Mým koněm je rybaření. Přičichl jsem k němu ještě coby „mlaďoch“ školou povinný - tedy někdy před 45 lety. No, řeknu vám, je to hezká řádka let, co jsem bral prut do rukou v trošku větším měřítku. Tehdy ještě s mladistvým elánem, nadšením a horlivostí. Začal jsem pronikat do tajů této krásné záliby, která se neustále rozvíjí, dynamicky se hrne vývojem dopředu a přináší poznání v mnoha směrech užitečných i pro běžný život.

Každý jsme začínali trochu jinak. Každý na tom byl hmotně rovněž někde jinde. Já kupříkladu nevlastnil ten nejmodernější vercajk, aby byl okamžitě IN…

Kdo ale byl „srdcař“ už tenkrát, kdo planul jako vatra, komu se rybaření dostalo pod kůži, kdo měl správné učitele, komu byly správně otevřeny obzory a oči dokořán, tak měl vyhráno. Já takové štěstí měl! Potkalo mě v mých začátcích opravdu s otevřenou náručí, dávalo mi vychutnat tu slast vrchovatými doušky a štěstěna ke mně byla vstřícná už na startovní čáře.

Asi to bylo i tím, že jsem měl na rybaření spoustu času a každou volnou chvíli mohl trávit u vody. Měl jsem obrovské štěstí na skvělé lidi okolo sebe. Měl jsem učitele, kteří mě učili zásadám, vštěpovali mi, co je správné, co jako rybář musím umět a znát, jak se chovat k přírodě i k samotným rybám. Nemohu proto nevzpomenout na Josífka Rosu, Frantu Datku, Karlíka Daniela, Oldu Smítala, Honzíka Vargončíka, Frantu Valáška – všechny učitele, kteří mi dali strašně moc ve vztahu ryba-rybář, ale i po stránce lidské.

Nemohu také zapomenout na kamaráda největšího - Standu Marčíka. Byl to on, kdo mi v mysli zasel pověstné semínko vědomí, že když vše, co chytím a hodím na pánev, to se za nějaký čas projeví úbytkem rybí populace. A také to, že je třeba rozumně přemýšlet u toho, co a proč dělám. Došlo mi, že požitek z chycené ryby je krásný a zůstává v mysli, ale úlovek přitom může žít dál. A třeba za měsíc, za 1/2 roku, za rok mohu chytit znova tu samou rybu. Vtloukal mi do hlavy, že velká ryba má jít zpět pokaždé, protože se postará o budoucí populaci a že vodu obohacuje svým genofondem. A měl pravdu! Následující léta mě přesvědčila, že je tomu opravdu tak. Utvrdila mě v přesvědčení, že vše co visí na háčku, nemusí zákonitě skončit v troubě.

Jak šel život dál, rozvíjela se má rybářská dovednost. Přibývali, ale i ubývali kamarádi, tedy hlavně ti - tzv. „kamarádi“, kteří se k člověku hlásili jen v případě, když něco potřebovali. Opravdového kamaráda jsi poznal až v době, kdy ti bylo ouvej, a potřeboval jsi pomoc. Tehdy se vytřídilo se zrno od plev. Tak to bylo i v mém případě, kdy mě postihly zdravotní problémy docela velkého rozsahu. Nestěžuji si, asi to potkalo nějakým způsobem určitě každého. Díky svým zkušenostem jsem přišel i v minulosti ke skvělému kamarádovi, který je mi dodnes oporou, i když se nemůžeme tak často vídat, protože nás dělí nějakých 70 km. Právě o něm bych rád napsal tento příběh. Událost je již hodně „zapomenutá“, ale když si na ni účastníci vzpomenou, smějí se jí dodnes jako malé děti.

 

Motýlkář

Historka se udála před více jak dvaceti lety - v roce 1993. Jak ten čas letí! Měli jsme první dceru, které byly čtyři roky. S manželkou jsme bydleli v Žatci, takže na Nechranickou přehradu jsem to měl cca 15 km, a tak jsem tam byl skoro denně, jen když bylo počasí a nálada. V Žatci také bydlel kamarád Karel, o kterém vlastně bude řeč.

