uhor.jpg

Mezi rybami je úhoř rekordman v pobytu na souši

 

Hadí zvyky

Úhoři jsou nenasytní dravci! Masitou potravu vyhledávají svým dokonalým čichem a během slídění dokážou propátrat značnou plochu. Nevyhýbají se při tom ani úplně mělké vodě s několika centimetry vody. Díky hadovitému tělu a „vymakanému“ svalstvu se procpou i do těsných škvír pod kameny. Rychle se umí zahrabat do bahna, písku i štěrku. Na lovecké výpravě zhltají všechny drobnější tvory, na které narazí. Na čilou kořist – rybky a pulce – útočí podobně jako skuteční hadi, uchvátí ji blesku rychlým výpadem z minimální vzdálenosti. Přestože mají v tlamičkách jen jemné pilníkovité zoubky, jejich největší zbraní je drtivý stisk čelistí - zachycenou kořist umí rozmačkat na kaši. Úhoři jsou navíc i mrchožrouti, takže si dokážou urvat svůj díl i z uhynulých a rozkládajících se těl živočichů. V případě, že kořist nemohou polknout naráz, pevně se do ní zakousnou a začnou rotovat kolem své osy - sousta tak doslova vyrvou. 

 

Pořádný had si troufne i na velkou rybu. Pokud ji naráz nepolkne, odtrhne z ní alespoň kus sousta.

 

Ilegální zakrmení

Jeden z mých kamarádů se mi před léty přiznal, že v souvislosti s úhoři provedl zajímavý experiment. Kdysi dávno, když byl ještě puberťák, našel cestou k přehradě přejetého zajíce. Mrtvý ušák v příkopě ležel už pár dní, a tak se hemžil bílými červy. I přes nehorázný puch kamarád mršinu opatrně nabral do igelitky a těšil se, jak s ní zakrmím své úhoří místečko. V té době se ještě vnadit masňáky nesmělo (natož pak masem), tak se k vodě plížil jako partyzán. Naštěstí nikde nikdo nebyl. Bez otálení zaplaval kousek od břehu a smrdutý obsah tašky vytřepal do vody. Náhle se octnul uprostřed mastných bublin a plovoucích červíků. O plovoucí masňáky se okamžitě začaly prát oukleje. Flek si tak akorát zamořil zdechlinou. Do večera záměrně nahazoval jinam, a teprve až přišel první úhoří záběr, poslal jednu montáž na „provnaděné“ místo. 

Jestliže očekáváte, že prut na „újedi“ nestíhal obsluhovat, budete patrně zklamáni. Mnohem úspěšnější prý bylo čisté nezakrmené místo, kde mu brali menší úhoříci jeden za druhým. Pravdou však je, že si „u zajíce“ přeci jen vykoledoval dva záběry. Každý z ulovených hadů měřil hodně přes sedmdesát centimetrů! Kamarád dodnes netuší, jestli neobjevil převratnou metodu – tj. přilákání velkých úhořů pomocí mršiny, nebo zda se jednalo o pouhou náhodu. Podobné zakrmení totiž v praxi již nikdy nezopakoval. A ani ho (už jen z hygienických důvodů)  zopakovat nehodlá... 

 

Výřad po úspěšném lovu

 

„Hadí“ doba

Lovu úhořů se věnuji v teplejší části sezóny - od půlky dubna do konce září. Chodit na ně by se určitě dalo i mimo tento termín, ovšem bez záruky úspěchu. Musely by totiž nastat výjimečné klimatické podmínky, neboť limitujícím faktorem úhoří aktivity je teplota vody. Podle odborné literatury by měla mít voda minimálně 12°C, přičemž platí, že čím je její teplota vyšší, tím se zvyšuje i úhoří žravost. Úhoře jsem však (víceméně náhodně) chytil v době, kdy voda měla pouhých 7°C – jednou v půlce března a podruhé na konci listopadu. Takže ani chladnější životní prostředí nemusí jejich apetit úplně zastavit, spíše ho jen hodně přibrzdí.

