Co je introdukce?

Introdukcí označujeme člověkem prováděné přemísťování rybích druhů do míst, kde se původně nevyskytovaly, s cílem zachovat je tam trvale v přírodě nebo v chovu. Po introdukci následuje aklimatizace, během níž se introdukovaní jedinci přizpůsobují novým podmínkám. Pokud se introdukovaný druh v novém prostředí aklimatizuje a je schopen přirozené reprodukce, hovoříme o jeho naturalizaci. Introdukce se vztahuje buď na nepůvodní, nebo na exotický druh. Nepůvodní druh je druh, který se v daném povodí původně nevyskytoval, ale pro území České republiky (ČR) nebo pro středoevropský region je původní. Jak víme, u nás máme tři povodí (Labe, Moravy - Dunaje a Odry) a určité druhy ryb, dnes už běžně se vyskytující po celé ČR, jsou původními jen v určitém povodí. Příkladem je ostroretka stěhovavá, jejímž původním životním prostorem je povodí Moravy (Dunaje) a do povodí Vltavy (Labe) byla introdukována, nebo úhoř říční, který je naopak původní v povodí Labe a Vltavy a uměle vysazen byl do povodí Moravy.  

Exotický druh je druh, který se původně nevyskytoval ve středoevropském regionu (povodí Labe, Moravy - Dunaje a Odry) a jeho výskyt je výsledkem introdukce z jiných geografických oblastí. Příkladem je pstruh duhový ze Severní Ameriky, amur bílý z východní Asie, Číny atd. 

Mezi introdukované ryby nepočítáme ty druhy, které jsou na našem území nepůvodní a do našich vod se dostaly přirozenou migrační cestou. Typickým příkladem těchto ryb je hlaváč černoústý, který byl u nás poprvé zaznamenán teprve v roce 2008, dnes se však již ve velmi hojném počtu vyskytuje prakticky na celém dolním úseky Moravy a Dyje.

 

Hlaváč černoústý nepatří mezi introdukované druhy – na naše území proniká přirozenou cestou z Dunaje.

 

Někdy je otázka, zda daný druh řadit mezi introdukované, hraniční. Příkladem je hlavačka mramorovaná, jejíž původní domovinou jsou pobřežní oblasti Černého, Azovského a Kaspického moře, řeky, které se do nich vlévají a některá jezera v této oblasti. Poprvé u nás byla zaznamenána v roce 1994 v Mušovské přehradní nádrži a původ jejího výskytu je dosud nejasný. Mohlo dojít k přirozenému proniknutí z Dunaje, ale pravděpodobnější je její zavlečení slovenskými nebo rakouskými sportovními rybáři coby nástražní rybky. Mohlo také dojít k zavlečení s jinými druhy ryb při vysazování.

 

Původ hlavačky mramorované v našich vodách není zcela jasný. Je možná, že do Mušovských jezer byla zavlečena rakouskými nebo slovenskými rybáři.

 

Proč dochází k introdukci?

Nové druhy ryb se k nám v minulosti přemísťovaly z rozličných důvodů. Jedny z nejčastějších byly zájmy hospodářské, snaha o produkční využití ryb (rybníky, intenzivní chovy). V minulosti se objevovaly i snahy rozšířit určité druhy atraktivní pro sportovní rybolov. Nové druhy se vysazovaly třeba i za účelem redukce rostlinné hmoty, vodních měkkýšů atd.

Výskyt některých nepůvodních druhů ryb v našich vodách není důsledkem cílené introdukce. Důvodem rozšíření ryb může být také únik z pokusných a experimentálních chovů, dovoz a vysazení druhu jako nechtěné příměsi s násadami jiných ryb nebo amatérský dovoz a vysazení do volných vod, např. v rámci akvaristických aktivit.

V současné době jsou již možnosti dalších introdukcí nepůvodních druhů do našich vod omezené. Pokusy s perspektivními druhy byly prakticky vyčerpány.

 

V tzv. experimentálních akvakulturách se dnes u nás chovají i tak exotické ryby, jako je tento veslonos americký.

 

Tradice dovozu a využití nových druhů ryb

Introdukce nepůvodních druhů ryb mají celosvětově dlouhodobou tradici. I v našich zemích sahají tyto snahy hluboko do minulosti. První zprávy o přesunech kapra a candáta z povodí Dunaje do povodí Labe pocházejí už ze středověku. Nejvíce pokusů o introdukci rybích druhů zaznamenáváme na konci 19. a hlavně v průběhu 20. století. Pomineme-li přesuny ryb z povodí do povodí, tak na území ČR je prokázána introdukce u asi 40 druhů ze vzdálenějších oblastí. Úspěšnost introdukčních pokusů byla a je ovlivněna vhodností dovezeného druhu a jeho následným uplatněním v produkční oblasti.

