p3.jpg

 

Řetěz je tak pevný, jak pevný je jeho nejslabší článek!

Řeka Morava – červen 2002: Šílené horko a neméně šílení komáři nám znesnadňují tříkilometrový pochod divočinou. Ve vzduchu je cítit „vůně sumců“ a ta nás žene vpřed! Konečně se doplazíme pod velký splav. Zanedlouho spolu s kamarády Zdeňkem a Milanem prohazuji hluboké vývařiště splavu. Bez zjevného účinku vláčíme až do 23. hodiny, kdy nás přepadne pořádná průtrž mračen. „Hromy divo bijú“ a z nebe se snášejí provazy vody. Spacáky, batohy i oblečení máme během chvíle promočené do poslední nitky. Jsme zralí na potupný ústup. Schováni pod košatým dubem vyhlížíme v černočerné tmě jedinou hvězdičku. Liják ustane až dlouho po půlnoci. Po krátké poradě se rozhodneme přenocovat přímo u splavu. Proč? Kdo by se brodil bahnem přes lužní les a hledal auto? Snad jen šílenec! Zalézáme do mokrých spacáků a je dopředu jasné, že toho moc nenaspíme.

Je tu syrové ráno a s ním i protivně vlezlé vlhko! Při pohledu na řeku zjišťujeme, že se voda začíná zvedat a kalit. Třeba se probudí doposud dřímající apetit dravců. Kdo to nevyzkouší, ten se to nedoví! 

 

 

Jdeme lovit. Asi o půl páté Zdeněk nade mnou píchne prvního fousáče. Čekám, až sumíka stáhne mimo můj házecí prostor. Jakmile se tak stane, pošlu rapalku na zlom mělčiny a hloubky. Po dopadu nástrahy a dvou otočkách kličkou dostanu „prdu“ do prutu! Zásek! Zmatený útočník mi zamíří přímo pod nohy. Uf! Sotva stačím navíjet. V té chvíli ani netuším, jak velká ryba rafla po nástraze. Zápas nabere na otáčkách až ve chvíli, kdy se pohnu, a zarachotí pode mnou oblázky. Valící se kameny dravce vyděsí! Poskočí vpřed a svižně se sune proti proudu. Silou ho přetočím, aby se nezamotal do dosud nezdolaného Zdeňkova sumce. Ryba udělá výkrut, až se vyboulí hladina, a pak s mamutím důrazem vystartuje dolů po řece. Sílící proud jí vydatně pomáhá nabrat rychlost. Únik jakoby neměl konce, a proto se odhodlávám k pronásledování po souši. Po nočním slejváku je vše slizké, sotva držím balanc – připadám si jako koza na ledě. Po strastiplném klopýtání, kdy si naberu do obou brodek a tvář mám do krve sešvihanou od maliní, sumec náhle zastaví. Není to ani tak mou zásluhou, ale spíš proto, že si našel ve dně hlubší jámu a zalehl. Jsme cca sto metrů od místa původního střetu. Oba oddychujeme – zanedlouho nás čeká pokračování zápasu. Musím si ještě zajistit lepší pozici a s povolenou šňůrou se snažím dostat co nejdál pod stanoviště ryby. Dopřávám si pár chvilek odpočinku před útokem. Dravec si ale nesmí stačit oddechnout. Rybář míní – okolnosti mění! V okamžiku, kdy se chci pořádně opřít do prutu, se o prověšenou šňůru zachytí velká větev. Je zle! Odpor plovoucí haluze v silném proudu smýkne se mnou a samosebou i se sumcem... 

Škubnutí dravce namíchne! Opět se jako utržený balvan řítí po proudu. Čeká mě dalších padesát metrů klouzání, bičování a klení. Ještě štěstí, že se během mého přespolního běhu větev ze šňůry sama uvolní. Mé kroky zarazí až mohutný vyvrácený strom, jehož koruna zasahuje daleko do řeky. Kmen nejde podlézt, nejde přelézt a do rozvodněné řeky si netroufám. Znamená to konec štvanice...

Dotáhnu brzdu a čekám nevyhnutelné. Cítím se jako pašík, ke kterému se blíží řezník! Sumec si dvakrát hrkne přes brzdu a... stojí. Kupodivu znovu nezalehne a ani se nedrží dna. Zcela proti logice vypluje na povrch jako ponorka a jen tak si „surfuje“ po hladině. Rozšklebenou tlamu má dokořán a wobbler mu svítí hluboko v jícnu. Zapřu si prut pod paži, zapumpuju, co mi síly stačí, ale nejsem stavu pohnout dravcem proti vodě ani o píď. Sumci naopak nečiní nejmenší potíž občas ukrádat další decimetry šňůry...

V této nezáviděníhodné pozici mě nachází Milan. Prý už o mně měl strach, zvláště když řeka během hodiny vystoupala minimálně o čtvrt metru. Kamarád obhlídne situaci a vyhodnotí ji jako naprosto bezvýchodnou! Doslova praví: „Vše je v rukou svatýho Petra a v odolnosti cajku! Amen!“ Zapálí mně i sobě cigáro. Pokuřujeme a beze slova čekáme na boží zázrak. Ten se však konat nebude.

Ještě než „dofučíme“, ohnutý prut se prudce narovná. Sumec je i s nástrahou v trapu! Po čtyřicetiminutovém přetahování se šňůra předřela o kartáče zubů!

Velikost uniklé ryby? Netroufám si ji odhadnout jen podle vynořené hlavy, kterou jsem navíc viděl za padlým stromem na vzdálenost čtyř pěti metrů. Připomínala sice rozměry i tvarem zdeformovaný kýbl, ale znáte to. V té době už jsem nějaké sumce do 150 cm na přívlač udolal, ale ani jeden mi takové rodeo zatím nepřipravil. Ovšem je pravdou, že žádného z nich jsem také nezdolával v extrémních podmínkách sílícího proudu a ve stoupající řece plné plovoucích překážek.

 

 

Až cestou ke splavu se dozvídám, že Zdeňkův sumec měřil 95 cm a v čase mé nepřítomnosti Milan „vydrtil“ fousáče 126 cm. Zkrátka jsme trefili ideální čas, kdy se sumci zvedli jako na povel a hltali vše, co se zdálo být poživatelné. Přestože jsem si tehdy jako jediný nesáhl na rybu, vůbec mě to nemrzelo. Zážitek jsem uložil do mozkových závitů a jak je patrné, ještě se odsud úplně nevypařil...

Text a fota: ToRo