p1.jpg

 

Plíživý soumrak pstruhovek

Sám jsem pstruhařem od dětství, takže už nějakých 35 let! Za tu dobu jsem si nemohl nevšimnout změn (k horšímu), které pstruhovky postihly. Tyto změny nepřišly ze dne na den, ale trvají už řadu let, až dospěly do stádia, že se v některých pstruhových řekách a potocích PO takřka nevyskytuje. Možné příčiny přibližně známe, což je alespoň jediné pozitivum, teď je jenom otázkou, jak jim čelit a jak je odstranit. Pořád existuje šance, že by se tato nádherná lososovitá ryba vrátila do všech pstruhových revírů, kde se vždy vyskytovala v hojných počtech.

 

Proč?

Připomenu možné příčiny úbytku PO v našich vodách. Kvalita vody v tocích je prvním z mnoha důvodů. Následuje velmi chabá přirozená reprodukce, vysoký tlak rybožravých predátorů - kormoránů, vyder, volavek, neuvážené regulace toků, ubývající počty líhní na umělý výtěr a nadměrné vysazovaní potravních konkurentů - duháků a sivenů. Jistě by se našly i jiné důvody, ale ty nejpodstatnější jsem, myslím, vyjmenoval. 

Mnohé příčiny jsme schopni ovlivnit a napravit sami. Bohužel bez záruky, že to povede ke kýženému úspěchu. Mám s tím osobní zkušenost, když jsme se snažili uvést chovný potok do stavu, aby se nám v něm dařilo pstruhy odchovat. Vše se zdálo být reálné, ovšem konečný výsledek byl více než tristní. Marně jsme si lámali hlavu, kde může být „zakopaný pes“. Tím chci jen naznačit, že nezdar může být zapříčiněn i jiným faktorem, o kterém nemáme ani ponětí. Naše snaha tak vyšuměla do ztracena...

 

 

V současnosti tak má potočák - náš princ pstruhových toků – spíše našlápnuto k zápisu mezi chráněné druhy, než k záchraně a obnovení stavů (jen na okraj - velmi podobně je na tom i lipan podhorní). Jelikož se bavíme o stavech, které jsou míněny v dlouhodobém měřítku, tak nám zbývá ještě pár let času, abychom se pokusili o maximum, aby ke katastrofickému scénáři nedošlo.

 

Marná snaha?

Za zmínku jistě stojí i to, co už rybáři udělali pro zvýšení početních stavů lososovitých ryb (včetně lipana). Ulovené a ponechané ryby mají své limity, samozřejmostí je používání háčků bez protihrotu, na některých revírech je PO hájen celoročně, atd. Ale to hlavní je samotný respekt a úcta většiny pstruhařů k této rybě, které spočívají v tom, že víme, jak tenký led je mezi bytím a nebytím potočáka. A ten škraloupek může jednou roztát...

Za sebe mohu dodat, že si uvědomuji, jak jsem se k této rybě choval před dvaceti lety a jak se k ní s maximální šetrností chovám dnes. Podobné názory zastává i spousta kolegů rybářů, a co je na tom pozitivní, že se jimi řídí i v praxi. Vídávám to na vlastní oči při vycházkách na pstruhovky. 

Zkusím se zmínit o tom, co by se dalo změnit a tím možná přispěji k tomu, že se s potočáky budeme v budoucnu potkávat mnohem častěji než dnes.

 

Kvalita vody

Osobně si myslím, že kvalita vody se díky povodním za posledních 10 let zlepšila, ale i tak stále se najde dost zdrojů znečištění. Nejedná se však o zdroje pocházející továren a fabrik, ale spíše z obytných chat a chalup, které stojí v bezprostřední blízkosti toku a nemají kanalizaci. Díky trativodům se veškerý „sajrajt“ ze septiků a žump dostává přímo do toků. Samozřejmě se jedná jen o střípky zdrojů znečištění, kterých bývá bezpočet. Co se tedy kvality vody týká, určitě by se dalo zapracovat na tom, aby se její kvalita ještě vylepšila.

 

Přirozený výtěr

Přirozená reprodukce pstruha potočního je věcí závislou právě na podmínkách kvality vody a prostředí. Na zlepšení tohoto stavu si jistě počkáme mnoho let. Jestli se tedy vůbec dočkáme. Proto je nutné podpořit fungování stávajících a vznik nových líhní. Bohužel líhně ubývají. Jen za posledních pět let jsem v okolí zaznamenal uzavření tří malých líhní odchovávajících právě pstruha potočního. Podpora v tomto směru by měla být naopak maximální a to už jak ze strany svazů, rybářů, tak i za pomocí různých podpůrných programů ministerstva a státu samotného.