 

Neúspěšně introdukované druhy

Některé dovozy nebyly příliš promyšlené, a tak není divu, že dopadly neúspěšně. Většinou už jsou dávno zapomenuty. Seznam těchto neúspěšně introdukovaných ryb je dlouhý. Už podle některých jmen člověka překvapí, jací to podivní tvorové se v určité době proháněli i v našich vodách. V závorce za jménem ryby je vždy uveden rok první introdukce.

siven obrovský (1972)

siven arktický (1883) 

pstruh cetinský (1901?) 

síh malý (1951) 

síh podzimní (1959) 

síh Wartmannův (?) 

síh písečný (?) 

lipan bajkalský (1959) 

hadohlavec amurský (1956) 

slunečnice ušatá (1913) 

kaprovec velkoústý (1985) 

kaprovec černý (1985) 

sumeček tečkovaný (1985) 

okounek skalní (1911) 

okounek pstruhový (1889) 

okounek černý (1889) 

 

Některé druhy se u nás vyskytují pouze v umělých chovech. Rybáři je však mohou znát, protože se vysazují i do soukromých vod, kde se provádí rybolov na komerční bázi. Týká se to například některých druhů jeseterů. Jiné, často velmi exotické druhy jsou u nás chovány v experimentálních akvakulturách, což jsou teplovodní rybochovné objekty, které jsou stavěny u zdrojů teplé vody (např. u tepelných nebo jaderných elektráren).

jeseter hladký (1994)

jeseter ruský (1996) 

jeseter hvězdnatý (1994) 

jeseter sibiřský (1982) 

veslonos americký (1995) 

amur černý (1999) 

sumeček (keříčkovec) jihoafrický (1986) 

tlamoun nilský (1985) 

 

Na komerčních revírech jsou dnes jeseteři oblíbenou rybářskou atrakcí.

 

Úspěšně introdukované druhy

Naši ichtyofaunu dnes tvoří na šest desítek rybích druhů. Mezi introdukované můžeme řadit 12 z nich. Dá se tedy říct, že pouze u těchto druhů měla introdukce pozitivní výsledek. Pozitivní je však třeba dát do velkých uvozovek, protože přítomnost některých těchto ryb v naší ichtyofauně se naopak ukázala jako vyloženě škodlivá. Mnohé z těchto introdukovaných druhů se u nás plně naturalizovaly a vytvořily početné populace, které se v přírodě přirozeně rozmnožují. Některé mají nezanedbatelný sportovní význam a patří mezi rybářsky vyhledávané ryby našich revírů. Pojďme si tedy tyto nepůvodní druhy představit podrobněji.

 

Amur bílý (Ctenopharyngodon idella)

Začněme kaprovitými druhy ryb, mezi kterými je bezesporu rybářsky nejhodnotnější amur bílý. Amur byl dovezen v roce 1961 na Třeboňsko z bývalého SSSR. Cílem bylo jeho využití v mělkých a silně zarostlých rybnících. Amur je totiž ve vhodném prostředí takřka čistý vegetarián, pochutnávající si nejraději na vyšších vodních rostlinách. Díky své velikosti a bojovnosti se stal v průběhu let vyhledávanou sportovní rybou a cenou rybářskou trofejí. Podmínkou jeho hojného výskytu je intenzivní vysazování do revírů, neboť amur se v našich podmínkách přirozeně nevytírá.

Na naše území byl v posledních letech dovezen také amur černý. Introdukce tohoto druhu je zdůvodňována jeho využitím při potlačování vodních měkkýšů.

 

Mezi kaprovitými druhy introdukovanými do našich vod je rybářsky nejcennější bezesporu amur bílý.

 

Tolstolobik bílý (Hypophthalmichthys molitrix)

Tato kaprovitá ryba pochází z vod východní Asie (Čína, Amur), a byla k nám poprvé dovezena v roce 1964. Uvažovalo se o jejím využití k snižování fytoplanktonu a eutrofizace vod. Účinek při snižování fytoplanktonu však nebyl tak prokazatelný, jak se původně předpokládalo. Přesto se u nás poměrně rychle etabloval a dnes už je běžnou rybou našich jezer a velkých řek. Jeho velikost ho předurčuje k tomu být rybářsky atraktivní rybou, bohužel je však na prut velmi obtížně ulovitelný. Většina úlovků jsou náhodně podseklé ryby při vytahování nástrahy. Ani tolstolobik se u nás přirozeně nerozmnožuje a jeho výskyt v revírech je dán umělou reprodukcí a vysazováním násad.

