p1.jpg

Boleny mám rád, ale...

 

Co mi na nich nevadí?

Bolen je dravec, kterého lze s úspěchem lovit a ulovit i v čase, kdy ostatní druhy dravců tráví siestu a lenoší někde v překážkách. Znáte to, většinou se jedná horné letní dny – kdy panuje dusno na padnutí a sluneční paprsky dopadají na rybářovu hlavu jako Thorovo kladivo. Co se v této době dá uvláčet? Možná nějaký zvědavý okounek někde ve stínu potopeného stromu, tloušť číhající pod převislou travou, nebo případně sumeček při „drhnutí“ dna v nějakém hlubším tahu. Všechny tyto úlovky jsou ovšem téměř vždy bez záruky! Zato lov bolenů je i za plného slunečního svitu víc než nadějný. Stačí navštívit proudnější úsek řeky, nebo promrskávat podjezí. Pokud navíc bude mít rybář šťastnou ruku při výběru té správné nástrahy, tak se boleni mohou zbláznit a následuje hotová smršť útoků. Na takové lovy se pak dlouho a radostně vzpomíná…

Na bolenovi se mi líbí právě jeho drtivý útok, který je daný jeho anatomickou zvláštností. Na rozdíl od typických dravců mu na čelistech chybí jakékoli zuby, proto musí kořist dostat hodně hluboko do jícnu, aby ji zachytil požeráky. To je hlavní důvod, proč jsou jeho záběry tak prudké a razantní. Prostě „stříbrný blesk“ nástrahu při rychlém výpadu nasaje a hned se jí snaží rozdrtit v kleštích požerákových zubů. Díky poctivému uchopení nástrahy většinou bolen sám uvízne na háčcích a nemusí se nijak zvlášť přisekávat. Oproti jiným dravcům má poměrně masité pysky, takže visí spolehlivě a jen vzácně se setřepe.

Bolen vzdoruje férově! Nikdy neprchá ke dnu, ani se necpe do překážek. Bojuje čestně pod hladinou a ve sloupci, přičemž využívá pouze vlastní sílu, případně tah proudu. Obvykle se brání dlouhými výpady, které se zvláště u velkých ryb zdají nekonečné a jsou doslova k nezastavení. Dobře seštelovaná brzda navijáku je při jejich lovu nutností! Na druhou stranu bolen dost rychle umdlévá a brzy se poddá diktátu rybářova prutu. Zdálo by se, že souboj vzdává předčasně - jakoby pokaždé „přepálil start“. Většinu energie vloží do drtivého záběru, a pak se mu nedostává „šťávy“ v samotném zápase. Čas je při zdolávání pokaždé na straně rybáře. Dříve či později odpadne i ten největší kus. I když to už je vlastně spíš bolenovo mínus… 

 

Ani se nehni, hned tě uvolním a půjdeš zpátky!

 

Co mi na nich vadí?

Některé zvyky či spíše zlozvyky bolenů mi pod nos moc nelezou. Třeba ty, že jsou po čertech mazané ryby! Nemyslím tím samozřejmě spousty malých bolínků, které někde v podjezí střemhlavě útočí na hejna rybího potěru a díky konkurenčnímu boji o potravu chňapají po všech trošku smysluplných nástrahách, které zrovínka dopadnou do vody. Mám spíše na mysli staré zkušené veterány, kteří po navyklé trase proplouvají svým teritoriem a drtivě zaloví jen v určitých místech a přesně stanovený čas. Jejich vykutálenost je do nebe volající a zdá se, jakoby se rybářům permanentně vysmívali. 

Bolenova obezřetnost pramení z jeho vynikajícího zraku, který stoprocentně využívá při orientaci i lovu. Pokud máte spády ulovit velké kusy na stojatém revíru s průzračnou vodou a za slunce, tak si na ně nechte zajít chuť a vyčkejte na lepší podmínky. Tedy na dobu, kdy se dají ošálit jejich ostříží oči. Ideálními chvílemi k lovu je přikalení vody po prudkých deštích, rozbujení řas a sinic, soumrak či svítání, anebo alespoň vlnobití způsobené silným větrem. Dlužno dodat, že v řekách se boleni chytají mnohem a mnohem snadněji. Jednak říční voda není nikdy dokonale čistá, boleny zrazuje i proměnlivý a matoucí proud, pod přepady jezů bublinky ve sloupci či pěna na hladině. Tady je šance na bolenův útok o hodně vyšší než na stojácích.