 

Tlak predátorů

Kormorán, vydra, norek, volavka patří do kategorie přirozených, ale nežádoucích predátorů a vyložených škůdců populace PO. S tímto problémem bychom se dokázali vypořádat nejrychleji a nejsnadněji. Bohužel právě někteří „ochránci přírody“, kteří by měli držet ochrannou ruku nad ubývajícími původními potočáky (a lipany), ale paradoxně je svými rozhodnutími nechávají na pospas osudu, protože místo nich chrání právě jejich úhlavní nepřátele.

 

 

Neuvážené úpravy toků

Regulace toků! Přiznám se, že na toto slovní spojení a hlavně na jeho význam hodně alergický. Znám sice zregulované úseky, kde vodohospodáři mysleli i na život ve vodě a jejich zásah byl citlivý a přiměřený. Na druhou stranu jsem se setkal s případy totální a drastických regulací, kdy se ryba neměla šanci udržet, ani kdyby se sebevíc snažila. Myslím, že kdyby se jen nepočítal zisk a méně se šetřilo, respektive nešidilo na všem, s čím je regulace toku spojená. Určitě je to jedna z věcí, která se dá ovlivnit! Z mého pohledu by měla být zavedená povinnost, aby vodohospodáři zachovali, nebo alespoň částečně obnovili ráz původního toku. Tím ovšem nemyslím jen na papíře, ale fyzicky!

 

Přehnané vysazování potravních konkurentů

Nadměrný výskyt, nebo neuvážené vysazování pstruha duhového a sivena amerického do některých revírů, je další z věcí, která se dá ovlivnit. Ano, některé organizace jsou rády, že splní zarybňovací plán a mají alespoň něco ve vodě, ale nepůvodní druhy jsou pro potočáky velkou potravní konkurencí. Znám však MO, kde se spoléhá právě na dostupnost, levnost a následně i snadnou výtěžnost duháka, a tak potočákům záměrně zabouchli dveře do revírů.

 

 

Možnosti záchrany PO

Rád zmínil o způsobech, jak chránit PO a to přímo ze strany rybářů. Nejsem zastáncem bezvýhradného hájení druhu, ani absolutního zákazu rybolovu na pstruhovkách. Za rozumnou formu ochrany bych považoval systém „chyť a pusť“, kdy by každý ulovený PO byl vrácen zpět do vody. Toto opatření by trvalo např. 5 let, kdy by se potočáci vysazovali a měli šanci dorůst slušnějších rozměrů. Čím je pstruh starší, tím je hůře ulovitelný a pro každého pstruhaře se stává výzvou. 

Pokud by se zachoval stávající stav (s ponecháním si ulovené ryby), byl bych pro to, aby se zvedla lovná míra. 

Kromě toho bych u přívlače stanovil maximální velikost trojháčků, jelikož někteří lovci mají na nástrahách kotvy jako na sumce a pstroužci, kteří o tuto nástrahu zavadí, utrpí téměř vždy rozsáhlá zranění. 

Stavu věci by napomohly i další možnosti. Chce to jen mít odhodlanost, chuť něco změnit a určitý obnos financí. Zapojit by se museli všichni myslící lidé v politice, na úřadech, vodohospodáři a v neposlední řadě samotní funkcionáři místních organizací svazů. Pokud se bude o problému jen debatovat, ale žádné kroky se nepodniknou, tak se obávám, že situace bude jen horší a horší. Uvedu dva příklady, jak je podstatné, když levá ruka ví, co dělá pravá. Jsou to příběhy ze života...

 

 

Totální zkáza!

