Plavačka je o hypnotizování pestrého bodu na hladině!

Staré, ale účinné varianty

Jelikož o novodobé plavané, včetně vybavení, sestav a praxe, se dá z médií získat spousta informací, o prastarých způsobech lovu už toho mnoho nenajdeme. Proto bych se rád o některých z nich zmínil. Některé z nich dodnes rád využívám a jsou mnohdy k nezaplacení. I to mě přimělo k názoru, že na mnohých detailech a maličkostech mnohdy záleží více, než na nejnovějších modelech či značkách splávků. Zmíním se celkem o trojici možností z kategorie plavačkové minulosti.

Rád se vracím ve vzpomínkách do dob mého rybářského mládí, dodnes také navštěvuji revíry, na kterých jsem vyrůstal. Jedná se o různé malé rybníčky, slepá ramena, zátoky staré přehrady, ale i říčky a potoky. Ne že bych se bych se vyhýbal nově vzniklým vodám, ale ty nostalgické revíry mají přece jen něco do sebe...

Jedna z vod mého dětství, ideální místo na plavačku.

Dřívko do mělčin

Když jsem kdysi jako kluk začínal rybařit, skutečný splávek mi nahrazovalo jen suché dřívko. Byl to docela primitivní způsob - celou sestavu tvořil: malý asi 5–10 cm dlouhý kousek klacíku a háček s nástrahou. Olůvko chybělo úplně, protože by byla jakákoli zátěž na škodu! Zajímavé bylo, jak moc důležitou roli někdy dokázal sehrát právě ten nenápadný kousek dřívka. Chytal jsem takhle na hodně mělkých vodách, kde by se snad ani běžný splávek nedal vyvážit, a kdyby ležel na hladině, asi by ryby plašily jeho barvy. 

Tady chytám se dřívkem.

„Vodorovné dřívko“ pro tyto účely používám ještě dnes, jen to ostatní vybavení mám modernější. Používám na chytačku čtyřmetrový teleskop s vrhací gramáží 20-30 g, vlasec o průměru 0,16-0,18 mm, dřívko a háček ve velikosti 12–14 (záleží na tom, co nastražuji, a co se chystám chytat. Jelikož takto lovím v hloubkách okolo 30 cm, posunu dřívko vždy o 10 až 20 centimetrů dál od háčku, než je samotná hloubka sloupce. Dřívko upevňuji na vlasec tak, že v jeho středu vytvořím zářez (nejlépe žiletkou) až do jedné třetiny jeho délky. Do zářezu navlíknu vlasec a je hotovo! Za nástrahy většinou používám zrnka kukuřice nebo žížaly. Lehce zakrmím lovné místo, které musí být od břehu vzdáleno tak, abych do něj svou ultralehkou montáž v pohodě nahodil. Záběr se projevuje popojížděním dřívka po hladině, nebo jeho úplným zmizením pod vodu. V místech, kde je různých klacíků naplaveno na hladině více a ten můj by se mezi nimi ztrácel, tak si ho „označím“ - jednoduše dřívko zbavím kůry. 

Tímto způsobem docela spolehlivě lovím velké líny, kteří se vyhřívající se v mělčinách okolo dvaceti centimetrů a pohybují se po pravidelných trasách. Při pohledu do takové vody s minimální hloubkou by málokdo řekl, že právě zde mohou být slušnější ryby. Ale opravdu tu jsou, hlavně z jara.

S metodou plovoucího dřívka lovím rovněž boleny a amury s nastraženým pečivem. Někdy se ryby bojí kulového plovátka, ale klacík jim nevadí. Na hlubokých a čistých přehradách stejným způsobem lovím kapry v pobřežních partiích. Jejich záběry bývají opravdu poctivé. Na řekách se podobně dají přelstít i tloušti, kteří jsou jak známo velcí nedůvěřivci.