Bolen má fenomenální paměť a je neuvěřitelně učenlivý. Věřím, že neexistuje bolen, který by se nechal znovu oklamat stejnou nástrahou. Neustále dokola ochytávané ryby brzy prokouknou zradu a přestanou na rybářská „šidítka“ reagovat. Ani převratné novinky a fungl nové prototypy nástrah nemají u bolenů zaručenu dlouhodobou účinnost. Někdy mi připadá, že ulovení a puštění boleni svým druhům dávají pod hladinou školení o nebezpečnosti některých druhů kořisti.

Dost mě štve i bolenova vybíravost a tvrdohlavost. Když se jednou soustředí na určitý druh potravy, tak málokdy vezme do huby nic jiného. Bolen loví převážně hladinové druhy ryb žijící v hejnu – tedy oukleje, perlíny a plotice. V bezpečí však před ním není droboť žádného rybího druhu. Na údolních nádržích se často přednostně zaměří na mladší ročníky cejnů a okounů a pod propustěmi přehrad zase ve velkém masakruje malé candáty. Na svém rybím jídelníčku skutečně moc nelpí, ovšem na rozdíl od „zubatých“ dravců, kteří se soustřeďují na handicapované ryby, bolen vždy útočí jen a jen na zdravé rybky. Rozhodně tedy pod hladinou nepatří k žádným „zdravotním policajtům“. V tom je právě zakopaný pes! 

Bolen zcela ignoruje nástrahy, které napodobují zraněné, nemocné nebo unavené rybky. Naopak vyžaduje, aby pohyb nástrahy byl rychlý a mrštný jako u čilé rybičky, která je jen vyplašená a prchá před nebezpečím. Nástraha navíc musí být velikostí, tvarem, barvou či chováním téměř totožná s jeho preferovanou kořistí. A aby toho ještě nebylo málo, tak by se měla pohybovat poblíž hejn podobných rybek. 

Výjimkou (potvrzující pravidlo) je lov bolenů ve špatných světelných podmínkách, například přívlač v naprosté tmě, v kvetoucí či kalné vodě. Tehdy platí za úspěšné nástrahy naopak atypické vzory, za kterými by se při normálním stavu bolen ani neohlédl. Skvěle mohou zafungovat jakékoli ozvučené nástrahy s agresivním chodem ve fantastických či reflexních barvách – zkrátka takové, které „uměle oslepeného“ bolena navedou zvukem, silnou vibrací či pestrostí šatu na domnělou kořist.

 

Nástraha na boleny by měla být co nejpodobnější jeho obvyklé kořisti - dvojnásob to platí v čisté vodě!

 

Může být bolen nebezpečný rybáři?

Zdálo by se, že bolen může být nebezpečný tak maximálně rybářským nástrahám. Docela často se stává, že rybář nemá správně nastavenou brzdu navijáku a bolen umí udeřit prudce a nečekaně. Lovec v úleku obvykle smýkne prutem instinktivně a hlavně přemrštěně. Potom střet sil a pevnost vlasce určí, komu ze soupeřů připadne nástraha...

Aby bolen ohrožoval přímo rybáře, je trošku přitažené za vlasy - přesto, byť nepřímo, tomu tak muže být. Kaprovitý dravec vypadá na první pohled naprosto neškodně - nemá žádné špičaté ostny, ostré okraje skřelí a ani nebezpečně nabroušené zuby v čelistech - avšak ačkoli se zdá být mírumilovný jako beránek, určité nebezpečí v něm číhá! A to minimálně ze dvou důvodů… 

Prvním z nich je jeho nejobávanější zbraň – požerákové zuby! Požeráky bolena tvoří dvě obloukovité kosti postavené proti sobě, na každé se nachází ve dvou řadách tři a pět „tvrdých háků“. Stisk požeráků ovládají mohutné svaly, díky nimž je kořist před vstupem do hltanu rozdrcena silou lisu. Nikdy se zkušebně nepokoušejte otestovat stisk bolenových „kleští“ prstem a ani se nesnažte vyprošťovat hluboko polknutou nástrahu ukazováčkem. Já to udělal jen 2x v životě a už vím, že si to příště odpustím.

