p1.jpg

Klid + divočina = zapomenuté vody!

 

Hledání ztraceného ráje

Na začátku byla vzpomínka na dětství, kdy jsem jako kluk navštěvoval jeden rybníček u staré cihelny. Po pěkné řádce let se ve mně probudila touha znovu místa mých prvních rybářských krůčků navštívit a přesvědčit se, zda tam ještě žijí ti překrásní olivoví líni a zlataví karasi. Sedl jsem do auta a ujížděl směrem k cihelně. Co na tom, že jsem musel od auta ještě pěknou štreku ujít pěšky. Cestou jsem si uvědomil, že jsem ještě nespatřil typický vysoký komín cihelny. Jak jsem záhy zjistil, neexistovala už ani samotná cihelna. Zbyl po ní jen oplocený areál plný ruin. Přemýšlel jsem, kde se nacházel rybníček, a až po chvíli mi docvaklo, že se k němu šlo přes mírný kopec - teprve pod ním se měl nacházet. Po zdolání kopce a překážek v podobě vyvrácených stromů se mi naskytl pohled jen na neprostupnou džungli. Po vodě však ani památky! Zapochyboval jsem nad svou pamětí a zkusil nakouknout za jiný kopec. Bohužel nikde nic! Rozmrzele jsem se vydal na zpáteční cestu. Cestou jsem potkal staršího pána s pejskem, kterého jsem se zeptal, co se stalo s cihelnou a rybníčkem. Odpověděl, že cihelnu před lety zbourali a veškerou suť vyvezli právě do rybníčku. Na dotaz, zda neví, co se stalo s místními rybami, bylo mi řečeno, že tam do jedné zůstaly pohřbené...

Touto zkušeností jsem chtěl naznačit, že když budete chtít po létech navštívit nějakou vodu z mládí, nebo objevíte na mapě nějaký odlehlý revír, nemusí to ještě nutně znamenat, že lokalita ještě reálně existuje.

 

Takoví línci našli hrob v zasypaném rybníčku

 

Stezka odvahy

Jeden z dalších příběhů zapomenutých vod se udál na slepém rameni, které jsem čas od času navštěvoval kvůli oddechu od civilizace. Častěji jsem se tam potkal s liškou než s rybářem. K rameni vedla pěšinka přes louku, kousek lesa a zase přes louku. Žádná vyježděná cesta široko daleko nebyla, což svědčilo o tom, že voda definitivně upadla do zapomnění. Pravda, rybolov v ní nebyl jednoduchý – stačilo, aby zavanul silnější vítr a rázem se hladina změnila ve skládku všeho, co ze stromů spadlo.

V jednom bezvětrném dni jsem revír navštívil. Záběrů bylo dostatek a vytažených ryb také. V euforii jsem se rozhodl vydržet do setmění. Jak neuvážené rozhodnutí to bylo, jsem se přesvědčil s příchodem šera. S přibývajícím tmou sice přibývalo i záběrů, ale bohužel také útoků písklavého bodavého hmyzu. Komáři na repelent reagovali jako na levný deodorant. A mělo být hůř...

Při bližším zkoumání prostoru nad sebou jsem zjistil závažnější problém - a sice ten, že mi nad hlavou visí sršní roj. Záhy mi na rameno dopadl párek sršňů zaklíněný do sebe. Nasadil jsem si kapuci a trpělivě čekal, až se pořádně setmí a havěť odtáhne spát. Minuty do tmy se nekonečně vlekly a já byl v kabátu s kapucí jako v sauně, jen jsem na sebe pocením přilákal další dotěrný hmyz.

Konečně se pořádně setmělo, komáři se zklidnili a sršni zmizeli. Mohl jsem se soustředit na lov. Po několika záběrech a utržených rybách v překážkách jsem usoudil, že nastal čas k odchodu. Osobně jsem se sice přesvědčil, že po tmě se na takových vodách dá vyfasovat fůra záběrů, ale zdolání ryb není ani trochu jednoduché. 