Jednou vymyslel, že bychom mohli vyjet na přehradu o dovolené na týden pod stan! Jen tak to nadhodil při návštěvě u nás. Mé ženě se z té představy udělaly pupínky snad po celém těle! Hned vyhrkla: „Ježíš Marjá, ty ses Karči zbláznil. To máme jet na týden pod stan s malou holkou?“ „A proč ne,“ šibalsky se usmíval.

Musím dodat, že Karel je dodnes náramný smíšek vymýšlející neustále nějaké ptákoviny. No, a když jsme to celé probrali, jak si to představuje, kdo co a jak, rozhodli jsme se, že tedy pojedeme. 

Nastal vlastně jen jeden zádrhel - kam pojedeme konkrétně. Nemohli jsme se shodnout na správných místech, tak jsme losovali. Do čepice dali tři lístky s názvy: Krhovice, Vadkovice a vrba pod Kadaní. Dcerka tahala z osudí, aby to bylo regulérní. Vyhrála to vrba pod Kadaní! Provedli jsme upřesnění termínu a sjednotili místo dojezdu. Tehdy ještě nebyl žádný problém najít rybářské stanoviště a postavit na něm stan u vody. V určený den jsme vyjeli - Karči se svou Škoda100 a já se svou Škoda 1000 MB. Napřed jsme naložili do aut vše potřebné. Já si dal svou poslední „retku“ a vyrazili jsme vstříc dovolenkovým zážitkům.

Cesta proběhla rychle a bez komplikací. Ty se vyskytly až u vody. Naše vytipované místo se totiž nacházelo pod asi padesátimetrovým svahem, který jsme museli sjet! Ani jeden jsme si nebyli zcela jisti, zda jej při příjezdu i odjezdu zdoláme. Natěšenost na ryby rozhodla za nás. Zdárně jsme sjeli dolů, zaparkovali vozy na kýženém místečku a vyložili věci potřebné k postavení stanu. Měli jsme tehdy ještě takové to rodinné „balení“ s předsíní a hliníkovou konstrukcí. Já měl stan skoro postavený, ale Karči neustále jen tak poskakoval od ničeho k ničemu, jakoby se mu ani stavět nechtělo. Na můj dotaz, kdy začne stavět stan, mi lakonicky odpověděl: „A jaký? Já žádný nemám!“ To ve mně hrklo, že se budeme všichni tlačit v jediném stanu. Karel mě ubezpečil, ať jsem v klidu, že má přístřešek, který mu na ten týden postačí. Na to vybalil jakýsi smotaný válec, co vypadal jako stočený koberec. On to také ve skutečnosti koberec byl! Když jsem se ho zeptal, na co ten koberec má, začal se řehnit jako blázen. Potom koberec rozbalil a v něm byla srolovaná ještě jedna podobná „roláda“ se čtyřmi hliníkovými tyčemi. Se zvědavostí jsem si zapálil a sedl si na pařez, žena na židli a čekali jsme, co se z toho vyvine. Karči pokračoval na svém dílku. Ze zahrádky auta začal sundávat jakýsi obrovský „rošt“. Musel jsem mu s ním pomoci. Sotva jsme tu tíhu položili na zem, Karel kolem začal tancovat. U toho mi vysvětloval, že to bude podlážka přístřešku. Měl ji vykoumanou. Když se do sebe zapasovaly tři dveřní panty a desky se rozevřely, vznikl čtverec o rozměrech 3x3 m. Přinesli jsme podlážku k boku jeho auta - ze strany od spolujezdce, tam jsme ji položili na zem. Karči postavil dopředu a dozadu k autu po jedné hliníkové noze a přes ně přetáhl plachtu. Vznikl mu tak v podstatě podobný stan, co jsme měli my. Potom na podlážku roztáhl koberec, vyndal pantofle, otevřel si pivo a s úsměvem na rtech oddychoval. To byl prostě Karči – hračička a komediant. A nejen pro tyto vlastnosti jsem jej měl rád. 

