše mi už ani paralen a vyžene mě z ordinace. Nejsem z cukru, ale už se docela začínám třepat zimou. Pomalé a důrazné pohyby kapra mě na chvilku dovádějí k přesvědčení, že mám na prutu životní rybu. Během chvíle vítr zcela mění směr, fouká prudký severák a bičuje mě ledový déšť. Ve vodě jsem již asi dvacet minut a to už přestává být sranda. Zuby drkotám jako smrtka, tělo se mi klepe, jako bych byl vystaven účinkům elektrického proudu. Kapr se zkouší svézt do vedlejší zátoky. Řádí ve vlnách jako surfař. Na Sportexu ohnutém do neskutečného oblouku se mi jej podaří držet v kontrolovatelné vzdálenosti. Odcouvám na břeh pro podběrák a dám si ho mezi nohy. Opět lezu do té ledárny! No, nechtěl bych se vidět na videu natáčeném za břehu... 

Když kapra spatřím zavířit u hladiny, na chvíli si pomyslím: Sakra, zas tak velikej není! Po jeho podebrání však radostně sevřu ruku v pěst. Je to má první ryba sezóny nad deset kilo! Lezu neskutečně zmrzlý a snad i polomrtvý z vody ven. Opět bych se raději nechtěl dívat na video točené ze břehu. V tuto chvíli jsem tak šťastný, že by mi to bylo všechno jedno. Kapra vyháknu a hned pustím zpět. Je to kapří mamina doslova nacpaná jikrami.

V lovecké nirváně se oblékám. Už mi není zima, ale krásné teplo. To, co jsem v předchozí půlhodině předvedl, byla prý dvakrát podtržená objednávka na zápal plic. Tuto objednávku mi pomyslně roztrhal hospodský Vojta, který mi s jeho vlastní grácií naservíroval tuzemák.

 

 

 

Tak to byly příběhy prvních jarních lovů roku. Jsem si plně vědom, že se ve v úlovcích kaprů pohybuji o 8 – 10 kg níže, než kapraři - specialisté. Jsem si ale také vědom, že je mi to úplně fuk, protože má rybařina mě baví a mně co dát. Jen díky ní mohu poznávat své hranice, jen díky ní mohu stále častěji otvírat dvířka třinácté komnaty vodního světa. Díky tomu se mohu považovat za nejšťastnějšího člověka na světě, a protože rybařinu neznásilňuji pomůckami - jako jsou echoloty, satelitní navigace a podobné vymoženosti, mám svoji životní rybu stále před sebou. Mým snem je vracet se ke klasickým kořenům rybařiny, třeba s jedním prutem přichystaným na plavanou a navijákem Centrepin. 

 

O cestě za rybářskými sny zase někdy příště...

 

Text a fota: Vašek Turek