Popis těla a poznávací znaky

Pokud se v článku určeném pro sportovního rybáře zabýváme anatomií (tj. skladbou těla) toho kterého druhu, snažíme se v prvé řadě zdůraznit jeho charakteristické rozpoznávací znaky, podle kterých tento druh rozeznáme od jiných. U úhoře je to však v podstatě zbytečné, neboť jeho typické hadovité tělo je natolik specifické, že jej opravdu nelze s ničím zaměnit. Opravdu velmi nezkušený rybář by si snad teoreticky mohl malého úhoře splést s dospělou mihulí, mihule však na rozdíl od úhořů nemají vytvořené prsní ploutve a za hlavou se u nich nachází na každé straně sedm žaberních otvorů (úhoř má vytvořené skřele a jen po jednom žaberním otvoru na každé straně hlavy). Přesto existuje mnoho dobrých důvodů pro to, abychom si jednotlivé části úhořího těla popsali podrobněji a pozornost věnovali i funkci některých orgánů. I z tohoto popisu totiž vyplývá, o jak zajímavou a v mnoha ohledech mimořádnou rybu se jedná.

 

Úhoře podle jeho atypického hadovitého těla poznají i ti nejmladší rybáři.

 

Ploutve

Hřbetní, řitní a ocasní ploutve jsou u úhoře na rozdíl od ostatních ryb propojeny v jeden souvislý ploutevní lem, ve kterém nejsou žádné tvrdé paprsky. V hřbetní části ploutevního lemu se nachází 245 – 275 měkkých paprsků, část lemu odpovídající řitní ploutvi má 176 – 249 měkkých paprsků a prsní ploutev má 15 – 21 měkkých paprsků. Břišní ploutve pak zcela chybí.

 

Kůže a šupiny

Silná úhoří kůže vytváří značné množství slizu, je v ní bohatá sít krevních vlásečnic a slouží i jako pomocný dýchací orgán. Díky výborné tepelné izolaci tělním tukem je teplota krve úhoře vyšší oproti teplotě vody asi o 2°C. Úhoří larvy jsou průhledné, juvenilní jedinci během sladkovodního života mají hřbet tmavě zelenohnědý a břicho bělavé. Při nástupu pohlavní zralosti a zahájení migrace zpět do moře získávají svatební šat (boky jsou pak kovově lesklé, hřbet tmavý a oči se zvětšují).

Mnoho našich rybářů se stále mylně domnívá, že úhoří tělo je zcela prosto ošupení. Není tomu tak. Úhoři mají malé oválné šupinky, které jsou však podobně jako třeba u lína hluboko vrostlé v kůži, takže nejsou pouhým okem vidět.

 

Krev

I mezi sportovními rybáři je obecně známá skutečnost, že krev úhoře říčního je jedovatá. Je tomu tak z toho důvodu, že jeho krevní sérum obsahuje ichthyotoxin, který je svým složením a účinkem podobný zmijímu jedu. Tato látka se také používá v hematologii k výrobě diagnostického séra a jako imunizační prostředek proti hadímu uštknutí. Kuchyňskou úpravou úhořího masa, ale i účinkem trávicích šťáv jedovatost úhoří krve mizí. Jisté nebezpečí nám však hrozí při zabíjení a zpracovávání úlovku. Při kuchání úhoře je proto třeba dát pozor, aby nám jed nevnikl vnějším poraněním do krevního systému. Zajímavé je, že třeba vydry, které úhoře také konzumují, nemají s úhořím jedem žádné problémy. Možným vysvětlením by bylo, že úhoří jed se účinkem trávicích šťáv celkem rychle a snadno rozkládá.

 

Vydry, konzumující úhoře, nemají s jeho jedovatou krví žádné problémy.

