Naši rybáři byli v průměru 2-4x starší než já. Vesměs se jednalo o zkušené pardály různých profesí. Našlo se mezi nimi pár doktorů, advokátů, vojáků, policajtů, financů, ale i šoférů, cestářů a zedníků. Nechyběl ani osobní řidič ředitele státních lesů, náměstek ředitele, prodavač z drogérie a také pekař.

Všichni členové organizace tvořili skvělou soudržnou partu a tehdy pětatřicetiletý pekař František nad nimi vyčníval jako hora, protože měřil skoro 205 cm! Kromě úctyhodné velikosti měl František ještě jednu zvláštnost - v mládí utrpěl úraz a díky němu byl trošku, nedá se říci retardovaný, ale „švihnutý“ určitě. Zkrátka, někdy se mu v hlavě hnuly myšlenky jiným směrem a byla z toho neskutečná sranda. Když to Frantu popadlo na rybách, nikdy jsme nevěděli, co se bude dít...

Františkovy rodiče měli u nás ve vesnici pekárnu a on u nich pracoval. Údajně byl i na pekaře vyučený a kupodivu prý měl na vysvědčení jen jedinou trojku. Pekař to byl jinak skvělý, jen ho museli rodiče kontrolovat, aby vše udělal, jak měl. Stálý dozor sice nepotřeboval, ale občasný dohled ano.

František jezdil na ryby na starém kole, na zádech měl ruksak s náčiním (pruty Lipno, navijáky Roen a Stabil) a vše potřebné k rybaření. Při příjezdu do Uhelné byl napravo rybník Kačák, kde žili obrovští kapři, štiky, sumci. Hned za Kačákem pak začínal vlastní důl Pelnář, který tvořil poloostrov z písku. Právě tam, u dvojice osik, si chlapi vyrobili dřevěný stůl a lavice k posezení. Mimochodem bylo to nejlepší místo k chytání u malého ostrůvku, kam se jezdily ryby vyhřívat. Na „cucačku“ s rohlíkem se tam chytali kapři ve velikostech do 80 cm, občas do pečiva praštil nějaký amur kolem 90 cm. Právě sem František jezdil nejraději...

Jednou k večeru jsme seděli u prutů. Vedle mě chytal náš porybný a další členové spolku. Když tu se najednou za námi ozval strašlivý řev. Chvíli jsme si mysleli, že se někdo vyboural na cestě k rybníku. Úplně nám ztuhla krev! Všichni rybáři vstávali z křesílek s očima navrch hlavy.

 

 

Už-už jsme se chtěli jít podívat, co se stalo, když v tom se podivné zvuky přiblížily. Hle! Na poloostrov se vyřítil František na svém předpotopním bicyklu. On nejel, on letěl jak Batman!      

Zkuste si představit – malé kolo, na němž sedí dvoumetrový chlap v montérkách s laclem. Jeden popruh mu bloncá kolem šlapek, jen-jen se do nich namotat a na nohách vietnamky. Rozevlátá blůza od montérek tvoří netopýří křídla a zpoza hlavy mu vykukují jeho „klacky“. Do toho František s vytřeštěnýma očima funí: „Uh, uh, uh!“   

Hrklo v nás. Pomysleli jsme si, že ho třeba píchla včela a je v alergickém šoku. Jenže všecko bylo jinak...

Řítil se přímo na nás. Křičeli jsme na něj, ať zastaví, ale na výzvy nereagoval. Dál šlapal jako zběsilý...

Franta profičel těsně kolem nás a namířil si to mezi dvě osiky stojící u vody. Než jsme mohli cokoliv ovlivnit, tak to do nich v plné rychlosti napálil a prolítl mezerou mezi kmeny. Jen jsme uslyšeli, jak se něco trhá. Bum, prásk, rup! Vzduchem plachtící František se vzápětí po zádech zanořil do mělčiny. Jeho vlastní kolo ho navíc praštilo po kebuli. Naposledy zařval a potopil se pod hladinu. Najednou se zase vynořil a k údivu přítomných se zářivě usmál a pronesl: „Kujwa, kuci, to byla jízda! Tak sem si to užíval, než mě ty kujwy začaly pálit!“

Nikdo nic nechápal, ale příčinu kaskadérského představení jsme se dozvěděli, až jsme hlavního aktéra vylovili. Pomohli jsme mu vytáhnout kolo, ruksak (spíše jeho trosky), rozlámané pruty, rozbitou termosku i utrženou kapsu s olovy. Hned jsme se zvědavě ptali, co se přihodilo.

Bylo to takhle: František si na ryby brával z pekárny starý chleba na krmení i jako nástrahu. V podstatě nikdy na nic jiného ani nechytával. Tentokrát však starší chleba nenašel, tak v pekárně „šlohl“ tři bochníky právě vytažené z pece. Hodil je do ruksaku a vyrazil k vodě. Jak cestou usilovně šlapal, chleba se mu v batohu posunul a začal ho pálit do zad. Franta si pomyslel, že když zrychlí, bude u rybníka natotata. Jel jako ďábel, ale chleba ho pálil čím dál víc...

Další děj jsme už viděli na vlastní oči. Mezitím doběhl i náš doktor, aby se podívat, jestli se pekaři nestalo něco vážnějšího. Stáhli jsme Františkovi mokrou blůzu i tílko a všichni jsme vytřeštili bulvy. Franta vypadal, jakoby se právě vrátil z tetovacího salonu. Na zádech měl vedle sebe vypálené dva pravidelné rudé ovály.

Ještěže s námi byl na rybách doktor a pacienta hned ošetřil. Franta mu přitom vše znovu převyprávěl. Dokonce přiznal, že aby ho máma nechytila při krádeži, tak si horký bochník v pekárně nacpal do rozkroku kaťat. Cestou na šatnu pak tančil kozáčka. Od smíchu nám tekly slzy po tvářích hodně dlouho.

František horký chleba už nikdy krást nezkoušel. Jedna zkušenost mu úplně stačila. Na nové pruty se mu složili doktor a advokát, za což jsme jim byli strašně vděční. Už proto, že náš František byl jedinečný - sice zvláštní, ale přesto výborný kamarád. Měli jsme ho moc a moc rádi...

 

Text: Mirek 
Ilustrační foto: archiv CHYTEJ.cz