Valná většina zapomenutých toků patří do kategorie menších říček a potoků s mimopstruhovým režimem, a jestliže vyloženě neškodí při povodních, o to dříve upadnou do zapomnění.

Panenská voda a božský klid.

Kde takové toky hledat?

Většinou jsou tyto revíry ukryté mimo civilizaci. Nevede k nim žádná cesta, neexistují o nich téměř žádné informace. Pokud takový úsek najdete, už na první pohled poznáte, jak často je (ne)navštěvovaný. Těžko tu vyhledáte kloudné místo k pohodlnému lovu, chybí typické „vysezené fleky“, nebo jich je minimum. Při objevování zapomenutých toků je nejlepším řešením vyhledat na internetu mapu konkrétní lokality, a pak si vytipovat nějaký divoký úsek. Tak se dají objevit potoky a říčky, které sice protékají i městy a vesnicemi, ale pro pátrajícího rybáře mohou stejně znamenat „neoraná pole“. Důležitým aspektem u těchto revírů je skutečnost, zdali prošly regulací, nebo zda si zachovaly přírodní ráz. Od toho se následně odvíjí i zájem místní MO o hospodaření, a také samotná návštěvnost rybářů.

Úsek "vonící rybami".

Co lovit na zapomenutém toku?

Znalost terénu na břehu, ale i pod hladinou, bude položením základního kamene úspěchu! Záleží na charakteru úseku. Zda se jedná pouze o jednolitou táhlou vodu, nebo je rozčleněná nějakým jezem, střídají-li se klidné úseky s peřejemi apod. Další docela užitečnou informací je, jestli se nad lovným úsekem nachází pstruhové pásmo a jak je daleko – v takovém případě se dá mezi úlovky počítat i s hodně slušnými pstruhy a vzácně i s lipany. Pokud jsou v blízkosti revíru nějaká slepá ramena a průtočné rybníčky, můžete narazit na téměř každý druh ryby. Nejčastějšími úlovky budou jistě typické říční ryby - tloušť, proudník, parma, ostroretka, hrouzek, okoun, plotice, ale také druhy klidnějších vod - kapr, lín, karas, úhoř, štika, cejn. Úlovky candáta, sumce a bolena jsou vzácnější, ale ne nemožné. Pokud je na toku i pstruhové pásmo musíme počítat s potočákem, duhákem, lipanem a sivenem. U těchto druhů se dá jejich výskyt odpozorovat. Většinou své stanoviště prozradí sbíráním hmyzu z hladiny.

Zapomenutý duhák ze zapomenuté vody.

Jak lovit na zapomenutém toku?

Lov na zapomenutých říčkách se dá praktikovat různými způsoby. Vyzkoušet se dá plavaná, položená, feeder, lov dravců na rybku i na přívlač. Pravidla jsou srovnatelná s chytáním na slepých ramenech (popsaná v prvním dílu), včetně montáží a vybavení k lovu. Základním předpokladem je opět naprostý klid a opatrný přístup k vodě, aby se ryby, které nejsou zvyklé na zvuky civilizace, nevyplašily. Samozřejmostí je najít ve zvoleném úseku vhodné místo s dostatečnou hloubkou i proudem – samozřejmě s ohledem na to, co vlastně chceme lovit. Mějte na paměti, že i tady se můžete utkat s opravdu kapitálním kouskem. Z nástrah osobně preferuji nástrahy živočišného původu, jako jsou žížaly, bílí červi, pijavice a různé stádia vodního hmyzu (larvy chrostíků). Není však na škodu mít u sebe nějakou tu kukuřičku či těstíčko. I tyto nástrahy bývají v jistých okamžicích favority, třeba v období, kdy se v maximální míře líhne vše živé, a tak místní ryby jsou přirozenou potravou nacpané k prasknutí. V tomto čase přichází správná chvíle k nastražení kukuřice. Přežraná ryba jí většinou nepohrdne. Pokud se nachází na úseku i nějaká nerovnost nebo překážka na dně, bude kolem ní určitě hodně rušno. Určitě tu bude číhat i nejeden dravec. Ostatně vše podstatné, co jsem doteď neuvedl, popíšu v praktickém příkladu z jednoho nalezeného místa zapomenuté říčky.