 

Vnitřní orgány

I některé vnitřní orgány mají u úhoře oproti ostatním rybám poněkud atypickou podobu. Příkladem mohou být ledviny. Ty se u ryb v průběhu ontogeneze (vývoje organismu od vykulení do smrti) mění. V embryonální periodě mají ryby předledviny, které se později mění na prvoledviny, fungující v dospělosti u většiny druhů kostnatých ryb. U úhoře říčního však zadní část prvoledvin nabývá charakteru pravých ledvin, které jsou už typické pro vyšší obratlovce

Játra zase u úhoře tvoří celistvý orgán, přičemž častěji se u ryb skládají ze dvou či více laloků (např. u kapra jsou játra tvořena sedmi laloky, které obklopují střevo). Plynový měchýř úhoře má jednoduchý protáhlý tvar s vysokým podílem kyslíku, což je znak, typický u dravců a ryb, žijících ve velkých hloubkách – uvádí se, že u jeho příbuzného, úhoře mořského, je podíl kyslíku v plynovém měchýři až přes 80%. 

V souvislosti s plynovým měchýřem je třeba vzpomenout nebezpečí, jemuž je úhoř říční nejen v našich vodách vystaven. V jeho plynovém měchýři totiž může parazitovat hlístice krevnatka úhoří, způsobující nemoc nazvanou anguilikóza, která stojí za masovými úhyny ryb (v minulosti např. na Vranovské přehradě). Krevnatka je několik centimetrů dlouhá hlístice. Zajímavé je, že přítomnosti těchto parazitů si může všimnout i rybář, když kuchá úhoře a zaujme ho atypický plynový měchýř, ve kterém se nacházejí hlístice v různém vývojovém stupni. Plynový měchýř je v některých místech nažloutlý a na stěnách se objevují krváceniny. Do těla úhoře se parazit dostane tak, že úhoř pozře buchanku, ve které se jakožto v mezihostiteli vyvíjí larva krevnatky. Larva se poté dostane ze střeva úhoře do jeho plynového měchýře, kde se mění v dospělce. Hlístice poté v počtu několika desítek kusů rozrušují stěny plynového měchýře úhořů, čímž ryby ztrácejí koordinaci a orientaci, zmateně vyplouvají k hladině či na mělčiny a posléze hynou. 

 

V průběhu sladkovodní části života proniká úhoř do většiny kontinentálních povrchových vod.

 

Život úhoře v našich vodách

Život úhoř v našich vodách byl na stránkách určených sportovním rybářům už mnohokrát důkladně probrán. Více se mu budeme věnovat i v dalších dílech našeho seriálu, které se zaměří na historii i současnost jeho lovu a na různé mýty, báchorky a záhady, kterými je jeho život dosud opředen. 

Dnes si jen ve stručnosti řekněme, že v průběhu sladkovodní části života proniká úhoř prakticky do všech typů povrchových kontinentálních vod a obývá řeky, tůně, potoky či rybníky -  objevuje se i v nejhořejších úsecích zregulovaných toků a údolních nádržích.

Výskyt je v současné době pochopitelně zcela závislý na vysazování monté, i když snad není zcela vyloučeno, že se po zajištění migrační průchodnosti Labe v budoucnosti obnoví přirozené migrační tahy úhořů do našich vod. Úhoř říční se dnes díky vysazování vyskytuje na území celého státu (dříve však žil pouze v povodí Labe a Odry, v povodí Moravy je rybou nepůvodní).  Je to ryba velmi přizpůsobivá, schopná přežívat v jakémkoli prostředí, vyhýbá se jen vysloveně chladným vodám a dává přednost místům s dostatkem potravy a úkrytů. Proslulý je i svojí houževnatostí - při dostatečné vzdušné vlhkosti dokáže vydržet mimo vodu, např. při přepravě, i více než 20 hodin. Potravu úhořů tvoří měkkýši, larvy hmyzu, korýši, opravdovou úhoří pochutiny jsou raci a jako aktivní predátor loví i jiné druhy ryb. Úhoř nemá rád světlo a aktivní je především v noci, kdy slídí u dna po něčem k snědku, přičemž se řídí především svým vynikajícím čichem. Pří zákalu vody či prudké změně atmosférického tlaku však dokáže aktivně lovit i během dne.

Je zajímavé, že ve vnitrozemských vodách žijí jen samice, zatímco samci se zdržují v brakické vodě při ústí řek. Jediným nápadným rozdílem mezi pohlavími by měl být rychlejší růst a větší dosahovaná velikost a hmotnost u samic. 

 

Vhodná chvíle k lovu úhořů nastává za soumraku.