V prvním případě mi bolen „jen“ skalpoval kůži z posledního článku prstu. V druhém bolestivějším případě mi rozmašíroval celý polštářek ukazováku a rozlouskl i nehet! Hlavní zrada spočívá v tom, že když se prstem dotknete měkkého rybího jícnu, spustí se automaticky polykací reflex, který ukazovák posune hlouběji, než byste chtěli - a tam už v pohotovosti čeká tvrdý zubatý „svěrák“. Dnes už bez dlouhého peánu s prohnutými čelistmi do tlamy bolena (ale ani ostatních dravců) nesahám. Použití vhodných vyprošťovacích kleštiček je šetrné nejen k rybě, ale i k rybáři, který se tak navíc vyhne nejen případnému pokousání, ale i poškrábání prstů o kostěné zoubky na žaberních obloucích nebo napíchnutí na háčky nástrahy. 

 

Díra do pekel - svalnatý jícen ozdobený zubatými požeráky!

 

Dělá bolen „mrtvého brouka“ úmyslně?

Další důvod, jak může být bolen nebezpečný, spočívá v jeho nátuře. Jak jsem už výše uvedl, bolen během zdolávání celkem rychle odpadne. Jeho úbytek sil však bývá někdy jen zdánlivý. Představte si, že táhnete bolena, který je dočista K.O. – ryba je otočena břichem vzhůru a vlní se ve vodě jako hadr v potoku. Pohoda. Na zdánlivě polomrtvou rybu určitě nepoužijete podběrák. Proč zbytečně namáčet síťku, že? Ovšem ve chvíli, kdy se bolena dotknete dlaní, vjede do něj tisíc voltů. Dravec sebou škubne, zatřese hlavou a prchá jako šílený. Pokud rychle ucuknete rukou, máte povolenou brzdu a vlasec není (jako na potvoru) přehozený přes špičku, není žádný problém znovu rybu zkrotit. Hůř je, když včas neucuknete a trefí vás volný hrot trojháčku. Garantuji vám, že se pak „smíchy neudržíte“!   

Přestože mám tradiční bolenovu zákeřnost už dávno prokouknutou, tak díky vlastní nepozornosti řeším nějakou tu mimořádnou událost téměř každoročně. Buď mi bolen udělá hrotem háčku novou díru do belly boatu, nebo mi protne rukáv, v horším popřípadě mi prošije prst, a tak se stanu dočasně jeho siamským dvojčetem. Zaseklé háčky v ruce jsem měl za dobu svého rybaření určitě víc než tucetkrát - minimálně v polovině případů se na úrazech podíleli právě boleni! Proč tomu tak je? 

Bolen na kořist útočí vždy zespodu a navíc míří na přední polovinu těla oběti. Při chytání na wobbler se proto ve valné většině případů zasekne na „břiškový“ trojháček, zatímco koncový trojhák volně plandá kolem jeho skřelí. V případě, že jej hodlám vylovit týlním hmatem, dostanu se do nebezpečné zóny volně visícího trojháčku. Stačí, aby sebou ryba švihla, a neštěstí je hotové! Mít na prstě našitou rozzuřenou rybou je neopakovatelný zážitek možná tak pro masochistu, rozhodně ne pro běžného rybáře…

 

Při vylovovacím hmatu za týl se prsty pohybují v nebezpečné zóně volných hrotů.

 

Jak jsem již naznačil- bolen je mistrem kamufláže. Ve chvíli zdolávání je vystresovaný a napumpovaný adrenalinem, ale stejně jako každý aktivně bojující rybí druh (např. pstruh, štika) se poměrně brzy unaví. Na oko se pasivně položí na hladinu a zdá se být smířen s osudem. Ve skutečnosti však šetří sílu k poslednímu výpadu. Připomíná pružinu těsně před vymrštěním! Spouštěčem prudkého výpadu dravce se stává dotek dlaně, která na něj zapůsobí jako popálení ohněm. Bolen je mimořádně háklivý na náhlé změny teploty, téměř stejně, jako lososovité ryby. Proto, pokud na něj budete chtít uplatnit vylovovací týlní chvat, napřed si ruku důkladně ochlaďte ve vodě. Tím předejdete náhlému „zmrtvýchvstání“ ryby, a svému případnému poranění.

 

Naprostá pasivita přitahovaného bolena - pozor na zradu!

 

Jak předejít větším škodám?

Když už se stane, že máte mrskající se rybu přišitou k rukávu, nohavici nebo člunu (boatu) není ještě tak zle. Zachovejte chladnou hlavu a pomocí peánu napřed uvolněte z nástrahy úlovek. Teprve potom v klidu můžete vyprostit hrot zaseklý v látce či gumě. Při opačném postupu můžete mít v oděvu či v plavidle mnohem více děr než na počátku maléru. 