Balím. Nasazuji čelovku a... ouha, nesvítí! Kouknu na oblohu. Tu a tam mráček, ale nějaké hvězdy svítí, tak půjdu podle nich. Musím se dostat alespoň k lesíku, za ním už mě navedou světla vesnice. Zapsal jsem si do paměti tu svou hvězdu, která nejvíc odpovídala směru, odkud jsem přišel a hurá do louky. Mnohá stébla trav byla vyšší než já sám. Po nějaké chvíli chůze mi něco vystřelilo zpod nohy. Zřejmě jsem přišlápl ukrytého zajíce. Srdce se mi rozbušilo jako o závod. Mezitím jsem si uvědomil, že se obloha zcela zatáhla a ztratil se mi jediný orientační bod. V černočerné tmě rozebírám čelovku, baterky zahřívám a klepu jimi o sebe, abych je oživil. Daří se! Na vině byl zřejmě jen špatný kontakt. Po nasazení funkční čelovky jsem na sebe nalákal snad veškerý hmyz z louky! Cesta byla utrpením! V očích jsem měl neustále nějakého broučka či mušku. Čelovkou jsem musel nést v ruce, abych mohl postupovat dál. Jenže! Pořád jsem nemohl narazit na úzký pás lesíku. Šlapal jsem dost dlouho nato, abych už byl u auta. Začínal jsem z toho být lehce nervózní. Nepřidaly mi ani hrůzostrašné noční zvuky vyplašené zvěř a skřehotání žab. Do toho ještě slil jakýsi neznámý šustivý zvuk. Že bych byl konečně v blízkosti stromů, kterým vítr načechrává koruny? Další omyl! Dorazil jsem ke splavu řeky, který byl docela jiným směrem, než kam jsem měl namířeno. Alespoň jsem ale zjistil, kde se nacházím.

Po dalších dvou hodinách jsem se zcela vyplivnutý dostal k autu. Naštěstí jsem věděl, že řeku křižuje cesta, po které jsem přijel, takže jsem se dal po proudu až k mostu, tam jsem vylezl na příjezdovku. Došel jsem k autu z cela opačné strany. Ty nejrůznější smíšené pocity, které jsem tehdy zažíval, cítím dodnes. Rozhodně mi do smíchu nebylo...

 

Na takových vodách nebývá o dobrodružství nouze.

 

Když ryby jdou, ale není na co

Stalo se vám už někdy, že ryby byly aktivní až moc, ale neměli jste na co chytat? Mně se taková zrada přihodila. Bohužel příčinou nedostatku nástrah nebyla ani má zapomnětlivost, ani rybí žravost, ale něco úplně jiného... 

Jednoho krásného jarního dne jsem se vypravil na jednu zapomenutou lokalitu, na které jsem odhadem tři až čtyři roky nechytal. Jedním z důvodů bylo, že to od auta k vodě bylo hodně daleko. Pěšky cesta trvala kolem hodinky a to jsem se ještě musel prodírat příšerným terénem. Když jsem konečně dorazil k vodě, pot se ze mě jen řinul. Jen pouhým pohled na hladinu jsem se ale ujistil, že by dnes mohlo být s rybami veselo. Byla patrná jejich mimořádná aktivita, o čemž svědčilo množství bublinek a kalných vírů všude dokola. Rozbalil jsem prut, otevřel plechovku kukuřičky, připravil napařený rohlík a nachystal sáček s krmením. Nahodil jsem a přestal vnímat celý svět. Několik promarněných záběrů mě donutilo převázat háček. Po jeho výměně jsem úspěšně zdolal nějaké kapříky a plotice. Nevím už, po kolikátém nahození jsem po slepu sáhl do sáčku s rohlíky. A on tam žádný nebyl! Tak to byl tedy fofr, říkám si, aniž bych si uvědomil, že jsem rozhodně vše tak rychle nemohl vychytat. Zkusím tedy kukuřičku. Sáhnu za židli a nahmatám jen položenou plechovku. Asi jsem ji nechtěně převrátil. Jenže... Plechovka byla prázdná a nebylo v ní ani zrnko! Zatracené myši! Zbylo mi jen krmení, které se na háček nedalo nastražit. I jeho obal nesl zámky hlodání. Prohrabal jsem celý bágl, jestli v něm náhodou něco nezůstalo, ale nikde nic. Zkusil jsem v jílovité hlíně terénu vyrýt vidličkou nějakou tu žížalku, ale bohužel se mi nic vyhrabat nepodařilo. Seděl jsem na židli a přemýšlel co dál. V úvahu přicházel jen předčasný odjezd domů. Naštěstí jsem si vzpomněl, že v nedaleké řece žije dostatek pijavek. Okamžitě jsem popadl sáček a pelášil obracet kameny. Pár pijavic se mi podařilo najít, takže jsem ještě nebyl úplně ztracený. Asi po hodince dalšího lovu jsem ale o rybu ani nezavadil. Nakonec mě varianta předčasného odchodu od vody stejně neminula. 