Líni jsou vděčnými zákazníky při chytání s dřívkem

Korková klasika

Chytali jste někdy na korkový špunt? Určitě ano, ale pozor! V současnosti neplatí, že korek je korek. Sehnat dnes kvalitní korkový špunt je hotové umění. Špunty od vína nebo sektu prošly „materiálovou revolucí“ a ty nynější, rádoby „korkové“ špunty nestojí za nic. Osobně vlastním ještě pár starých poctivých špuntů, které jsem si jemným smirkem dotvořil k obrazu svému. Rozhodně vzniklý splávek nebarvím a nelakuji - každý takový pestrý nebo lesklý nátěr, by byl spíše na škodu nenápadnosti. A o tu jde při lovu především! Připevnění na vlasec je obdobné jako u dřívka. Korek se ale také může provrtat středem a po provlečení vlasce středem se zajistí např. kouskem zápalky.

Přírodní korkové špunty používám tam, kde už dřívko nelze použít – tedy ve větší vzdálenosti od břehu. Technika lovu je hodně podobná s tou výše popsanou, ať se jedná o lov ze dna či z hladiny. Korkový splávek ryby vnímají jako přirozenou plovoucí věc a nevyplaší je ani jeho dopad na hladinu - naopak někdy k němu ze zvědavosti často připlují. Špunt je výborný pomocník i při lovu tloušťů na třešni či amurů na pečivo z hladiny. Rozhodně stojí za vyzkoušení, jen se toho nebát.

Sestava pro lov amurů s korkovým špuntem.

Brka

Poslední z řady původních způsobů plavané, avšak dodnes hojně využívané, jsou husí brka nebo také dikobrazí ostny. Chytání s nimi vyžaduje poměrně přesné vyvážení, potom je jejich citlivost jedna báseň. Není krásnějšího pohledu než ten, když se při záběru brko mírně nakloní a poté se pomalým rozjezdem zanoří pod hladinu. Už bych ani nespočítal výpravy, kdy jsem se přesvědčil o faktu, jak nepatrný detail může ovlivnit lov. Zvlášť v časném jaře a na podzim, kdy je braní ryb nanejvýš opatrné. Častokrát jsem začal chytat s běžnými splávky, ale až po převázání na brka jsem začal rozeznávat jemné klepance a začal jsem i záběry proměňovat.

Brka nám poslouží k lovu bílých ryb i lepších kousků.

