Zdolání velkého sumce na přívlač je srovnatelný s ulovením velkého suchozemského predátora!

Připravte se na nejhorší!

Sumčí přívlač rozhodně není disciplínou pro choulostivé slečinky! Troufám si tvrdit, že nároky kladené na lovce jsou mnohem a mnohem vyšší než u ostatních rybolovných technik. K uvláčení sumce (myšleno velkého) je zapotřebí: dostatečných zkušenosti, nekonečné trpělivosti, optimálně dimenzovaného náčiní a hlavně „obrovské kliky“. Dalšími faktory úspěchu jsou i správný čas lovu, volba vhodného místa a výběr důvěryhodné nástrahy. To vše je třeba skloubit dohromady, jinak se cílený hon na sumce zvrhne v planou naději, která jako kyselina postupně rozleptá rybářovu psychiku.  

Tady to smrdí sumci!

Krušné začátky mé „sumcopřívlače“

V dnešní době alespoň rybářům zvyšuje šance na úspěch technicky dokonalá výbava. Ovšem v době před třiceti lety kvalita náčiní silně pokulhávala, a tak nepřímo nahrávala loveným dravcům.

Vzpomínky na mou „učňovskou sumcopřívlač“ ve mně vzbuzují už jen nostalgii. Velké řeky „Jihu“ (Dyje, Morava, Jihlava, Svratka) byly v době mého mládí panenské a nespoutané. Divoký byl už jen přístup k vodě. Nejednou jsem se probíjel vysokými šlahouny rostlin, prodíral se křovím a přelézal padlé kmeny, abych přímo na břehu zjistil, že ani nemohu nahodit. O nemilá překvapení - vysoké podemleté břehy s obnaženými kořeny a vývraty stromů trčících z pod hladiny - nebyla nouze. Džungle se nacházela na souši i pod vodou. Ani nebylo divu, že v takovém pekle sumcům všech velikostí náramně líbilo. 

Když dravci nebrali, dělali jsme různé skopičiny (v pozadí úsek Dyje, který je dnes ukrytý pod hladinou novomlýnských jezer).

V průběhu začátečnických let jsem se musel „prokousat“ desítkami menších sumečků, než se mi podařilo pokořit magickou hranici jednoho metru. Ne, že bych nezapřáhnul i velké kusy, ale na střet s nimi jsem jednoduše nebyl připraven. Teorie vyčtená z knih i článků mi v boji moc nepomohla a zápas se „skutečnou sumatrou“ pokaždé skončil debaklem! Co naplat, jako samoukovi mi chyběly hlavně praktické zkušenosti, které jsem navíc neměl ani kde odpozorovat. Zkušení vláčející „sumcobijci“ byli vyloženě nedostatkovým artiklem. Pravdou je, že na mých fiascích se hlavně podepisovalo nevhodně zvolené náčiní, které bylo určeno spíše na středně velké dravce. Nápor „vousatých oblud“ tak obvykle neunesla karabinka, (troj)háček, nebo vlasec. Zkrátka, s tehdejším vybavením bych dnes na vousáče nevyrazil ani náhodou... 

Na počátku svých pokusů o uvláčení sumce jsem se musel prokousávat menšími kousky. Jaký bude tento? 

Zase mrňous!

Když sumec zdolává rybáře!

Dyje – léto 1985: S kamarádem pročesáváme hluboké zákruty Dyje nad obcí Bulhary. Jirka chytá na dědův plný laminát s velkým kovovým navijákem. Na cívce má nabitou „pětatřicítku“. Jeho hlavní sumčí zbraní je však 50 g plandavka s hrozivě vyhlížejícím trojhákem.Vláčet s takovým monstrózním cajkem vyžaduje slušnou sílu. Přestože Jirka hraje závodně házenou a rozhodně není žádné párátko, tak si po zhruba každém dvacátém náhozu protřepává paže a masíruje rameno. Oproti kamarádovi mám relativní výhodu v lehkosti výstroje: mé náčiní je sestaveno z lehkého sklolaminátu „od soudruhů z NDR“, středně velkého navijáku Stabil 321, silonu 0,25 mm a z podomácku vyrobeného wobbleru v délce 7 cm. Počítá spíš se štikou, kterých je na Dyji víc než dost. 

Štik žilo v Dyji bezpočet. Při přívlači určitě patřily k běžnějším úlovkům než sumci. Někdy se ale podařilo dosáhnout dvojitého úspěchu.

Přes diametrální odlišnost náčiní se oba domníváme, že každý sumec, který nám „kousne“ do háčků, půjde z vody. 