Hrouzek - nejčastější úlovek.

Kouzelná zapomenutá říčka

Je tomu asi 12 let zpět, ale vidím to jako dnes. Seděl jsem tehdy doma a přemýšlel, kam vrazím na ryby. Tipů bylo hodně, ale lákalo mě zkusit nepoznané a zajít někam, kde jsem ještě nikdy nebyl. Otevřel jsem starou mapu a prohlížel si blízké okolí mého bydliště. Do oka mi padly dvě říčky, které ústily do stojatých vod. Rozhodl jsem se, že když už tečou skoro vedle sebe, kouknu na ně a podle vzhledu a čistoty vody se rozhodnu, jestli některou z nich prubnu. Vše jsem sbalil, nasedl do auta a už jsem jel. Po zastávkách na dvou mostech jsem si pro lepší čistotu vody vybral říčku, kterou právě jeden z mostů dělil z pstruhového pásma na mimopstruhuvé. Vše se zdálo být v nejlepším pořádku až do chvíle, kdy jsem zjistil, že jsem doma zapomněl to nejdůležitější – nástrahy! Řekl jsem si, nic ještě není ztraceno a snad nějakou žížalu pod kameny najdu. Vzal jsem si z auta prut, natáhl broďáky, připnul podběrák a vyrazil zkoumat tok. Podle mapy jsem věděl, že na říčce by měly být i nějaké jezy, takže jsem se snažil dojít hned k tomu prvnímu po proudu. Cestou jsem převracel kameny a sbíral žížalky. Než jsem se nadál, byl jsem u jezu. Chytal tam už nějaký rybář. Sešel jsem k němu a zeptal se, jak to jde. Odpověděl mi, že chytá jen hrouzky, protože se tam stejně ani jiné ryby moc nevyskytují. Popřál jsem mu mnoho zdaru a pokračoval jsem dál po proudu. Čím víc jsem se vzdaloval od místa startu, tím víc jsem si uvědomoval, že mi vyšlapaná cestička mizí před očima. A díky hustějšímu porostu se vlastně ztrácela i říčka. Při pohledu dál po proudu jsem zjistil, že mě nic lepšího zřejmě ani nečeká. Snažil jsem se tedy najít jakékoli vhodné místo, kde bych alespoň mohl na chvíli smočit žížalu. Jenže všude byl jen strmý břeh plný kopřiv a křoví, který bránil přístupu k vodě. Připadalo, že sem snad 100 let nevkročila lidská noha! Už jsem chtěl své snažení vzdát a vrátit se ke splavu, když jsem v jednom místě spatřil rybí aktivitu pod hladinou. Při pozorném sledování tůňky pod kamennou peřejí jsem zjistil, že tam rejdí pstruh odhadem kolem 35 cm! Stal se pro mě výzvou, abych se k peřeji nenápadně prodral. Dal jsem se tedy do přímého boje s kopřivami i křovím. Vůbec jsem sice netušil, kam šlapu, jen jsem cítil, že země pode mnou rozhodně není bezpečná. A tak se stalo, že než jsem stačil zareagovat, už jsem jel po zadku do vody. Zachránily mě broďáky, jelikož tam bylo vody lehce nad kolena. Přesto jsem stále cítil, že pod nohama nemám pevno a propadal jsem se do bahna. Co nejrychleji jsem se přesunul k peřeji, kde bylo tvrdé dno. Sedl jsem si na kámen a tiše pozoroval tůňku. Bylo jasné, že jsem svým divokým přesunem vše živé v okolí vyplašil. Přesně tak to i bylo. Až po dlouhé chvíli jsem rozbalil prut. Sakra! Zjistil jsem, že jsem při pádu přišel o dvě očka a tomu ještě ulomil kličku navijáku. Tak to je konečná! A to jsem si ještě neuvědomil, že jsem se dostal do pasti, ze které se budu horko těžko dostávat zpět. Pod peřejí se totiž nacházela značná hloubka a nad ní jsem se pro změnu propadal do řídkého bahna. Po chvíli přemýšlení jsem se rozhodl zkusit vydrápat na břeh v místě, kde jsem spadl do vody. Až na několikátý pokus se mi to podařilo, byť za cenu nesčetných trnů od divokých ostružin zapíchnutých v dlani. Cestou k autu jsem byl pevně rozhodnutý, že už se sem v životě nevrátím. Toto rozhodnutí mi však nevydrželo ani den.