Poučení: Bez nástrah v kyblíku s víkem k zapomenuté vodě nechodit!

 

Pozor na nezvané hosty!

 

Panenská pstruhovka

Ačkoliv se zdá být téměř nemožné, aby nějaký pstruhový revír upadl v zapomnění, vzácně se to stane. Jeden takový tok o velikosti malého potoka jsem našel u Frýdku Místku. Už jen z popisu v soupisu revírů jsem pochopil, že to bude voda, o kterou už dávno ztratili rybáři i hospodařící MO zájem. Až po osobní návštěvě říčky jsem pochopil proč. Tak nepřístupný terén a zanedbanou vodu jsem ještě neviděl! Vysoká vegetace se z obou stran břehů nakláněla nad hladinu a tvořila dokonalý tunel. Množství vodních trav vyrůstajících ze dna nedovolovalo takřka vůbec nic. Přesto jsem se nevzdal. Jak se říká - trpělivost přináší ovoce! A trpělivost se mi při hledání sebemenšího lovného místečka vyplatila! Při prodírání se porostem jsem si všiml, že říčka se v jednom místě mírně stáčí a vytváří širší a volnější úsek. Když jsem k místu dorazil, evidentně jsem vyplašil buď jednu větší rybu, nebo hejno menších. Rozhodně to však ryby byly! Odstranil jsem na břehu vše, co by mohlo být překážkou při nahazování a pokračoval dál s vidinou prochytání místa při zpáteční cestě, až se vše uklidní. Zdaleka jsem tehdy ještě netušil, že se jednalo o jediné smysluplné místo na cca 2-3 km úseku, který jsem ten den prošel. Po cestě zpět jsem tedy udělal zastávku na tomto předem připraveném místě. Byl jsem si vědom, že vše může záviset pouze na jednom jediném náhozu. 

Krátce zvažuji, co použiju za nástrahu. Přednost dostala malá rapalka - imitace okouna. Mírně jsem ji rozhoupal a ladně ji poslal za kámen v oblouku říčky. V tom okamžiku se vytvořila u břehu vlna směřující k místu dopadu nástrahy. Bum! Následovala rána do prutu a nádherný výskok ryby, která se okamžitě po dopadu hrnula do kořenů pod břehem. Po dlouho trvajícím přetahování mezi kořínky se mi útočník stejně vypnul! Byl to nádherný potočák! 

Místo bylo soubojem vyplašené, tak jsem odjel domů. Asi po 14 dnech jsem se na říčku vrátil. Ta samá nástraha letí vzduchem a následně se opakuje ten samý útok. Tentokrát je dobojováno ještě dříve, než boj vůbec začal. Pstruh při únikovém výskoku doplachtil až na břeh. Rychle jsem se k němu dobrodil. Pobřežní vegetace byla natolik hustá, že se v ní ryba zamotala, ale nic se jí nestalo. Potočáka jsem rychle přeměřil - rovných 46 cm! Byl to opravdu zapomenutý král říčky, který si zasloužil svobodu...

Z příhody vyplývá, že na zapomenutém revíru můžete trefit takový kousek, o které si na navštěvovaných vodách můžete nechat jen zdát.

