Cesta do neznáma

Zatopené odkaliště Nebesák nikdo z nás neznal. Rozhodli jsme se tedy v pátek využít nabídky pořadatele k tréninku před závodem. Cesta byla daleká, vlastně v rámci republiky asi nejdelší, ale díky svátečnímu podvečeru bezproblémová. D1 byla prázdná jako letiště po nahlášení bomby. Ještěže jsem dal většinu našich zavazadel do druhého auta, protože jinak bychom v Brně museli pro Michalova zavazadla asi objednat taxi.

Ubytování v penzionu Tarem na břehu Těrlické přehrady proběhlo bleskově a světe div se, všichni zmizeli z dohledu. Obsadili totiž na pokojích stolky, na nichž se rázem objevili různobarevné materiály a během několika minut už byly na světě první mušky. Asi důsledek předchozího podařeného výletu do Jestřabic.

Trénink

V pátek ráno nás probudilo slunce a teplo. Následovala rychlá snídaně a hurá k vodě. Dali jsme si kolečko kolem celého jezera, protože jsme přejeli správnou odbočku. Kolem dokola bivak vedle bivaku a pípající signalizátory. Severní strana byla naštěstí prázdná. Při vyřizování povolenek jsme se dozvěděli, že je vyhrazená pro muškaře a jejich trénink. Závodní trať pak byla na protilehlé straně osmihektarového jezera. Řekli jsme si, že dopoledne zkusíme chytat na tahané mušky pod hladinou a odpoledne vyzkoušíme, jak budou ryby reagovat na suché nástrahy. Pár prvních hodů a přes negativní předpovědi známých, že bude problém vůbec něco chytit, se ryby začaly objevovat v podběrácích. Po několika duhácích menší velikosti zapřáhl Michal ponorku, která mu na začátku několikrát sebrala nejen celou šňůru, ale i metry backingu. Následovalo asi hodinové zdolávání. Ryba jen jednou vyjela metr pod hladinu. V tu chvíli jsem uviděl jednoho z největších kaprů v životě, a že jich nebylo málo. Odhad? 90-100 cm! Monstrum proti sobě mělo mladého rybáře, sedmička mušák a vlasec o průměru 0,2 mm. Kdo z koho! Nastal souboj nervů a prověrka trpělivosti. Na konci mače, tak jak to často v těchto případech bývá, rozhodla vyříznutá muška z tlamy. Mezitím se ryby docela rozebraly. Přebili jsme tedy na sucho šňůry a pohodlně chytali na pakoše, chrostíky i jepičky. Ryby najížděli v pravidelných intervalech až ke břehu, a tak nebyl nikdo, kdo by si nezachytal. I na opalování došlo.

Počasí - nepřítel závodníků!

Večerní los nám nic moc nenapověděl. To se nedalo říct o mizerné předpovědi počasí na sobotu. Svatý Petr se moc nepředvedl a za juniory asi vůbec neloboval. Nebo snad chtěl pořádně prověřit jejich odhodlání, vytrvalost a rybářské umění? Od rána měla být zima jak ve středověké hladomorně - nárazový vítr a k němu občasný déšť (na tu vodu shůry naštěstí nakonec téměř nedošlo s výjimkou dvou hodin mrholení ke konci závodu). Usínání tedy nebylo moc klidné. Hlavou se všem honily myšlenky na závod. Budou brát lury, když je tu pár čerstvě vysazených ryb? Budou žrát z hladiny? Budou vůbec něco chtít? Nejlepší způsob na zahnání těchto chmurných myšlenek bylo sednout ke svěráčku a dovázat ještě nějaké mušky.

Závodní den 

Časné probuzení a rychlá snídaně. Vše potřebné sbalit, uložit do aut a rychle k jezeru. Připravit pruty, přivázat mušky, pak oficiální zahájení a rychle na štonty. 

První zatroubení, desítky hodů a ryby nikde. Ach jo! Proč to ten Svatý těm dětem dělá? Vždyť předloni to bylo na Skaličce to samé. Asi po dvaceti minutách konečně první ryba. Pak další záběr. Nakonec v prvním kole v podběrácích skončilo deset ryb. Na 29 lovících účastníků velká bída. 

Další kola kopírovala první. Dopoledne nakonec s jednou nulou zůstalo pět závodníků. Skoro všechny ryby byly ulovené na suché mušky z hladiny. V tu chvíli jsme odhadovali, že kdo chytí rybu ve čtyřech kolech, ten vyhraje. Ale děcka nás nakonec vyvedla z omylu. Ze silné dopolední pětky hned po obědě vypadl Karel Řezanka a zbylá čtveřice: Libor Marienka, a naši - Tomáš Langer, Filip Svašek a Michal Melnar se do poslední minuty prali o medaile. Tomáš se v každém kole ulovenou rybou blížil k titulu, ale Libor v prvních dvou odpoledních kolech vždy v posledních dvou minutách dochytal Tomáše a držel první pozici. Obdobně se o třetí místo prali Michal s Filipem, i když oba měli dlouho šanci i na vyšší příčky. Až poslední kolo, kdy Libor zůstal bez ryby, potvrdilo premiérový titul pro Tomáše, který si s pakoši na hladině neuvěřitelně rozuměl a dal rybu i v posledním kole. Poslední minuta rozhodla o třetím místě pro Filipa, když chytil rozhodující rybku a dostal se před Michala. Tentokrát to prostě byla bitva do poslední chvíle.

Konečné shrnutí

A co ostatní? Všichni do jednoho si zaslouží můj obrovský obdiv za vytrvalost a vůli v hrozných klimatických podmínkách. Většině se nakonec podařilo nějakou rybu chytit. Některým až v posledním kole. Prostě musím se před nimi sklonit hluboko k zemi. Jen ti nejmenší nedokázali se zmrzlýma rukama dostat ryby pověšené na háčku do podběráku, a tak o jejich pořadí musel rozhodnout los. Podle mého názoru rozhodl naprosto spravedlivě. Výsledek přesně odpovídal jejich snažení v průběhu závodu.

Takže co dodat? Nakonec můžeme říci, že i přes nepřízeň osudu (daleká cesta, neznalost revíru, změna počasí) jsme  na Moravě vypálili rybník a domů si odvezli pět medailí a pohárů z celkového počtu šesti!

O kulturní vložku, která všechny před odjezdem zahřála, se postaral Martin, který splnil svůj slib, že když někdo od nás bude na bedně, tak se vykoupe. Ukázal, že je chlap a bez řečí skočil do hlubiny, a to hned dvakrát!

Text a foto: Roman Vlček