Podobná závislost se vyskytuje také třeba u myslivců a různorodých sportovců. I v těchto oborech by se dalo najít mnoho společného. Dokud je koníček koníčkem, tak je vše v pohodě, ale jakmile se z něj stane „kůň“, začne to být o něčem jiném. Někdy může přerůst v nepochopení, nebo i ve válku s okolím. Samozřejmě pouze pomyslně...

 

Tak nějak podobně se to „vyvrbilo“ v případě mého učitele Standy. Musím podotknout, že v době, kdy jsme se potkali, mi bylo nějakých 12-13 let, zatímco Standa už měl tehdy na hřbetě sedm křížků - byl tedy věkem kmet. Nic na tom neměnila skutečnosti, že jsme k sobě našli cestičku souznění a stali se z nás kamarádi. Samozřejmě jsme se ke společnému přátelství dopracovali dost divokým způsobem, který vyplýval z dvougenerační věkové bariéry, protože já byl drzý puberťák a on starý protivný dědek. Vzájemnému respektu předcházely různé konflikty a slovní přestřelky typu:

„Ty špíno! Já spěchám na ryby a ty mi tu sedíš!“

„Trhni si nohou dědku a neotravuj! Máš přijít dřív!“

„Ty spratku, vypustím kola a ventilky zahodím do Kačáku!“

„Zkus to, propíchnu ti gumy na autě a domů půjdeš pěšky i s babkou!“

Prostě v tomto duchu se zezačátku nesla naše setkání. Nebýt Standovy ženy Marušky, tak nevím, jak by to pokračovalo dál. Naštěstí Maruška mezi námi kmitala jako hasička a zavčasu likvidovala ohniska vzájemné nevraživosti. Postupně jsme ale poznávali, že čím víc se navzájem hecujeme, tím víc nás to k sobě táhne.

 

 

Zatímco já žil v Javorníku, který ležel na úpatí Rychlebských hor, Standa pocházel z vesničky z druhé strany kopců. Jak jsem měl hotové domácí povinnosti, sedl na kolo a frčel k vodě. Třeba i jen tak na „čumendu“, jen abych o něco nepřišel. Standa zase doma zavelel: „Bábo, jedem na ryby!“ Pak sbalil sebe, Marušku, stan, vercajk, proviant a už frčel. Byl to vcelku rituál, protože jeho výprava k vodě byla vždy na 10 až 14 nepřetržitých dní.

V koutku Kačáku pod silnicí si postavil své „tábořiště“- stan s hliníkovou konstrukcí o rozměrech dvoupokojového bytu (tehdy to nebyl žádný problém), auto postavil vedle stanu a začal rybařit. Každý byl v ránu Standovi ukradený. Na rybách měl svatý klid. Babča byla s ním, takže mu nenadávala, že je furt v prachu, zatímco ona musí dřepět doma! A bylo celkem jedno, jestli pálilo slunko jako na Sahaře, nebo lilo jak na Amazonce v době dešťů - to Standovi vůbec nevadilo. 

Na manželčin dotaz: „Tys mi nevzal gumáky?“ Odvětil: „Já v nich nechodím, to je tvoje starost! Měla sis je nachystat. Teď si choď, v čem chceš! Mně je to fuk, já pro ně nejedu...“ Přitom to měli domů asi jen 10 km. Takový prostě byl...

Dneska bychom o něm řekli, že byl lovec Pampalini. Jeho postava měřila sotva 160 cm a i s obuví a cajkem vážila snad 60 kg. Standa však měl svůj osobitný rybářský styl, který nikdo nedokázal napodobit, a který přitom fungoval na jedničku.

 

Standovo rybaření bylo dost svérázné, už hlavně kvůli jeho letitému vercajku. Vlastnil pruty Lipna, navijáky Roeny, „samodomo“ dělané vidličky z drátů, podběrák vlastní výroby, který tvořil svařený kruh ze silného drátu s nákupní síťovkou a násadou z bambusového koštěte. To tvořilo základ Standovy výbavy! 

Když jsem ten „hrůzinec“ spatřil poprvé, tak jsem nechápal, proč je na své vybavení tak pyšný. Je pravdou, že s ním dokázal chytit a vytáhnout z hlubin revíru i to, co nedokázal nikdo jiný se super moderním vybavením. 

Zásadně používal vlasec 0.40 mm, vlastnoručně odlévaná olůvka velikosti desetníku a háky jako na krávy. Na jeden hák nastražil vařenou bramboru jako pingpongový míček a „nahodil“ sotva 3-4 metry od břehu. Na druhý prut nabil čtyři zrna kukuřice a šoupl to hned vedle. Pak pravil: „A teď se ukaž, vodní prase!“ Následně pověsil do průvěsu tak těžké policajty, s nimiž by rozbil výlohu. Na závěr poctivě zakrmil rozmačkanými bramborami a kukuřici. Pak povolil brzdy, zkontroloval, jestli je vše, jak má být a rozloučil se slovy: „Kdyby něco, bábo, tak to sekni! Jdu na jedno!“

 

Na břehu revíru totiž stála útulná hospůdka, kde čepovali chlazené Hanušovice, a kde obsluhovala švarná servírka. Standa neodolal ani jednomu z pokušení, proto okamžitě po nahození vedla první cesta za pěnivým mokem a bujným poprsím. Maruška měla s mužem trápení i na stará kolena, neboť mu stále doutnala lejtka.