 

Bezmála půlmetrový potočák - tajemství říčky

 

Zubaté mýty

Tento zážitek se mi přihodil kdysi dávno na již neexistující vodě, která snad ani nikdy nebyla oficiálním revírem. Nikdo ani pořádně nevěděl, jak se tam ryby různých druhů a velikostí vlastně objevily. Byl to takový zarostlý rybníček sloužící rybářům převážně k lovu nástražních rybiček. Hořavek a slunek tam bylo mraky. Našel se však i okoun, lín, kapr, karas a dokonce se šířily i legendy o slušných štikách. Moc jsem těmto báchorkám nevěřil, ale jen do okamžiku, než jsem se s jednou osobně setkal. Stalo se to takhle... 

Cestou k jedné z oblíbených přehrad jsem se stavil u rybníčku, abych si nachytal pár nástražek na candáty. Nikdy to netrvalo dlouho. Na proutek jsem během chvilky pár rybiček ulovil. Na candáty bylo dost brzo, měl jsem i s přejezdem přehradě ještě více než hodinku čas. Rozhodl jsem se vyzkoušet apetit místních línů. Uhnětl jsem z rohlíku těsto a nastražil na háček větší kuličku. Splávek jsem poslal do volného oka mezi vodním rostlinstvem. Pak jsem sedl na kámen, zapálil si cigáro a pozoroval dění. Najednou splávek šup pod hladinu. Rychle seknu! Do prázdna! Celá sestava se mi při promáchnutí zamotala a hned mám o zábavu postaráno. Smyčky na tenkých vlascích přímo „miluji“! Ostatně asi jako každý. Ani nevím, co se pořádně stalo, ale najednou jsem postřehl nějaký pohyb na hladině. Vzápětí jsem ucítil cuknutí vlasce mezi prsty a... už jsem byl bez prutu! Vystřelil mi z rukou a špičkou se zapíchl do trav kousek od břehu. Pořád jsem nechápal, co se vlastně stalo! Hbitě jsem shodil kalhoty a chtě nechtě jsem se musel brodit řídkým páchnoucím bahnem. Konečně jsem na prut dosáhl. Přizvedl jsem ho a ucítíl na konci vlasce podivné cukání. Ryba! 

Pomaloučku navíjím a přitom podřezávám vlascem stonky vodní vegetace. Před očima se mi ode dna zvedá obrovský chuchvalec travin, ve kterém je zamotaná štika. Z balíku zeleniska jí kouká jen ocas. Opatrně vše přitáhnu nad podběrák a zaberu vzhůru. Síť se zaplní. Zubatá i se „zeleninovou oblohou“ končí na souši. Může mít kolem pětašedesáti. Její vylovení mi pomohlo vyluštit tajenku předchozích událostí. Když se vrátím o pár minut zpět, tak se stalo asi toto:

Zatímco jsem rozmotával kudrliny na vlasci, blýskání lesklého háčku zaujalo velkého skokana. Neodolal a skočil po něm! Háček si zasekl do koutku a hupl do vody (to bylo to počáteční cuknutí ve vlasci). Jakmile dopadl na hladinu, ihned se stal obětí číhající štiky. A další pokračování už znáte.

Teprve po prožitém zážitku jsem se zařadil do skupinky rybářů, kteří věděli, že v kačáku štiky opravdu jsou...

 

Pomalu vysychající zanedbaný rybníček

 

Trojité překvapení

Poslední příběh se odehrál před pár lety. Tehdy jsem navštívil jednu málo navštěvovanou říčku (dnes bohužel drasticky zregulovanou), kde byli mými obvyklými soupeři úhoři a parmy. 

