Jaro J. Rousek, Zámek Žďár nad Sázavou

 

Od roku 1886, kdy vznikl První rybářský klub v Praze, uplynulo hodně vody a bylo uloveno mnoho ryb. Rybářský sport se však vyvíjel velmi pomalu a díky vysokým cenám dováženého zahraničního náčiní, mohlo tohoto koníčka provozovat jen velmi omezené množství příznivců Petrova cechu.

Naprostý zvrat přinesla až firma Jaro J. Rousek ze Zámku Žďár nad Sázavou. Firma začala od roku 1920 vyrábět visací zámky, kování a další kovové zboží v bývalé sirkárně. Továrna prosperovala, přibývali zaměstnanci a majitel Josef Rousek, který byl i vášnivým rybářem, rozšířil sortiment o výrobu rybářských potřeb. Psal se rok 1931 a vznikla sekce Fishing sport, díky které zůstane jméno Josef Rousek navěky zapsané v dějinách československého rybářského sportu. Zkušený rybář, zvyklý používat jemné a dokonalé náčiní, nechápal, jak mohou někteří rybáři chytat na tak masivní klacky a záclonové šňůry. Velmi dobře však věděl, že je to hlavně z důvodu ekonomického. 

Vlastimil Velík, známý spisovatel a autor rybářských knih, dal Rouskovi výstižnou přezdívku „český Hardy“. Rousek měl totiž úspěšného anglického výrobce za svůj vzor a při svých cestách zde čerpal i první zkušenosti. Začátkem třicátých let byla anglická rybařina na velmi vysoké úrovni a mladý Rousek měl z čeho čerpat.

Během krátké doby učinil ze zámku Žďár český Alnwick a dočkal se úspěchu i ve výrobě tak náročného náčiní, jakým byl štípaný prut či smekací naviják.

 

 

Rouskovy výrobky byly stejně kvalitní, jako dovážené anglické, avšak o více než polovinu levnější. Rybářský sport se stal přístupným široké veřejnosti a u našich revírů došlo k hotové revoluci. Staří matadoři, zvyklí chytat s dlouhými bambusovými biči na houpačku, museli odolávat náporů mladých „sportsmanů“, kteří bičovali vodu jemnými štípanými proutky s vrhacími navijáky. V zapomenutých koutech řek a jezer začalo být najednou hodně těsno. Tlusté konopné šňůry nahradily jemné imitace a naprostý převrat přinesly šňůry skleněné. To už se psal rok 1941 a během deseti let udělal rybářský průmysl neuvěřitelný pokrok. Průmyslu se podařilo vyrobit syntetickou cestou první vlasce, smekací navijáky se již používaly zcela běžně a jemné štípané proutky patřily do výbavy každého rybáře. Firma Jaro J Rousek zásobovala nejen náš trh, ale kvalitní rybářské zboží vyvážela do celého světa. Bohužel už bez jejího zakladatele.

 

 

 

Krutý osud

Josef Rousek byl vášnivým lovcem pstruhů, štik a zamiloval se i do hlavatek, které plánoval rozšířit ze Slovenska do moravských revírů. Pstruhy měl téměř na dosah ruky. V okolí Žďáru nad Sázavou vlastnil několik potoků, do kterých je pravidelně vysazoval. Pstruzi byli jeho chloubou a rád je chytal na přívlač nebo mušku. Kromě umělého odchovu hlavatek chtěl vzkřísit i bývalou slávu lipana ve Svratce. Všechny plány však překazila zákeřná choroba a talentovaný rybář a obchodník nakonec 2. března 1936 zemřel. Bylo mu pouhých 32 let.

 

Josef Rousek

 

Pruty

Prut se stal symbolem rybářů. S nástupem moderního rybářského průmyslu se rybářský sport stále více rozšiřoval a počty jeho příznivců narůstaly. Rybáři už nebyli nazýváni pouze tichými blázny, začalo se o nich psát v tisku a mluvit v rozhlase. Získat členství ve spolku však nebylo tak lehké jako dnes. Za novice se muselo několik členů zaručit a počet členů byl omezený. Mezitím si mohl uchazeč shánět potřebné nádobíčko. Od primitivních lískových nebo vrbových proutků přešli rybáři k prutům bambusovým. Nejlepší surovinu poskytoval bambus žlutý a tmavý. Lepší druh bambusu byl tonkin.