Menší potočák chycený pod peřejí.

Hned následující ráno jsem frčel zpátky! S novým prutem i navijákem jsem si to štrádoval ke smolnému místu. Dokonce jsem tentokrát nezapomněl ani nástrahy. Cestou jsem si řekl, že zajdu ještě níž a najdu místo s lepším přístupem k vodě, pak se pokusím brodit proti proudu. Asi o 200 metrů níž pod tůňkou jsem objevil to správné místečko. Zřejmě se jednalo o bývalý splav. Zde jsem se relativně pohodlně dostal k vodě.  Připravil jsem cajk, nastražil hnojáčky a na plavačku začal prochytávat tišinu pod starým jízkem. Záběrů bylo hodně, ale nedaly se seknout. Zjemnil jsem sestavu - zmenšil háček, dal na něj půlku žížalky a šup s ní do vody. Hurá, fungovalo to! Na háčku se třepal první proudník, následoval druhý, třetí... A pak že tady kromě hrouzků nic není! Vyšlápl jsem tedy pomalu proti proudu. Nebrodil jsem dlouho, při pohledu na hladinu těsně pod okrajem broďáků jsem pochopil, že takhle moc daleko nedojdu. Musel jsem vystoupit na břeh. Asi 20 metrů proti proudu ležel u břehu obrovský kámen. Bojový úkol zněl: dostat se k němu a vydrápat se na břeh! Za cenu vody v pravé holince jsem dosáhl spásné souše. Přede mnou byla klidně plynoucí voda s hloubkou přes dva metry. Vylil jsem z boty vodu a hned nahodil. Hnojáček splouval po proudu a zlehka přitom oťukával dno. Po chvíli přišlo razantní zmizení splávku! Po záseku se zablýskal pod hladinou stříbrozlatý tloušť. Po něm zabral další. Změna taktiky – nahodil jsem k protějšímu břehu pod převislé vrby. Byl tu další záběr! Zásek! Ladnými skoky mi předvedl svou sílu urostlý duhák. Byl jsem nadšený, rázem mi nevadilo ani to, že se zatáhlo a začalo poprchat. Další půlhodinku se nic zvláštního nestalo. Jen tu a tam něco do nástrahy ťuklo. Najednou mě zaujaly drobné bublinky tvořící se za kamenem, díky němuž jsem vylezl na břeh. Přitáhl jsem splávek do tišinky a hned jsem dostal poctivý záběr. Během následující hodinky jsem z jednoho místa dostal asi patnáct karásků a jednoho kapříka. Přestal jsem vnímat čas i déšť. Najednou jsem si uvědomil, že budu muset zahájit cestu zpět k bývalému splavu. Voda se pomalinku začala přikalovat, a co hůř, i zvedat! Mohla by mě docela odříznout. Samozřejmě jsem si nabral do druhé brodky. Přesto jsem se šťastně na jízek dostal. Nahodil jsem žížalu ke dnu, odložil prut a vyléval vodu z boty. Najednou splávek nikde! Špička prutu šla do oblouku. Po záseku mi bylo hned jasné, co se pověsilo na háček. Byl to úhoř! Pustil jsem ho i se zhltnutým  háčkem. Další nához a další úhoř. Opět zažraný! Byl jsem zmoklý na kost a roztřepala mě zima. Už jsem ani nenavazoval nový háček a vyrazil nebližší cestou k autu. Zrychleným přesunem jsem se trošku zahřál, takže jsem neodolal a pod horním splavem znovu žížalku „namočil“. Jak jsem záhy zjistil, v podjezí žilo snad milión hrouzků. I to byl důvod, proč jsem se rychle sbalil a odjel domů.