Na své místečko jsem dorazil v pozdním odpoledni. Rozbalil proutek a na háček napíchl pořádného nočňáka. Mrskl jsem ho do klidnějšího proudu. Chytal jsem způsobem „na cit“, nástrahu jsem nechal unášet tahem vody u dna. Jen jsem přidržoval vlasec mezi prsty a čekal na kloudný signál k záseku. Různých ťukanců byla spousta, ale žádný nestál ani za pozvednutí prutu. Pokaždé jsem na souš vytáhl jen poctivě olízaný háček. Jelikož do tmy zbývalo ještě poměrně dost času a chtěl jsem ušetřit žížaly na nadějnější lov po tmě, dal jsem si pauzu. Prut jsem opřel o strom, nalil jsem si čaj z termosky, zapálil si cigaretku a pozoroval vodu. Byla na ní patrná aktivita sbírajících tlouštíků, tu a tam se pod hladinou zablýskla parma. Těšil jsem se na setmění. V tom mou pozornost upoutal pohyb větší ryby v klidnější vodě nad peřejí. Evidentně se tam „cosi“ krmilo plovoucím hmyzem. Opatrně jsem se k peřeji připlížil s „nabitým“ prutem. Sbírající ryba se odmlčela! Asi se stáhla ke dnu, ale občas se zablýskla v hloubce. Mé žížaly si ne a ne všimnout. V jednom okamžiku, kdy jsem červa zvedl k hladině, zvedla se za ním i tajemná ryba. Útok však nedotáhla do konce. Další nekonečné minuty přesvědčování nevadly k žádnému výsledku. Nakonec jsem svou snahu vzdal. Myšlenkami jsem stejně byl u nočního lovu. Začal jsem navíjet vlasec a najednou přišla rána do prutu! Reflexivně jsem zasekl a hned nastaly divoké výskoky nad hladinu. Slušný duhák! Když jsem po nějaké chvíli unaveného pstruha přitáhl k sobě, nevěřil jsem vlastním očím. Háček i s žížalou plandal až za rybou! Přesto se mi podařilo úlovek dostat do podběráku. Teprve na břehu jsem zjistil, že duháka zlákalo k útoku olůvko a ne nástraha! Při jeho smůle se mu vlasec zachytil za „šavli“ v koutku tlamy. Netradičně chycený pstruh ode mě dostal svobodu. Hned poté jsem se přesunul na místo nočního lovu. Nahodil jsem rousnici do tůňky, připnul do průvěsu policajta a napjatě očekával odezvu od hada či parmy. Přišlo mi pár drbanců, zřejmě od hrouzků, ale kloudná jízda žádná. Po půl hodince jsem chtěl přehodit, ale ucítil jsem živý odpor. Netrvalo dlouho a podebral jsem dalšího duháka. Tentokrát visel na háčku. Po bližším průzkumu jsem zjistil, že je to tatáž ryba, kterou jsem již před několika okamžiky pustil! Usvědčil ji šrám po vlasci v koutku tlamky. Po jejím opětovném vrácení do vody, jsem už žádný záběr nedostal. O půlnoci jsem zabalil fidlátka a jel domů.

Následující den jsem se na místo činu vrátil. Nad ránem totiž byla prudká bouřka, která určitě přikalila vodu a já doufal, že by hadi mohli jít i přes den. Nespletl jsem se - opravdu brali poctivě! Třešničkou na dortu mého lovu však bylo opětovné chycení „mého“ duháka. A protože platí: do třetice všeho dobrého - zase ode mě dostal svobodu!

 

Jeden z duháků ze zapomenutého úseku říčky

 

Zapomenuté revíry – místa nevšedních zážitků!

Co říci závěrem? Zapomenuté revíry mají něco do sebe! Jejich návštěvy nabízí drsný lov ve skutečně divoké přírodě! Každá výprava má své nezapomenutelné kouzlo a přináší opravdový únik z civilizace. Pohltí vás nejen voda, ale i její okolí. Ryby, zvěř i ptactvo jsou důvěřivé a pořád se něco děje. Už jen pro tyto důvody se vyplatí nějakou tu zapomenutou vodu najít a začít ji navštěvovat... 

Přestože jsem tento článek pojal jako závěrečný díl, určitě se k tomuto tématu ještě v budoucnu vrátím.

 

Text a fota: Petr Ramian alias Petula