První šanci na zabodování dostanu já! V hluboké tůni pod podemletým břehem mi „okartáčovaná“ tlama nasaje nástrahu. Opřu se do prutu. Proutek propruží jako bungee-jumpingové lano, ale wobbler vzápětí vystřelí na hladinu. Po bližším prozkoumání nástrahy jsou na povrchu patrné rýhy po zubech. Kamarád vše komentuje slovy: „Kdybys měl pořádný prut a ne kravský ocas, určitě bys mu sešil pysky k sobě!“ a zálibně pohladí svou „lešenářskou trubku“. 

Kupodivu hned na další nához dostanu šanci na reparát. Tentokrát už se trojhák pevně trefí do „měkkého“. Až do morku kostí cítím důrazný tah ryby. Snažím se dravce zvednout od překážek dna a udržet jej ve sloupci. „Tupá tíha“ na konci vlasce nebere mé úsilí v patrnost a pomalu se šine z tišiny a valí se dál po proudu. „Děláš z prutu laso!“ důrazně mě napomíná Jirka. Pravda, v zápalu boje se opírám do cajku více, než je únosné a z pružného prutu málem vytvořím kružnici! „Gumovým“ prutem a tenkým vlascem však nemám šanci rybu v proudu přibrzdit, natož zastavit. Jsem absolutně bezmocný! Nikdy není tak zle, aby nebylo ještě hůř. Monotónní zvuk protáčející se cívky přeruší falešný tón – zasekla se některá z podložek! Brzda navijáku je nadobro vyřazena z provozu. Ještě chvíli se snažím držet krok zpětným otáčením kličky. Špička se ale ohýbá víc a víc. Šup! Odpor mizí. Asi třicet metrů po proudu vyskočí nástraha na hladinu. Přitáhnu jí k sobě. Je celkem nepoškozená, až na to, že ji chybí jeden trojháček i s kroužkem. Nějaký tlak jsem tedy na rybu vyvinul. V dané situaci je mi to však platné jako Arabovi gumáky. „S takovou výstrojí běž na pískoviště a ne na sumce! Počkej, až já ho nakouřím, to se vzpamatuje až na břehu!“, neodpustí si rýpnutí Jirka.

Zkouším rozhýbat zaseknutý naviják a kamarád mezitím mizí v pobřežním porostu. Zrovna, když mám plnou hrst součástek, ozve se po proudu vítězné zavýsknutí. Všeho nechám! Podložky rychle sesypu do kapesníku a spěchám za signálem. Jirku najdu v záklonu na vysokém břehu. Stojí rozkročený jako pistolník a jeho masivní prut je festovně prohnutý. Rybář, vědom si pevnosti materiálu, rve silou rybu k hladině. Sumec se drží dna jako klíště a zvolna směřuje do většího tahu. Napjatě sleduji šňůru zařezávající se pod hladinu. Bude to určitě „kusanec“, protože rybářův odpor na něj nemá žádný viditelný vliv. Tupě se valí hlubinou a ještě ani jednou „nekopl“ po vlasci. Když vzhlédnu ke kamarádovi, ustrnu. Jeho prut prohnutý do oblouku je teď jaksi podivně vychýlený. Jirka páčí dravce a vůbec netuší, že ho každým okamžikem zradí vlastní náčiní. „Bacha!“ zařvu. Ještě nedozní ozvěna výkřiku a prut se s lupnutím rozpůlí. Současně praskne i vlasec! Uvolněná špička je katapultována až do půlky řeky a Jirka po zádech zapluje do kopřiv. Skokem jsem u něj. Naštěstí zapadl do měkkého a už se hrabe na nohy. Je natlakovaný jako papiňák. Zbylým torzem prutu kolem sebe vysekává prostor a kleje jako cirkusácký papoušek. Čekám, až u něj odezní vlna vzedmutých emocí. „Co se stalo?“ptám se a pro jistotu ustupuji z dosahu jeho „sečné zbraně“. Přestává běsnit, tlak se mu vrací k normálu. Důkladně prohlíží závadu a pak mi strčí zbytek prutu pod nos. Ejhle, kovová spojka je ve švu rozpáraná po celé délce – evidentně byla nejslabším článkem celého řetězce.

Se svěšenými hlavami míříme od řeky. Přestože jsou sumci extrémně při chuti, můžeme jim nabídnout své nástrahy akorát tak z dlaně. Tehdy jsme oba pochopili pravdivost rčení: „Nechoď se špuntovkou na lvy!“ 

Metrový sumík byl vláčkařům odměnou za trpělivost!

Pokračování příště

Text a fota: ToRo