Mazaný amur

Jednoho květnového dne jsem zabloudil k nedalekému rybníčku. Jelikož se mi nechtělo nic extra vymýšlet, řekl jsem si, že zkusím chytat na hnojáčky líny. Vybral jsem místo, kde byla zatopená tráva a splávek s žížalkou k ní poslal. Jelikož jsem byl právě po noční směně a sluníčko pěkně hřálo, netrvalo dlouho a ponořil jsem se do dřímoty. Po chvíli odpočinku mě vzbudil rachot traktoru projíždějícího po hrázi rybníka. Koukám na splávek, ale ani se nepohnul. Přitom jsem však spatřil něco, čemu se mi ani nechtělo věřit! V zatopené trávě se pásli tři menší amuři a jeden odhadem kolem metru jako kdyby je hlídal. Stál těsně pod hladinou a ani se nehnul. Opatrně jsem vytáhl montáž z vody a splávek posunul asi metr od háčku. V tašce jsem našel dva starší rohlíky, z jednoho jsem kousek ulomil a napíchnul na háček. Nahodil jsem asi dva metry za číhající torpédo. Ryba se však pomalu propadla do hloubky. Usoudil jsem, že na vině byl nápadný splávek se zátěží. Po vytažení jsem splávek odstranil a ponechal na vlasci pouze háček. Najednou se zvedl mírný větřík a já myslel, že se už ve vlnách ryba k hladině nezvedne. Opak byl pravdou, což jsem zjistil za chvíli, když jsem znovu nahodil. Po dopadu rohlíku se udělal obrovský vír, který jasně ukazoval na přítomnost velké ryby. Ve vlnkách se mi rohlík rychle ztrácel z dohledu, takže jsem si nebyl jistý, jestli je ještě na háčku, nebo ho srazila všudypřítomná drobotina. Chtělo to nějaký nenápadný signalizátor. Začal jsem se poohlížet po nějakém vhodném dřívku, když jsem si vzpomněl, že mám v krabici u háčků jeden starý korkáč. Jako bych věděl, proč ho sebou pořád všude tahám. Sestavu jsem znovu převázal a už letěla do vody. Tentokrát jsem nahodil víc proti větru a nechal rohlík donést do správných míst vlnkami. Ve chvíli, kdy se tam rohlík dokolébal, najednou od něj rozprskly malé rybičky a k hladině vystoupala majestátná ponorka. Krve by se ve mně nedořezal! Koukal jsem jako blázen, protože amura vůbec nezajímal nastražený rohlík, ale klidně si na hladině ocumlával korkový špunt. Pochopil jsem, že světlému rohlíku nedůvěřoval. Jenže co mu nabídnout, když jsem nic jiného u sebe neměl! Najednou jsem si všiml, že malé rybičky pomohly rohlíku z háčku a díky tomu, že už byl nasátý vodou a potápěl se, stal najednou atraktivním i pro amura. Na první pokus ho nasál a hned ho vyplivl. Pak nasál znovu a definitivně ho slupnul. Tato scénka se zopakovala asi třikrát! Pokaždé ale ryba pozřela jen „čisté“ pečivo bez háčku.  Byl jsem bezradný. Už mě nenapadalo nic, co by přispělo k přelstění velikána. Jediné čeho jsem si pokaždé všimnul, bylo ocumlávání korkového špuntu, to se odehrávalo skoro při každém náhozu. 

Poslední nápad, který se mi zrodil v hlavě, spočíval v tom, že půjdu za nějakým kolegou a vyžebrám kousek chleba. První oslovený rybář se na mě sice divně podíval, ale přesto zašátral v batohu a podal mi patku chleba. Přesto si neodpustil otázku, nač ho potřebuji. „Chci zkusit amury. Děkuji,“ odvětil jsem spěšně, popadl jsem nabízený kus chleba a vrátil se na své místo. V duchu už jsem očekával ohromný souboj. 

Měl jsem ale co dělat, abych tvrdou kůrku vůbec napíchl na háček, ale jakmile se mi to povedlo, hned jsem nahodil. K mému údivu amurovi tvrdost žvance vůbec nevadila. Chleba nasál víc než důvěřivě! Korkový špunt zmizel z hladiny, jakoby se jednalo o záběr od štiky! Zásek! A hned začalo tóčo, na které okamžitě zareagovali přítomní rybáři. Seběhli se ke mně a jeden přes druhého začali kibicovat. Povol! Přitáhni! Nepouštěj ho tam! Byl jsem z nich nervózní, ale snažil jsem se soustředit jen na souboj. Po asi dvaceti minutách přetahování se zdálo, že se ryba vzdává. Dokonce sama nabrala směr ke břehu. Věděl jsem, že u amura určitě nemohu doufat v tak snadný konec. Ale rybář s podběrákem v ruce, který se pasoval do role vylovovače, to nechtěl pochopit. Stalo se přesně to, co se asi mělo stát. Samozvaný pomocník mi amura upálil podběrákem! Dlouze se mi potom omlouval. Řekl jsem mu jen to, že bych rybu stejně pustil, ale její fotka by byla moc hezká. Ujistil mě, že bych úlovek jen tak nepustil, protože by částečně náležela i jemu, když zabrala na jeho chleba...

Nakonec bylo dobře, že amur neskončil na břehu. Bůh ví, jak by to s ním dopadlo. Od té doby sebou k vodě nosím dva korkové špunty. Pro strýčka Příhodu!

Korkový špunt je neocetitelný i při chytání kaprů

Text a foto: Petr Ramian alias Petula