Za absolutně nejlepší období k chytání „hadů“ považuji měsíce květen a červen. V této době probíhá výtěr kaprovitých ryb a o něco později i vykulení potěru – díky tomu jsou úhoři maximálně akční, protože jikry a drobné rybky jsou hlavními složkami jejich potravy. Při hledání kořisti nepohrdnou ani zooplanktonem, larvami vodního hmyzu, červy, plži a mlži či pulci. 

 

Skvělý čich a silné čelist nedávají kořisti moc šancí na únik

 

„Hadí“ počasí

Nejlepší počasí je tradičně „předbouřkové“. Strmě padající atmosférický tlak vyžene úhoří apetit až do stádia chorobné žravosti! Už proto, když má po dlouhotrvajícím horku přijít déšť, tak mě doma neudrží ani pár volů! Hadí šílenství totiž nemusí trvat věčně a bylo by škoda ho nevyužít. Po vydatném dešti se natolik ochladí voda, že úhoři s přecpanými těly leží líně ve svých úkrytech a ani se nehnou. Jejich pauza v lovu pak může trvat několik dnů, ba dokonce týdnů. 

Výborné podmínky k bohatému úlovku nabízejí i teplé přeháňky – tzv. „májové deštíky“. Tehdy úhoři slídí po potravě i přes den. Naopak naprosto nevhodné podmínky k lovu představuje vydatné pršení doprovázené studeným větrem.

Mezi rybáři se hodně diskutuje i o vlivu měsíčního úplňku na braní ryb. Podle mých zkušeností „hadi“ příliš ostré světlo shůry nezbožňují. Ale i v době, kdy je měsíc jako pecen, se dá dosáhnout víc než slušných úlovků. Podmínkou je chytání v místech, kam měsíční svit nedopadá plnou intenzitou. Při úplňku proto nahazuji nástrahy do stínu převislých větví, nebo lovím ve větší hloubce. Hodně však také záleží na průzračnosti vody - v kalném „kafíčku“ je i měsíční reflektor úhořům naprosto šumafuk.

 

Pařezovka - mělká zátoka prošpikovaná pařezy - tady budou po tmě slídit!

 

„Hadí“ čas

Maximální aktivitou úhoři hýří hlavně v noci. Proto je vždy nejnadějnější vyrazit na jejich lov navečer. Za soumraku „vodní hadice“ vyjedou z úkrytů a šmejdí po potravě podél břehu nebo v mělčinách. Nahazovat po tmě své montáže do hloubky pod dva metry znamená jediné - ochudit se o záběry (výjimku tvoří snad jen výše vzpomínaný lov při úplňku)! Ranní lov úhořů už nebývá tak úspěšný, protože valná část úhořů se z noční výpravy vrací zpět do úkrytu z části nebo i zcela nasycena. Při východu slunce jsou hadi většinou zavrtáni v překážkách a zvolna tráví obsah nacpaných útrob.

Pokud dlouhodobě panují horké dny, vyplatí se na úhoře vyrazit při největších poledních parnech. V důsledku prohřáté vody se úhořům zrychlí metabolismus, a pak mají potřebu doplňovat kalorie i za bílého dne. V tento čas lovím poblíž terénních zlomů dna nebo přímo u překážek – poblíž ponořených stromů, v kaskádách balvanů, u podemletých břehů a podél rákosových polí. Určitě se vyplatí nástrahy nahazovat spíše do zastíněných míst, než do sluncem ozářených prostor. „Polední“ úhoři se nikam daleko od překážek nevzdalují, ale chuť k jídlu rozhodně neztrácejí ani za světla. Je zajímavé, že v ostrém slunci neberou žádná háďata, ale spíš lepší kusy nad 70 cm.   