 

Růstové vlastnosti a vytváření forem

Úhoř obecně roste velmi pomalu, délky 70 cm dosahuje v průběhu až kolem  7–10tého roku života. Zároveň se však vyznačuje velmi proměnlivou rychlostí růstu, a to i ve zcela stejných podmínkách. Jako příklad můžeme uvést akvakulturní chovy, kde v jednotlivých nádržích, do kterých se dávají úhořící stejné velikosti, vznikají během několika měsíců takové velikostní rozdíly, že je ryby nutné i vícekrát během roku třídit, aby menší úhoři nesloužili svým větším sourozencům za potravu. K takové růstové diferenciaci však dochází i ve volné přírodě, což můžeme pozorovat i při sportovním rybolovu. V mnoha revírech, kam se ještě úhoři vysazují, se setkáváme s úhoříky, u nichž máme pocit, že prakticky vůbec nerostou (říkáme, že chytáme pořád stejné „tkaničky“). Tyto zkušenosti se potvrzují i při vysazování odkrmeného monté. I u monté, několik měsíců uměle odkrmovaného, se vyskytuje určité procento jedinců, kteří nerostou či rostou jen minimálně. 

S růstem nepřímo souvisí i vytváření dvou forem úhořů s různě širokými čelistmi. Jedná se o tzv. úzkohlavou a širokohlavou formu. Uvádí se, že úzkohlavá forma je štíhlá a díky užším čelistem se živí převážně měkkýši, řasami a drobnými rybkami, zatímco širokohlavá forma je mohutnější a dává přednost větším rybám. Žádné exaktní výsledky průzkumů však tuto potravní specifikaci nedokládají. Zřejmé však je, že tyto dvě formy úhoře skutečně existují, a na stejné lokalitě se můžeme setkávat s příslušníky obou forem. Dokonce jsme mohli zaslechnout i teorie, že širokohlavé formy jsou v podstatě úhořími samicemi (jikernačkami) a úzkohlavé samci (mlíčáky). Takovéto myšlenky vycházejí asi ze skutečnosti, že růstové vlastnosti samců a samic úhořů jsou značně odlišné. Zatímco mlíčáci dorůstají jen zhruba půlmetrové délky, samice dosahují velikosti i hodně přes 1 metr. Této teorii však vůbec nic nenasvědčuje. Potíž je v tom, že samotné určování pohlaví úhořů je dosud tak trochu záhadou a mluví se dokonce i o možnosti změny pohlaví - jedna z teorií předpokládá, že zásadní roli hrají vnější činitelé, např. sladká voda, indukující vznik samičího pohlaví (k nám dovážené monté je loveno při pobřeží Evropy a teoreticky by se v těchto importech měli objevovat příslušníci obojího pohlaví). 

 

Úhoř se při hledání potravy řídí především svým vynikajícím čichem.

 

Stáří úhořů

Úhoř patří mezi středněvěké ryby, naši „hadi“ se vydávají na marnou cestu k moři ve věku okolo 10 – 15 let. Nebyl by to však úhoř, aby se u něj i v tomto směru neobjevovaly zvláštnosti a abnormality.  Legendou se např. stal úhoř chovaný v bazénku jedné pražské pojišťovny, který žil 68 let, přičemž měřil pouhých 66 cm. Tvrdí se, že na konci života prodělal morfologickou proměnu do podoby migrujícího úhoře se zvětšenýma očima a posléze uhynul. Ani tento pražský úhoř však není nejdéle doloženým žijícím úhořem. Skutečný úhoří Metuzalém se jmenoval Putte a byl chovaný ve Švédsku v akváriu, kde se prý dožil neuvěřitelných 85 let.

 

Občas se poštěstí i úlovky krásných širokohlavců, velkou část obsádky našich vod však tvoří „tkaničky“, které ne a ne vyrůst.

 

V příštím díle se zaměříme na úhoře jakožto předmět zájmu a potenciální kořist člověka - rybáře. Nebudeme se bavit jen o současné podobě sportovního lovu úhořů, ale zabrousíme i do minulosti a představíme si různé historické doložené a mnohdy velmi sofistikované způsoby lovu této nevšední hadovité ryby.

 

Text: Tomáš Lotocki

Foto: autor a Josef Ptáček