V hospůdce pak Standa lámal jednoho „pěníka“ za druhým a obdivoval vnady výčepní. Nejednou jsme ho museli odnést po zavíračce z lokálu zpět do stanu a vytáhnout jeho nástrahy z vody. Naši chlapi už ho znali moc dobře a nějakým zásadním způsobem neřešili ani to, že odešel do hospody od nahozených udic. Koneckonců u nich nechal na číhané Marušku a navíc to na flek nebylo nijak daleko – sotva 100 metrů. Ale stejně, nemělo by se to... 

 

Jinak, kromě občasných úletů, byl Standa moc dobrý rybář. Měl znalosti, jaké neměl široko daleko nikdo. Hlavně „uměl“ prakticky! Při rybaření nad něj nebylo, uměl poradit a nikoho od sebe neodehnal, i když přišel jen na „čumendu“. Na oplátku všichni přehlíželi, co u vody tropil za ostudy. 

Nedej bože, když se vrátil k vodě v podroušeném stavu. Babču zahnal do stanu, že u prutů nemá co dělat, protože nemá papíry a vyřvával, ať se mu do chytání nese.., že si to ohlídá sám. To jsme vždy trnuli, aby nespadl do vody (což se stalo asi pětkrát) a neutopil se.

 

Ale to nebylo všechno. Vzpomínám si jednou, že mu Maruška řekla: „Jdu do vesnice pro chleba, mlíko a kus salámu, tak tady nedělej žádný voloviny!“

Sotva odešla, Standa se vypařil do hospody. Ale než odešel, tak si navijáky přivázal k vidličkám a vidličky k tyčce od stanu. Babka se vrátila asi za půl hodiny. Manžel nikde a něco lomcovalo prutem. Rychle zasekla! To neměla dělat. Vidličky vytrhla ze země. Jedna rozbila okno na autě a druhá Marušku bacila po hlavě. Přitom ještě stačila strhnout stan. Potom vypukla ta pravá „Itálie“!

 

Pro nás rybáře bylo opravdu poučné sedět na bobku a potichu dvojici sledovat. Vždy jsme si odnesli nějaký zážitek. Když byl Staník ve formě, byla radost pohledět, jak fortelně zdolává ryby, nebo třeba jen nahazuje. Já si pouhým odpozorováním pokaždé pro sebe vybral nějaký jeho fígl a přemýšlel o něm – co dělá, jak to dělá a proč to dělá. Posléze jsem tyto vědomosti v praxi vyzkoušel při svém snažení. Mohu přiznat, že některé jeho metody používám s úspěchem dodnes, byť je tomu bezmála 45 let.

 

Nechci Standovi dělat advokáta, ale když to tak vezmu, tak to byl jen chlap udřený těžkou prací. Doopravdy toho zkusil za život dost a dost. Nebylo ani moc divu, že si strádání kompenzoval alkoholem a ženskými. V zásadě to byl opravdu bezva kamarád a skvělý rádce. Kolikrát, když mě při rybaření pozoroval on, tak dlouho nevydržel, přišel a spustil: „Co děláš za kraviny! Takhle to udělej a dej tam tohle a takhle!“

Ani jsem se neptal proč, protože v tu chvíli bych urazil jeho rybářskou čest tím, že mám pochybnosti o jeho pomoci. Na to jsem si musel dávat pozor, to pak býval hodně nepříjemný. Často jsme spolu debatovali o tom, proč něco dělá tak a ne tak. Vysvětloval mi, že musím víc přemýšlet o tom, jak to bude asi ve vodě vypadat, jestli to rybě nebude připadat divné, jestli bude mít k nástraze důvěru. Bývaly to dlouhé debaty, při nichž vypil moře piva a já litry malinové limonády. 

 

Standa mě naučil dívat se na vodu jinýma očima. Naučil mě pozorovat, co se děje na hladině, kde se ryby krmí, proč najednou přestanou, aby za pár hodin opět braly jako o život. Vysvětlil mi, že tam asi lovil nějaký velký predátor, který ryby vyplašil. To pro mě byly poznatky k nezaplacení! Rozšířil mi obzory o chování ryb a pomohl mi pochopit zákonitosti života pod hladinou.

Standa chytal pro radost – pro radost z toho, že se mu podařilo přechytračit rybu, že nad ní vyzrál. To mu stačilo ke spokojenosti.

Tím u mě položil základní kameny pro mé budoucí rybaření. Ukázal mi, že není potřeba od vody vždy odnést úlovek, ale spíš si odnést dobrý pocit z lovu. Byl to prostě jeden z mých učitelů, kteří mě naučili základním principům sportovního rybaření. Rybolov není jen o hmotných požitcích, ale i o kráse přírody a radosti z vítězství nad tvorem z jiné říše.

 

Taková je moje vzpomínka na svérázného rybáře a kamaráda, který mě naučil mnohému dobrému. A to nejen v rybařině. Naučil mě, že se na život dá dívat z jiné roviny. Byly to krásné doby, kdy jsme sedávali, rozjímali, prováděli různé vylomeniny, ale i chytali ryby. To vše se však většinou docení, až v době, kdy vzpomínaný už není mezi námi.

 

Stando, čest Tvé památce! Pozdravuj našeho patrona tam nahoře...

 

Mirek