 

Skvělé místo pro chytání za bílého dne - Veškeré překážky ve vodě úhoři využívají jako úkryty

 

Orgie za bílého dne

Jednou mě u přehrady překvapila náhlá letní bouřka. Lovil jsem tehdy na konci klikaté zátoky, do které se vléval malý potůček. Přívalový déšť způsobil, že se potok rozvodnil a kalná voda během několika minut zbarvila celou zátoku do žlutohněda. Do zákalu okamžitě najely velké plotice, cejni, líni a za nimi i kapři. Ryby úplně zešílely a mé nastražené žížaly hltaly, jakoby měl nastat konec světa. Záběr stíhal záběr! K velkému překvapení jsem tehdy kromě všech vyjmenovaných druhů chytil i tlustého kilového úhoře. A nezůstal jsem u jednoho! Během následujících hodin jsem ze zákalu „vyloupl“ ještě tři o chlup menší kousky. Navečer se zákal začal usazovat a s úplným vyčištěním vody ryby zmizely neznámo kam. Když jsem se později snažil vytvořit „umělý zákal“ tím, že jsem do přítoku nahrnul hlínu a drny, už se mi ryby nalákat nepodařilo. Domnívám se, že se v ten památný lov sešly veškeré ideální faktory – nízký tlak vzduchu, zakaboněné nebe a přikalená voda nastavily světelné podmínky připomínající stmívání, rychlý vzestup potoka odnesl do zátoky spoustu vyplavené potravy a velké množství ryb na relativně malém prostoru vyvolalo konkurenční boj o žvanec. Jak jistě uznáte, vytvořit tyto podmínky uměle nebylo v lidských silách...

 

Padající soumrak nad přítokem do přehrady - teď a tady budou šmejdit!

 

Horká místa

Předchozí příhoda názorně představila jedno z nejnadějnějších míst k lovu úhořů – přítok! K přítokům úhoře láká proudem přinášená potrava, ale také početnější hejna drobných rybek, které sem vyjíždí kvůli vyššímu obsahu kyslíku. Tah vody také vytváří terénní nerovnosti dna - buď zanáší, nebo naopak prohlubuje koryto - a tím vznikají různorodé úkryty pro „vodní hady“. V neposlední řadě mohou úhoři díky přítokům migrovat.

Dalším skvělým místem k lovu jsou mělké zátoky, ve kterých je díky vyšší teplotě vody spousta zooplanktonu, vodního hmyzu, plžů a potěru. Pokud je zátoka lemována poli vodní vegetace, nebo je dno zarostlé travinami - jsou to jen další bonusy navíc. 

Úhoři milují i „pařezovky“ – pozvolné stráně nebo zátoky prošpikované pařezy. Pro rybáře však představují problematická loviště, především kvůli častým vázkám a vyšší hrozbě ztráty ryb. Zvláště při chytání po tmě jsou pařezovky doslova „noční můrou“ rybářů. Úhoři mají vůbec v oblibě riziková stanoviště, patří k nim i balvanité srázy, kamenné regulace a podemleté břehy ohraničené kořeny. Tady všude úhoři jisto jistě jsou, ale jejich chytání nebude bezproblémové.

Vyplatí se chytat nedaleko míst, kde jsou ponořené stromy a keře, trosky zatopených obydlí a rákosové ostrůvky. Při lovu u podobných překážek je nutné nenahazovat až těsně k nim. Úhoř má totiž občas nutkání odtáhnout si uchopenou potravou do úkrytu - a samozřejmě čím ho má blíž, tím větší je riziko jeho uváznutí. 

 

Podemleté břehy a balvany staré regulace nabízejí úhořům skvělá stanoviště.

 

Záchranná akce

Uváznutí úhoře v překážce je pokaždé nemilá záležitost. Had se dokáže proplést tak dokonale, že se s ním nedá pohnout ani o píď. Raději si nechá zaživa vyrvat vnitřnosti, než by se pustil. Nepomáhá ani povolit vlasec a spoléhat, že se sám po čase vyprostí a z vázky vypluje. Nefunguje na něj ani drnkání na napnutou šňůru, jak bývalo kdysi dávno doporučováno. Většinou tak nezbývá nic jiného, než vlasec utrhnout. Anebo, pokud to hloubka dovolí, dostat se rychle k rybě a osvobodit ji vlastnoručně. 