 

Když už háček skončí v rybářově kůži, tak první fází vedoucí k osvobození je uvolnění úlovku.

 

O dost horší je situace, když už jste přišití k rybě vlastní kůží. I v tomto případě je první fází opět rychlé uvolnění úlovku. Zdivočelá ryba sebou mlátí na všechny strany a neúměrně by mohla zvyšovat muka raněného. Osvobození ryby proveďte vždy peánem nebo kleštičkami a nikoli volnou rukou - jinak si koledujete o to, že budete mít bolestně svázané obě ruce. Takový stav je pro samotného rybáře neřešitelný! Když rybu uvolníte a pustíte, důkladně si prohlédněte zranění. Pokud hrot háčku vede hluboko do svaloviny, zapomeňte na hrdinství a vyhledejte co nejdříve odbornou lékařskou pomoc. Když je však háček zatnutý jen pod kůží, můžete se jej pokusit vyprostit „svépomocí“. 

 

Pokud je vpich mělký, můžete se háčku zbavit sami. Musíte napřed protlačit špičku háčku novou cestou na povrch.

 

Jestliže je někdo nablízku, poproste ho o pomoc. I když třeba odmítne zákrok provést osobně, může pro vás být alespoň morální oporou a také instrumentářem. Pokud bude souhlasit s přímou pomocí, tím lépe. Upřímně řečeno, vrtat se ve vlastním těle, není z psychického hlediska žádná slast. Od druhého člověka se bolest tak nějak lépe snáší a navíc se nemusíte na „operaci“ přímo koukat. Napřed však pomocníka poučte, co od něj vlastně chcete, aby nedošlo k nějaké komplikaci či nedorozumění. Pro příklad nemusím chodit daleko… 

 

Protihrot zamáčkněte peánem, aby nebránil zpětnému vyvléknutí z rány.

 

Zhruba před deseti léty jsem si pevně zasekl trojháček do druhého článku prsteníčku na pravačce (shodou okolností byl na vině úrazu také bolen). Na pomoc mi ochotně přispěchal náhodný chodec. Bohužel to byl „nerybář“! V rozrušení jsem mu zapomněl říci, že rybářský háček má protihrot. Ve chvíli, kdy jsem od zranění odvrátil zrak, „zachránce“ mocně trhnul kleštěmi a… zalomil mi oblouček háčku pod kůží. Torzo háčku mám v prstu dodnes! Přesvědčil jsem se o tom při pozdějším rentgenováním ruky. „Železný suvenýr“ je už za uplynulé roky opouzdřený, a tak se mnou zůstane až do smrti. Jen je mi divné, že jsem nikdy nepískal při procházení bezpečnostních rámů na letištích... :-)

 

 

Nouzová desinfekce v kapce tvrdého alkoholu.

 

Zpět k první pomoci. V případě, že jste u vody sám, musíte si také sám pomoci. Nesnažte se háček vykroutit a ani tahat proti směru vpichu – skrze zpětný hrot ho z pevné lidské kůže prostě nevytáhnete! Uchopte oblouček zaseklého háčku pevně do peánu a zatlačte ho silou směrem do rány - hrot háčku je potřeba vytlačit skrz kůži ven novou cestou. Když se špička objeví opět na povrchu, stačí ji co nejvíce povytáhnout, aby se obnažil i zpětný hrot. V tomto stádiu se doporučuje uštípnout kleštěmi drát háčku pod zpětným hrotem a zbylý oblouček protáhnout zpět. Jelikož sebou málokdo nosí k vodě štípačky, pak postačí peánem zpětný hrot co nejlépe zamáčknout a háček z rány „couvačkou“ vytáhnout. Zbývá z rány vymáčknout pár kapek krve, aby se místa vpichu pročistila, pak ránu vydesinfikovat (peroxidem, jódem, v nouzi i kapkou ostrého alkoholu) a přelepit náplastí - vše potřebné najdete v autolékarničce. Pokud je zranění jen povrchové či mělké, můžete pokračovat v lovu, když je hlubší a více krvácí, tak výlet zabalte a nechejte si ránu odborně ošetřit lékařem. Zjistěte si, kdy jste naposledy byl očkován proti tetanu, ať se z lapálie nestane tragédie. A to je ode mě vše. Alespoň už víte, proč boleny zrovna nezbožňuji...

 

Při chytání na jednoháčkové nástrahy je nebezpečí úrazu ryby i rybáře podstatně nižší.

 

Text a fota: ToRo