 

Tolstolobec pestrý (Aristichthys nobilis)

Blízký příbuzný tolstolobika bílého. Oba druhy se mohou vzájemně křížit a hybridi se jen velmi těžko rozeznávají. Jeho původním domovem je Čína a stejně jako tolstolobik k nám byl poprvé dovezen v roce 1964. Živí se pouze planktonem a na prut je ještě hůře ulovitelný než tolstolobik. Je to škoda, protože jeho rozměry mohou být přímo gigantické – dle statistik byl největší tolstolobec uloven v Maďarsku a vážil téměř 70 kilo. I jeho výskyt je u nás plně závislý na vysazování násad.

 

Tolstolobici a tolstolobci mohou dosahovat úctyhodných velikostí – na udici jsou však bohužel velmi obtížně ulovitelní.

 

Střevlička východní (Pseudorasbora parva)

První introdukce této drobné, ale nesmírně houževnaté rybky do Evropy proběhla v roce 1960. Tehdy se dostala do Rumunska společně s plůdkem býložravých ryb z Číny. K nám byla dovezena v letech 1981 a 1982 z Maďarska jako nechtěná příměs s násadou ryb a poté se rozšířila do všech povodí. Rybníky se staly hlavním zdrojem, ze kterého je výskyt tohoto druhu obnovován a trvale doplňován při výlovech s vypouštěnou vodou a i převozem plůdku, násad a tržních ryb. Střevlička se u nás plně naturalizovala. Přirozeně se vytírá a je velmi plodná. Během krátkého času je schopná v rybníce doslova expandovat, čímž způsobuje nejednu vrásku na čelech hospodářů, protože při vysoké početnosti představuje nežádoucí potravní konkurenci pro plůdek ostatních druhů ryb. Na druhou stranu ji lze i v rybochovu uplatnit jako potravní zdroj pro dravé ryby (především candáta).

Střevlička lze v sportovním rybolovu využít jako dobrou a odolnou nástražní rybku. Mimo rybníky jsou její přirozené populace v přírodních biotopech obvykle málo početné a případný hojnější výskyt má obvykle souvislost právě s rybníky. V tekoucích vodách se vyskytuje jen ojediněle.

 

Malá, ale houževnatá střevlička východní se stala na přelomu tisíciletí noční můrou mnoha rybníkářů.

 

Karas stříbřitý (Carassius auratus)

Karas stříbřitý je jediným z exotických druhů, který k nám pronikl přirozenou migrací z toku Dunaje do oblasti soutoku řeky Dyje a Moravy v letech 1975-76 (do středoevropského regionu se dostal v 50. letech minulého století ze zemí bývalého SSSR, a to do Maďarska, kde posléze z rybochovných nádrží pronikl do Dunaje).

Karas během krátké doby osídlil všechny vhodné biotopy v celé České republice a stal se trvalou součástí naší ichtyofauny. Jeho boom nastal především v první polovině 90. let minulého století, kdy se v některých lokalitách (především na Jižní Moravě) výrazně přemnožil. V posledních letech jeho početní stavy klesají. Velkou zajímavostí je u karasa stříbřitého jeho specifická schopnost reprodukce tzv. gynogeneze. Původní populace karasa stříbřitého u nás tvořily pouze samice, které se vytíraly spolu se samci jiných kaprovitých ryb. Z tohoto zvláštního svazku se však nerodili mezidruhoví kříženci, ale opět jikernačky karasa. Spermie totiž při tomto druhu reprodukce pouze aktivuje začátek rýhování jikry, aniž by došlo k jejich splynutí. I tato schopnost rozmnožování je jedním z důvodů, proč se karas stříbřitý dokázal tak rychle rozšířit do našich vod. V současnosti je již vyskytují i populace karasa stříbřitého, které se skládají ze samic a samců, rozmnožující se klasicky sexuálně s možností vytvářet i hybridy s kaprem nebo karasem obecným.

 

I karas stříbřitý se stává častým úlovkem sportovních rybářů.