Za dlouhá léta, která jsem věnoval lovu úhořů, jsem hady z překážek vyprošťoval mnohokrát. Protože vesměs lovím v hloubkách do metru a půl, tak není problém dostat se až k uvízlé rybě. Na místě následně zjistím (nohou) za jaký druh překážky had visí. Někdy třeba postačí pouze pohnout kamenem a úhoř zpod něj hbitě vystřelí. Jindy je zase nutné pracně vytrhat trs rostlin, ulomit kořen či vyzvednout větev s namotaným úlovkem. Je zajímavé, že jakmile se taková překážka uvolní a pozvedne k hladině, úhoř má snahu vyprostit se z ní sám. Pokud není přiškrcený namotaným vlascem, často se mu to povede.

 

Zbytky zatopených staveb mají pro vodní hady magickou přítažlivost, ale rybáři z nich už tak odvázaní nejsou...

 

Vydřený úlovek

Tak jsem zase na nich! Srpek měsíce se zrcadlí na setmělé hladině a netopýři provádějí výkruty mezi pruty – typické kulisy při lovu úhořů. Bedlivě sleduji rudá světýlka na štíhlých dikobrazích ostnech. Levé světlo pojednou „zamrká“ a pomalu sjíždí pod hladinu. Červená záře se ve vodě rozpíjí do matné skvrny. Pomalu se posunuje ke mně. Ryba se šine po svahu plném pařezů ke břehu. To je úhoří záběr jako z učebnice! Opatrně dotáčím vlasec. Splávek se najednou vynoří sotva dva metry před špičkou prutu. Lehce na hladině zapumpuje, ale dál už se nehne ani o centimetr. Chvíli vyčkávám a pak ostře seknu. Prut se ohne do oblouku, ale místo aktivního odporu cítím jen mrtvou tíhu. Sakra, had stihl zalézt do doupěte! Prut odkládám do vidličky a rychle ze sebe strhávám oblečení. Nahý lezu do vody. Bosýma nohama zakopávám o všudypřítomné smrkové pařízky. Ručkuju po vlasci až nad uvázlou rybu! Vody mám po prsa, tak alespoň chodidly osahávám překážku. Je to, jak jinak, pařez! Vlasec vede kamsi pod jeho chobotnicové kořeny. Patou se zapřu do pařezu a snažím se jej vyviklat jako mléčný zub. Ruuup! Kořeny povolí. Teď už se pro pařez můžu potopit. Bude tam ještě had viset, nebo už vlasec urazil? Hned to zjistím. Ohnu se pod hladinu, uchopím silnější kořen a celý pařez zvedám vzhůru. Sotva se zase nad vodou nadýchnu, ucítím, jak se mi něco slizkého otře o břicho. Úhoř právě vyrazil z úkrytu! Podle pohybu světýlka vidím, že had míří doprava na koryto. Pařez v mžiku pustím a chňapnu po splávku. Mám ho! Ryba se tlačí ke dnu, ale tam už jí nesmím pustit. Vlasec si namotám na paži a držím pulzující rybu ve sloupci. Zlomyslný had mi najednou projede mezi nohami a snaží se omotat kolem stehna. Hlavou i vlascem mi „masíruje“ podbřišek. Nemám z toho příjemný pocit. Naštěstí to na břeh nemám daleko. Vzdálenost překonám několika rychlými kroky. Úhoř se mě pustí až na souši. Začne se kroutit jako po ráně elektrickým proudem. Narušený vlasec náhle lupne. Had je volný! Ještě než se stačí odplazit na svobodu, přišlápnu ho chodidlem. Dlaně si rychle obalím v suchém jehličí a konečně hada pevně stisknu. Je dobojováno! Tlustý úhoř se svíjí v silném igelitovém pytli a já se mohu věnovat očistě. V rozkroku jsem slizký jako bych rajtoval na vetřelci z vesmíru. Nejvíc postižená místa nahrubo setřu trávou, a pak je načisto odrhnu pískem. Ještěže mě při této činnosti halí milosrdná tma. Přes nedobrovolnou noční koupel a následnou polní hygienu jsem s výsledkem lovu víc než spokojený. Vždyť osvobození osmdesáticentimetrového úhoře z beznadějné vázky stojí za trochu nepohody. 

 

To je on!

 

Pokračování příště

 

Text a fota: ToRo