O rok později, jakmile jsem začal řekám věnovat podstatně větší přízeň, skončili na mých vláčecích nástrahách další hrouzci. Samozřejmě opět náhodou. Náhoda to přestala být až následující sezónu, kdy jsem přešel na ´ultralight´ přívlač. Právě tehdy se hrouzci stali téměř nedílnou součástí mých ryboloveckých výprav. Součástí nevelkou, za to ovšem pravidelnou. A já tak mohl v klidu vypozorovat, na co, kdy a kde se dají vyvláčet...

Kdy?

Nejvíce hrouzků uvláčím vždy v létě (ráno a podvečer), nezřídka v době červencových pařáků. Podle mých zkušeností hrouzci berou zhruba stejně jak při slunečném, tak pošmourném počasí. Nevadí jim ani mrholení, ovšem za předpokladu, že je teplo.

Počet záběrů – připomínám jen, že stále mluvím o přívlači – prudce klesá koncem září, a to po definitivním odchodu tzv. Babího léta (od poloviny října už jsem ´hryzáka´ nikdy nevyvláčel).

Kde?

Tak především na mělkých tekoucích vodách (možná i na stojatých, ovšem tam mě to nenapadlo zkoušet). Hrouzci se hojněji zdržují v dobře okysličených, proudných partiích řek a potoků (jinými slovy od parmového až po pstruhové pásmo), kde se ukrývají buď mezi kameny, nebo se krčí pod vodními travami.

V létě, které jsem před chvílí zmínil jako velmi vhodné období pro jejich lov, je chytám v hloubkách od 20 do 70 cm. Nabrodím si tam, kam potřebuji, a pak už jen trpělivě mrskám vodu...

Na co?

Nikdy jsem nechytil hrouzka na wobblera, twistera, plandavku nebo peří. Všichni moji hrouzci (letos bych jich napočítal určitě přes třicet, a to včetně 18,8 cm dlouhého exempláře) byli zdoláni na malé rotační třpytky, či marmyšky. Marmyšky jsou přitom o něco úspěšnější.

Pokud jde o rotačky, jako úspěšné se ukázaly být jen dvě barvy – stříbrná (přikalená voda) a černá (průzračná voda). Je zajímavé, že „hryzáci” na ně útočili zásadně jen při vlečení po proudu u dna! Ani jeden neskočil na třpytku vedenou proti proudu.

Co se marmyšek týče, i tam jsem vypozoroval jeden nápadný společný znak. Tím byla horizontální přívlač – proti proudu! Při klesání nebo dopadu nástrahy na dno byly záběry spíše řídké. Drtivá většina jich přišla v okamžiku odlepení marmyšky ode dna.

Hrouzkům se zamlouvaly drobné lehké kousky ve zlato–stříbrném, zlato–černém či zlato–červeném provedení, a to pokaždé v kombinaci s bílým červem (nezasvěceného by určitě překvapila razance, s jakou dokážou tito nejmenší dravčíci útočit na kořist). Zkoušel jsem i kousky žížalek a bavlnku, ale bez úspěchu.