 

Pstruh duhový (Oncorhynchus mykiss)

Pstruh duhový byl do Čech dovezen v roce 1888 ze Severní Ameriky. Původním záměrem bylo rozšířit druhovou skladbu v pstruhových vodách o další druh, který by zdomácněl a přirozeně se rozmnožoval. Tento záměr se však nezdařil. Pstruh duhový se v našich potocích a říčkách přirozeně téměř nevytírá. Na druhou stranu se z lososovitých ryb nejlépe přizpůsobil intenzivnímu chovu. „Vyrábět“ duháka je poměrně snadné a efektivní. V přírodních vodách tak díky vysazování násad doprovází naše potočáky už desítky let. Problém duháka nastává v okamžiku, kdy je jeho vysazováním nahrazován úbytek pstruhů obecných. Jeho role je velmi podobná roli násadových kaprů na vodách mimopstruhových. Nezkušený a důvěřivý duhák je rychle vychytán a pstruhové vody se mění spíše v „odlovny na vodách duhových“ než v oázy kultivované rybařiny. Otázka chovu a vysazování pstruhů duhových je velmi složitá a dotýká se mnoha oblastí dnešního rybářství. Jisté je, že představa našich starých rybářů o využití divokých dravců z nového světa byla určitě velmi odlišná od toho, co můžeme na našich (nejen) pstruhových vodách vidět dnes.

 

Pstruh duhový dnes na mnoha našich revírech nahrazuje původního „potočáka“.

 

Siven americký (Salvelinus fontinalis)

Poprvé byl na naše území dovezen ze Severní Ameriky už v roce 1885. Má však podobný osud jako jeho příbuzný pstruh duhový. Také tato ryba se u nás přirozeně téměř nevytírá a její výskyt je závislý na umělém vysazování. Pouze ojediněle vytváří malé populace, které rychle a snadno zanikají. Může se křížit také s pstruhem obecným. Tento kříženec je označován jako tzv. tygrovitá ryba a je neplodný. I siven v našich vodách mnohde nahrazuje ubývající populaci pstruha obecného, i když zatím v menší míře než pstruh duhový. Oblíben a hojně využíván je v komerčním rybářství, např. při lovu na dírkách. Stejně jako pstruh duhový může dosáhnout ve své domovině značných rozměrů. V našich podmínkách takových velikostí jako ve své původní vlasti zdaleka nedosahuje, hlavně proto, že ani on, ani duhák nedostanou u nás od rybářů žádnou šanci vyrůst.

 

Siven americký v našich vodách nedosahuje ani zdaleka takových rozměrů, jako ve své původní domovině.

 

Síh maréna (Coregonus maraena)

Maréna je jedním z mnoha druhů síhovitých ryb, které patří do čeledi lososovitých, jak nám napovídá přítomnost tukové ploutvičky na hřbetě této jinak vzhledově nenápadné ryby, podobné našim „bělicím“. Maréna k nám byla poprvé dovezena v roce 1882 v počtu 5000 jiker z polského jezera Miedwie. Tento síh měl původně zlepšit využití přirozených zdrojů potravy ve velkých a hlubších jihočeských rybnících, postupně se dostal i do některých údolních nádrží. Rozmnožuje se u nás hlavně umělým způsobem. Přirozená reprodukce, která byla zaznamenána v některých rybnících a přehradách (např. Lipno) nevedla k vytvoření stabilních populací. 

 

Síh peleď (Coregonus peled)

Poprvé k nám byl dovezen v roce 1970 ze Sibiře. Kříží se s marénou a tito kříženci se vyznačují rychlejším růstem, proto se také cíleně chovají. Vzhledem k obtížnému rozlišení hybridních jedinců a rodičovských druhů dochází však k nekontrolovatelnému křížení původních druhů a hybridů. Výsledkem je skutečnost, že druhy maréna a peleď se už u nás prakticky nevyskytují v geneticky čistých formách. Síh peleď se živí převážně planktonem a na udici je hůře ulovitelný než maréna.

 

Síhové maréna (nahoře) a peleď (dole) se už dnes díky křížení v našich vodách prakticky nevyskytují v geneticky čistých formách.

 

Sumeček americký (Ameiurus nebulosus)

Sumeček byl poprvé dovezen na Třeboňsko Josefem Šustou v roce 1890. Jeho původním areálem je Severní Amerika, kde se vyskytuje v oblasti Velkých jezer. Vyznačuje se pomalým růstem, a proto se neuplatnil v rybničním chovu. Rozšířil se však do řek a v současné době se hojně vyskytuje v oblasti středního a dolního Labe, kde se také stává častým úlovkem rybářů. Přestože nedosahuje velkých rozměrů a často se chová jako „otravný zloděj“ nástrah, mnozí si pochvalují jeho výborné maso.