 

Vykládání prvních tří vagónů, které dorazily v roce 1946, po dlouhých sedmi válečných letech, z Indočíny.

 

Pruty se vyráběly vcelku nebo dělené.

Pruty vcelku mohly pochopitelně používat pouze rybáři bydlící u řeky, proto se osvědčily pruty dělené, kterým se říkalo skládací. Rozdělovaly se na pruty muškařské, vláčecí, červové, štikové a pruty na všechno. Velmi často měly pruty dvě špičky, jemnou a tlustou. To byly hlavní druhy vyráběných prutů, mezi nimiž byl rozdíl hlavně v délce, hmotnosti a síle špiček.

Vláčecí pruty byly krátké 1,50 – 2,80 m. Měly tvrdší špičku a většinou dvoudílné.

Muškové, červové a štikové měřily 3 – 6 m. Většinou byly třídílné.

Pruty se vyráběly bambusové, bambusové se štípanou špičkou a štípané.

 

Bambusové pruty

Byly nejméně kvalitní. I nejlepší bambusák se časem zbortí a pokřiví zejména ve špičce. Určitým kompromisem kvality a ceny byly pruty kombinované. Spodní díly z obyčejného bambusu, s kvalitní štípanou špičkou.

 

 

Štípané pruty

Patřily k nejdražším, ale taky nejkvalitnějším. Firma Rousek je vyráběla výhradně z kvalitního materiálu Palakona. Jejich pružnost a ohebnost spočívala v tom, že byly slepovány z trojhranných výřezů, řezaných z bezvadných holí indického bambusu. Výřezy se zhotovovaly pouze z povrchové vrstvy tkáně bambusu, jejichž vlákna jsou velmi tvrdá a nesmírně pružná. Ze šesti výřezů se tmelem slepil v jeden celek a slepený prut se ještě zpevnil obvazy z hedvábí a nalakoval.

 

 

Očka

Kvalitní očka byla vyložená achátem. Levnější variantou byla očka s dobrou napodobeninou achatinem a nejlevnější byla drátěná, která se vyráběla z chromové oceli.

V praxi se vyráběly pruty se všemi očky achátovými, achatinovými nebo levnější verze s prvním a koncovým očkem achátovým či achatinovým a ostatními drátěnými.

 

Rukojeť

Bambusové pruty se prodávaly bez rukojetí a naviják se musel přivázat koženými pásky nebo se dala přikoupit kolejnička – šína. Většina prutů šínu měla a vyráběly se i modely s korkovou rukojetí. U štípaných prutů byla korková rukojeť samozřejmostí. Někdy se dělaly rukojeti i dřevěné a byly vždy zakončené knoflíkem.

 

 

Levnější varianta držáku prutu se skládala ze dvou kovových kroužků navlečených na korkové rukojeti.

 

Kvalitnější držák, ze zadní pevné patky a kroužku na sedle, se závitem.

 

Nejluxusnější šroubovací držák navijáku.

 

Knoflík s logem

 

 

Spojky

Jednotlivé díly prutů byly osazeny spojkami z mosazi nebo nerezové oceli. U vody bývaly někdy spojky příčinou nesnází. Vnikla mezi ně voda a nešly rozpojit. Nejlepší způsob, jak tuto závadu odstranit, bylo nahřátí zápalkami.

 

Firemní nášivka na plátěném futrálu.

 

Pokaždé, když držím v ruce jemný štípaný prut, zmocní se mě nostalgická nálada. Ručně vyrobený a nádherně vyvázaný skvost musel dodávat rybářskému sportu zaslouženou úctu a důstojnost. Musela to být krásná doba, všude plno ryb a rybářů málo. Nahozená třpytka působila jako magnet a všechny štiky ji chtěly vidět a hlavně ochutnat. O umělých nástrahách, navijácích a dalších výrobcích firmy Jaro J. Rousek si řekneme příště.

 

Máte doma nějaké poklady rybářské historie? Napište o nich a případně zařadíme do rubriky. 

 

Autor: Zdeněk Hofman, mail: hofman@dexempo.cz

Foto a reprodukce: Lenka Hofmanová

Zdroj: Internet, Rybářský věstník, Rybář, katalog Rousek, Vlastimil Velík, archivář Pepa Vosa, František Voříšek a další pamětníci