První příběh se stal docela nedávno, je to tak 5-6 let zpátky. Tehdy, začátkem roku jsem zakoupil novou povolenku a dostal jsem k ní i dodatek k soupisu revíru. Doma jsem okamžitě započal samostudium doprovodného dokumentu. V úpravách textu jsem se dočetl, že na mé oblíbené pstruhovce bude potočák celoročně hájený, lov povolen pouze na mušku a jen duháka a lipana. Na jednu stranu jsem chválil přístup hospodařící organizace, ale současně jsem byl zvědavý, jak bude dodržování nového pravidla hlídat. Revír tvořila poměrně malá říčka, která z větší části protékala vesnicemi, a tudíž ji navštěvovala i početná skupina „lovců“ do rukou. Nezřídka jsem na březích nacházel i různé špulky s vlasci. Z dostupných informací jsem se časem dozvěděl, že do říčky byl ve vyšším počtu vysazen potočák, což mě utvrdilo v myšlence, že to organizace s daným revírem myslí vážně. Co jsem ovšem netušil (a asi málokdo), že na té samé říčce a v tom samém roce bude zahájena regulace celého toku pod taktovkou Povodí a.s. Co se ubohé řece stalo, bylo k pláči, vzteku a na zabití dohromady! Při jedné vycházce k této vodě jsem už při samotném příchodu zaregistroval několik mrtvých ryb, převážně právě potočáků. Když jsem informaci o rybích nebožtících zavolal na Svaz, bylo mi odpovězeno, že jim o bagrech ve vodě není nic známo a vodohospodáři jim nedali čas na odlovení obsádky. Jelikož se potočáci převážně ukrývají v překážkách a pod břehy, tak jejich smrt pod koly a pásy bagrů byla víc než jistá. Smůlu měli i další ryby, které se udusily díky zákalu vody. Výsledek regulace říčky je cca po pěti letech takový, že se v ní nikomu nepodařilo život obnovit život. „Povoďákům“ se do současnosti nepodařilo ani stabilizovat břehy, které se narušily vyrváním stromů. Výsledkem je, že se v některých místech řeka stává součástí zahrad v okolí bydlících občanů. Zkrátka, vše bylo od začátku „zvorané“ od A do Z a z přírodní říčky je stále nikdy nekončící staveniště a stoka. Komunikace mezi rybářským svazem a Povodí a.s. byla nulová a podle toho to dopadlo. Je to jen malá ukázka stavu, jak jednoduše se dá něco zkazit a napravit škodu je téměř nemožné.

 

(Ne)chtění predátoři

Druhý příběh, při němž zůstává rozum stát, se vleče dodnes. Je záporným příkladem uvažování a moci (ne)zodpovědných lidí, který bude ještě dlouhá léta stát životy mnoha potočáků. Na jednom pstruhovém revíru byl vymezen před dávnými léty mimopstruhový úsek. Nasadili se tam kapři, amuři a nějaký cejn. Vše bylo docela v pořádku až do doby, kdy bývalý hospodář dostal nápad vysadit do tohoto úseku štiky!

 

 

Jelikož se tam štiky dobře ujaly, tak už za pár let se díky příhodným podmínkám slušně rozmnožily. Postupně začaly expandovat do pstruhového pásma proti vodě a při zvýšeném průtoku zase po proudu. Dnes na této řece není problém vytáhnout při jedné vycházce 5 až 10 štíhlat. Ty větší kusy samozřejmě odolávají jemnému pstruhařskému náčiní a jenom koušou nástrahy. V mimopstruhovém úseku je v současnosti navíc rozbujený kanadský mor – vodní rostlina, kterou nechce pozřít ani amur, což hodně stěžuje lov kaprům, natož pak štik. Tím se štiky v této vodě staly nedotknutelné a její stavy se v okolních pstruhových pásmech stále zvyšují. Čerstvě vysazený potočáček tak bude zcela jistě tou nejsnadnější obětí nechtěného dravce. To je opět ukázka stavu, jak rychle jde udělat špatné rozhodnutí, kdy je jeho náprava takřka nemožná!

Tyto dva příklady jen potvrzují, že něco zachránit závisí jenom na rybářích, těm ostatním je to celkem jedno. Mnozí „ochránci“ umí jen kázat na různých konferencích, ale své teorie nikdy nepřetáhnou z papírů do reality...

Na závěr bych se chtěl ještě zmínit o jednom docela smutném faktu – je jím faktem, že daleko častěji se začínám setkávat se slušnými potočáky spíše v mimopstruhových revírech, než v pstruhovkách. I to je téma k zamyšlení - proč se pstruhovi lépe daří v parmovém či dokonce v cejnovém pásmu a ne v jeho přirozené domovině. Myslím, že jen o dostatku a různorodosti potravy to nebude. Těch témat k zamyšlení by se našlo opravdu asi víc. Na mnohé jsem zcela jistě zapomněl.

 

Za klub přátel a ochránců potočáka

Text a foto: Petr Ramian alias Petula