Naše dovolená pokračovala dál. V jejím průběhu mě párkrát dostal a všechny nás takovým způsobem rozchechtal, až si má žena málem cvrkla do trenčkotu.

Já mu jednu „legrácku“ nechtěně znechutil, a pak byla pomsta ne sladká, ale hořko-žvejkavá. Asi se divíte tomu příměru, ale ono se to opravdu tak musí napsat, protože to jinak ani nejde, aby to vystihlo tu správnou skutečnost. 

Představte si stan, kamarádův stanový přístřešek u auta, kempinkový stoleček, kolem něj sedící tři dospělí u „čurifindy“ a dítě čáchající se na mělčince v okraji vody. Pruty jsou nahozené, ryby mají své dobroty na háčku ve vodě. Jediný zádrhel byl v tom, že se jim ani po dvoudenním zakrmení kukuřicí nějak nechtělo. Karči lamentoval, že už ani neví, jak takový záběr záběr. Řekl jsem mu: „Co tady brečíš, ty šulibrku, tys alespoň vytáhl dvě lopaty (cejny přes 60cm), ale já neměl ani potah. A taky nefňukám!“ Zvedl jsem při tom hrníček s kafem k ústům, že dám lok lahodného moku, když v tom se mi do cesty připletl bělásek a já ho málem polknul. Karči se mohl potrhat smíchy. Mně do smíchu nebylo, páč jsem se lekl a kafe si vylil i do klína. Kraťasy byly durch mokré a ještě jsem musel poslouchat kamarádovy připomínky: „Ty seš už tak línej, že ani nechodíš ani na záchod!“

Hned mě také začal upozorňovat na každého motýla, který letěl okolo, abych prý stačil zavřít hubu. Nakonec jsem mu řekl, že jednoho z nich chytím, dám ho na háček a vytáhnu lysce přes 70 čísel!

„To bych chtěl vidět!“ řehtal se.

Já na to nic neřekl, ale najednou kolem letěl bělásek, tak jsem po něm švihl čepicí a motýl byl můj. Nechal jsem ho podržet ženě, vytáhl jsem udici z vody a milého běláska napíchl za tělíčko na háček. Pak jsem ho opatrně nahodil. Jakmile jsem našteloval „policajta“ na vlas, sedl jsem si opět ke kafi a s úsměvem na rtech Karčimu řekl: „Teď dávej bacha! Uběhnou dvě hodiny, přijde rána jako z děla! Policajt bude přilepenej pod klackem. Šáhnu, seknu, zdolám! A bude to kapr nad sedmdesát!“ On na to: „Ty ses, woe, zbláznil. Jestli něco na toho motejla chytíš, tak sežeru všechny pampelišky, co tady rostou okolo!“ 

Žena během smíchu prohodila: „Vy dva jste fakt blázni!“ 

Pak jsme si v dobré náladě dál povídali a přestali registrovat čas. Když tu najednou rána jako hrom! Policajt se mi přilepil pod prut, naviják se rozhrčel a vidličky pod proutkem se naklonily k vodě. Vystřelil jsem k cajku! Mocně zasekl a hned začal litý souboj! Chvíli jsem měl navrch já, chvíli ryba. Po nějaké době bylo patrné, že začínám vyhrávat. To už měl Karči vyvalená očiska a nevěřícně kroutil hlavou do stran. Pod vousy brblal: „Tak on chytí motýla, hodí ho do vody a chytí na něj rybu jako vrata! To by si jeden pos...“ Mezitím se mi podařilo zvítězit. Úlovkem byl kapr - nádherný lysec v délce 72 cm! Karči ho musel změřit, jestli má fakt sedmdesát, jak jsem předpověděl.