V roce 2005 byl potvrzen výskyt dalšího druhu – sumečka černého (Ameiurus melas) v rybnících u Lomnice na Lužnici, kam byl dovezen s násadou kapra z Chorvatska. V původní domovině, tj. v Severní Americe, se oba druhy mezi sebou kříží.

 

Koljuška tříostná (Gasterosteus aculeatus)

Rok dovozu a prvního výskytu není u této rybky přesně znám. Na naše území se rozšířila prostřednictvím akvaristů, v Praze a jejím okolí byla vysazena začátkem 20. století. Vyskytuje se pouze ostrůvkovitě v povodí Labe, Moravy a Odry. Je schopna žít v sladkých, brakických i slaných vodách. Dosahuje rozměrů jen okolo 8 cm (v moři o něco větších) a nemá téměř žádný sportovní význam. 

 

Koljušku tříostnou do našich vod vypustili začátkem 20. století akvaristé.

 

Slunečnice pestrá

Tato drobná, a opravdu velmi pestře zbarvená rybka je dalším z druhů, které byly do Evropy dovezeny z amerického kontinentu – podobně jako třeba siven či pstruh duhový. Původně se vyskytovala ve vodách východní části Severní Ameriky - postupem času byla vysazena i na mnoha místech Evropy; do slovenského úseku Dunaje, ramen a kanálů pronikla z Maďarska, kde ji vysadili už v roce 1904. Do Čech pak poprvé zavítala v roce 1929 s plůdkem kapra, dovezeným na Třeboňsko z území bývalé Jugoslávie.

Dnes se s ní můžeme ostrůvkovitě setkat prakticky na celém území, nikde však není příliš hojná. Nejvíce výskytů bylo zaznamenáno ve středním Polabí, jihočeských rybníkářských oblastech a ve spodních úsecích Moravy a Dyje - zde se může jednat i o ryby, které migrovaly ze Slovenského úseku Dunaje, ale i o jedince, chované v akváriích, které pak chovatel vypustil do volné vody.

 

Slunečnice patří bezesporu mezi nejkrásnější obyvatele našich vod.

 

Pozitiva a negativa introdukce ryb

Pozitiva introdukce určitých druhů ryb do našich vod jsou z našeho textu patrné. Kromě možnosti produkčního využití je to pro nás, lovící rybáře, především význam sportovní. Vysazováním a výskytem některých druhů ryb se určitě zvyšuje sportovní atraktivita revírů. Co by byly naše vody bez amurů nebo duháků, řekne si jistě leckterý rybář. Naproti tomu každá introdukce v sobě nese řadu rizik. Úspěšná introdukce a naturalizace představuje vždy konkurenci pro původní druhy, jak jsme si ukázali na příkladech karasa stříbřitého nebo střevličky východní. Introdukce představuje také významné zdravotní riziko zavlečení specifických cizopasníků či nemocí, které mohou vážně ohrozit původní druhy. Vyhodnocení negativních vlivů introdukovaných druhů na původní ichtyofaunu není vždy jednoduché. Tyto vlivy se projevují pozvolna a narůstají časem. Navíc negativní ovlivnění původní ichtyofauny je obvykle výsledkem působení více faktorů. Přesto se už v mnoha případech introdukce ukázala jako velmi škodlivou pro původní biodiverzitu. Proto je v dnešní době každý pokus o introdukci nebo reintrodukci přísně posuzován a mělo by k němu dojít na základě jasně stanovených pravidel.

Nezbývá než věřit tomu, že nám v budoucnu žádný šupinatý přivandrovalec nezpůsobí ekologickou katastrofu, jakou například dokázal „náš“ kapr u protinožců v Austrálii.

 

Popularizace vědy na ÚBO AV ČR, v. v. i., je podpořena Evropským sociálním fondem, Operačním programem Vzdělávání pro konkurenceschopnost, projektu Věda všemi smysly. Reg. číslo CZ.1.07/2.3.00/35.0026 (tento projekt je spolufinancován Evropskou unií a státním rozpočtem České republiky).

 

Text: Lukáš Vetešník, Tomáš Lotocki

Foto: autoři, Karel Halačka, Josef Ptáček