Začal jsem chytat a přitom se kochal okolní přírodou. Nic zatím nebralo, ale přece jen se na mě usmálo štěstí - zahlédl jsem totiž přijíždějící traktor. Patřil myslivcům, kteří vezli kukuřičný šrot na doplnění krmelců pro zvěř. Neváhal jsem a požádal je o vyproštění vozu. Nebyli proti a dokonce mi ještě věnovali kbelík šrotu pro ryby. Zkrátka, dobří lidé ještě nevymřeli.
Ještě než odjeli, ohlédli stopy zvěře kolem vody. Jen tak mezi řečí mi sdělili, že se tu nedávno potulovala rodinka divočáků. Tím mě před nastávajícím nočním lovem moc nepotěšili. Už jen proto, že jsem měl vyproštěné auto stále dost daleko od sebe. Snažil jsem se zaplašit obavy a raději se upnul na rybolov.
Bohužel až do soumraku žádný záběr nepřišel. Navíc mi docházela baterie v čelovce. Co teď? Nejsem tak velký hrdina, abych celou noc seděl po tmě u vody v obklíčení kanců, proto jsem se rozhodl nanosit věci do auta. Celkem 4 x jsem musel zdolat dobře stometrovou vzdálenost do kopce a zase zpět. Každou štreku jsem přitom v ruce svíral mačetu pro případnou obranu. V autě jsem sklopil sedadla, vlezl si do spacáku a s nohama na přístrojové desce se snažil spát. Bylo to dost náročné a hlavně nepohodlné.
Následující den jsem si však užíval plnými doušky. K vodě dorazil dobrý přítel Radim a jeho kamarád Martinem. Společně jsme se věnovali přívlači. Parádně nám vyšlo i počasí - panoval nádherný slunečný den s azurovou oblohou. A co bylo důležité, že se ryby rozhodly s námi spolupracovat! Záběrů byla spousta a úlovky se jen množily. Mé „zářezy na pažbě“ v podobě vytažených a následně puštěných štik vypadly takto: 4× 60 cm, 1×75 cm, 1× 79 cm! Dále jsem měl na prutu čtyři bojovné, ale nevytažené dravce a to ani nepočítám prošvihnuté záběry.
Lepší kousek
Takových krasavic jsme chytili hned několik
Domů jsem se vrátil až večer. Byl jsem plný dojmů a předchozí nezdařený den jsem uplně pustil z hlavy. Jak se říká: konec dobrý – všechno dobré!
Text a foto: Roman Strouhal
rybky vráceny vodě a to se chválí…