 

 

Žena se řehtala. Já si Karlíka dobíral, že ho vezmu do učení a naučím ho chytat ryby. Kamarád dělal, že se na oko urazil a snažil se chytit motýla. Po chvíli ho to přešlo, sedl k nám a celé jsme to rozebrali v humoru. Shodli jsme se, že to byla obrovská náhoda.

Důležité však bylo, že tento kapr byl asi signálem, aby nám to začalo jezdit. Brali nám krásní cejni okolo 55 - 65 cm a kapříci do 60 cm. Prostě rybačka – pohoda a krása! Chvílemi jsme nestíhali zasekávat, tak jsme si dali fajront a vytáhli pruty z vody. Jen tak jsme si sedli a kecali. Popíjeli jsme u toho limču, protože ani Karči, ani já a ani žena nepijeme alkohol.

Jenže to ještě nebyl konec dovolené, byla to jen první půlka toho, co se mělo stát. Karlík totiž na mě připravil pomstu. Doslova dokonalou a povedla se mu...

U té vrby totiž stála asi tři metry od vody vyhozená lednička. Používali jsme ji jako odkládací stolek s tím, že ji při odjezdu uklidíme (což jsme také udělali). Na ledničku jsem si odkládal oběd i kafe. 

Ten den byla krásně hustá držková - prostě taková, jak má být. Seděl jsem u ledničky a pojídal tu lahůdku.

Po jídle jsem zůstal sedět, jen jsem odložil  „polívkový hrnek“ na ledničku a zahloubal se. Karlík šel mýt nádobí.

Při umývání se zeptal, jestli si nedám kafe, že si jde udělat turka. O jednoho jsem se také přihlásil. Po chvíli mi kafe přinesl a přesunul se ke stolku.

Pomaličku jsem ucucával kafe a přitom jsem Karlíkovi řekl: „Člověče, cos do toho kafe dal? Má chuť jak dvacet let plesnivý bobule spařený horkou vodou. Jen se smál a povídal, že ho nabral z pytlíku s normálním zrnkovým. Tak jsem pocucával dál, ale všiml jsem si, že mě nestále po očku pozoruje.

Já jsem pil, pil a najednou... Fuj!Brrr! Vykřikl jsem: „Ty vole, co to je! Cos mi tam strčil!“ Karči měl v tu ránu hubu od ucha k uchu a sunul se co nejdál ode mě. Já jsem zalovil ve zbytku kafe lžičkou, a co na ní nezůstalo - držka z polívky cca 3 cm dlouhá a tak 2 cm široká! Byl to nepoživatelný kousek s nějakou chrupkou, co jsem nesnědl při obědě a nechal ho na dně hrníčku. Karlík tu držku zasypal kafem a spařil ji horkou vodou! Neřád jeden! Pacholek!

Zatím co jsem mu nadával, on se jen řehtal a pak mi odpověděl: „Vždyť si chtěl kafe udělat, ale neříkal jsi nic o tom, že mám hrníček umýt!“ A pak ještě dodal: „To máš motýlkáři pomstu za toho kapra!“

Co Vám budu povídat, přezdívku – motýlkář, mi dlouhý léta nikdo neodpáral. Zůstalo na hodně dlouhou dobu i rčení: „Chceš kafe zrnkový nebo držkový! Slýchával jsem ho při kdejaké příležitosti, když si ze mě kamarádi mohli utahovat.

I přesto to byla nejkrásnější dovolená, kterou jsem s kamarádem a s rodinou zažil. Byly to chvíle radosti, spokojenosti a pohody, jakou jsme si od té doby už tak pěkně neužili. Máme na nádherné vzpomínky, které když si připomenu, tak mi do očí vhrknou slzy. A nestydím se za ně...

Takoví jsme byli, tak jsme si dokázali užívat a to nejen života, ale i rybařiny. Rád vzpomínám na doby dnes již minulé. Na doby a krásno prožité v jiném století.

 

Text: alchymistaskota

Foto: archiv redakce