Ani o karásky tu není nouze.

Uběhl asi týden a já měl dost času přemýšlet, jak na zapomenuté říčce chytat, abych nemusel znovu podstoupit další frontové podmínky. Zainvestoval jsem a pořídil si prsačky. Byla to správná volba, což jsem zjistil hned při příští vycházce. Tentokrát jsem se vydal ještě níž po proudu a objevil místo, kde to opravdu rybami žilo. Utržený břeh tam přehradil část říčky a pod ním se vytvořil velký vracák. Zabrodil jsem se přímo na vzniklý poloostrov, Pod nohy jsem si naskládal suché větve a vyplavenou desku a zajistil si tím solidní stabilitu. Člověk zkrátka musí umět v takových podmínkách improvizovat a přizpůsobit se. Odměnou mi byla spousta záběrů od bojovných parem, stříbrných ostroretek a dalších druhů ryb. Třešinkou na dortu byl úlovek dvou pěkných pstruhů. 

V proudu se dá vyslidit i parma.

V dalších letech jsem prošmejdil celý zapomenutý úsek říčky a můžu říct, že takové zastoupení ryb různých druhů i velikostí jsem na jiných vodách nikdy nepotkal. Ano, bylo to za cenu velkého nepohodlí a „zápasení“ s divokou přírodou. Chvílemi mi šlo i o zdraví. Uvědomil jsem si však jednu podstatnou věc. Rozhodně není na škodu, když se před takovou výpravou „do neznáma“ zmíníte někomu blízkému a ukážete mu na mapě, kde se přibližně budete nacházet. Člověk totiž nikdy dopředu neví, co se může přihodit. Navést do takových míst pomoc není určitě nic jednoduchého. Kromě toho by měl mít rybář mobil tak zabezpečený, aby fungoval i po případném pádu do vody. Zmiňuji se o tom z toho důvodu, že na podobném revíru přišel o život jeden z mých kamarádů, který si nedokázal přivolat pomoc, protože mobil utopil. Určitě by toto pravidlo mělo platit při každé výpravě k vodě, ale k „zapomenutým“ revírům dvojnásob.

I ostroretek bylo jako máku.

Varující tečka na závěr 

Mou zapomenutou říčku po letech objevili „vodohospodáři“ a ztrestali ji regulací. Dnes už při její návštěvě už žádné prsačky nepotřebuji – tam, kde bylo přes dva metry vody, je nyní s bídou desetina. Nějaké tůňky se ještě najdou, ale s rybami je to bída. Doufám, že si příroda časem se zásahem člověka poradí a obnoví alespoň zčásti to, co kdysi na říčce bylo krásné.

Měsíční krajina po úpravě vodohospodářů.

Závěrem bych dodal, že zapomenuté vody určitě neosloví všechny rybáře. Na vině bude určitě náročnost přístupu a extrémní náročnost lovu. Ale ti, co vydrží, nebudou mít o netradiční zážitky nouzi. Každá výprava je jako cesta za dobrodružstvím s nejasným cílem a výsledkem. Ten, kdo zapomenuté vody navštívil (a navštěvuje), ví o čem řeč. Tak ať berou, kolegové! Petrův zdar!

Zbyly mi jen vzpomínky...

Text a fota: Petr Ramian alias Petula