Kdy a kde na okouny v prosinci?

Na sklonku sezóny už hledám okouní hejna pouze v hlubokých partiích vody. Tam, kde se nacházejí zimující rybky, budou i okouni! Nejlepšími místy jsou zátoky s ostrými svahy a jakékoli výrazné prolákliny na dně. Objevit takové úspěšné lokality chvíli trvá, ale útěchou je skutečnost, že zimoviště rybek se příliš nemění, takže si vlastně vyhledám skvělá zimní loviště do budoucnosti.

Jen při opravdu výjimečných klimatických podmínkách se někdy prosincoví okouni zvednou do sloupce, nebo slídí nedaleko břehu. Dost často je k sobě přitáhne první led narůstající od souše. Nezřídka se tehdy dají v průzračné vodě spatřit hned za hranou zmrzlého škraloupu. Avšak okolnost, že ryby čirou náhodou zahlédneme, ještě nemusí znamenat, že nějakou z nich donutíme k výpadu. Jak bylo uvedeno výše, „tygříci“ v zimě bývají často neteční a v případě, že nevystihneme dobu jejich vzácné aktivity, tak si na ně můžeme nechat zajít chuť. Mnohdy jsou dravčíci schopní ignorovat jakoukoli nástrahu – pouze za ní vyjíždějí, ale ani na ni neotevřou hubu! 

V takové chvíli mi už několikrát zachránila reputaci titěrná marmyška s nastraženým hnojáčkem, nebo smáček na dropshottové sestavě tažený podél ledu. Obvykle platí, že když se mi podaří přemluvit jediného ježatce z poflakující se smečky, mám z půlky vyhráno. Okoun je hejnovou rybou a podle toho má i vrozené pudy. Dravci loví společně a společně i prchají před nebezpečím. Pokud se tedy podaří k útoku vydráždit jen jedinou rybu, tak si obvykle dají říct i ostatní. V hejnu dojde ke konkurenčnímu boji o potravu, a tak se v krátkém sledu může podařit chytit několik soupeřících soukmenovců za sebou. 

 

Co právě frčí? 

Vzhledem k naprosto čiré vodě nasadím na konec montáže „neviditelný“ fluorokarbonový vlasec a celkově zjemním i používané náčiní. I samotná nástraha by měla být co nejdrobnější, především v důsledku pomalejšího rybího trávení. 

Bohužel, v prosinci začínají smysluplnému naplnění přívlače vadit drsnější přírodní podmínky – ledová krusta na hladině, studený vítr a hlavně věčně zamrzající očka. O chlup lepší vyhlídky ještě může nabídnout vertikální přívlač s marmyškou, dropshott se smáčkem a potahovaná mrtvá rybka (tedy za předpokladu, že je k dispozici loďka a lovec je dostatečně otužilý). 

I to jsou důvody, proč se koncem roku vyplatí zůstat na břehu a zkusit lov na přirozené živočišné nástrahy – žížaly či rybky. Hlavními rybolovnými technikami se tak opět stávají - položená a plavaná s klouzavým splávkem, přičemž je nutné nástrahy okounům předkládat ke dnu.

 

Položená s živou rybkou

Ač chytání okounů na živé rybky už léta neholduji, bylo by přinejmenším zvláštní, kdybych se o této metodě, která je v závěru sezóny poměrně spolehlivá, nezmínil. Soustředím se na chytání na položenou. Při chytání okounů na těžko se nejčastěji využívá základní verze této techniky – lov s průběžnou zátěží. Na vlasec se navlékne olůvko příslušné hmotnosti, zajistí se zarážkou a na konec vlasce dlouhý minimálně 30 cm se naváže oblý jednoháček velikosti 6 – 1 (podle velikosti rybek). Lovit okouny na dvojháčky či trojháčky (kromě přívlače) je zbytečné. Okoun je hltavec a dolovat mu z jícnu zaseknutý trojhák většinou končí nevratným poškozením žaberních oblouků. Co se týká spolehlivého držení, tak je jednoháček stejně spolehlivý a snadněji se vyprošťuje. 

 

 

K lovu na položenou se nejlépe hodí druhy rybek, které žijí v povrchové nebo střední vrstvě vody. Jedná se o ouklejky, slunky, plotičky a střevličky východní. Nevhodné jsou typické „rybky dna“ – hrouzci, ježdíci, karásci a samotní okounci. Tyto druhy drobotě se totiž snaží ukrývat v překážkách, namísto toho, aby se na sebe snažily upozornit vyplouváním k hladině. Vhodné rybky do délky 10 cm délky je nejlepší nastražovat skrz obě čelisti.

Okouní záběr na rybku je většinou razantní. Číhátko (postačí lehký plastový kroužek) zavěšené v minimálně metrovém průvěsu se zachvěje v důsledku dravcova nasátí nástrahy, a poté se plynule rozjede k prutu. Jakmile se vlasec vyrovná a rybář ucítí lehký odpor ve špičce, okouna jemně přisekne zápěstím. Kolikrát stačí jen tahem pozvednout prut, protože razantní švihnutí by mohlo proříznout křehké okouní pysky. Správný čas záseku se odhaduje podle velikosti použité rybky. Když má rybička do deseti centimetrů, tak úplně postačí, když „uchvatitel“ vytáhne metrový průvěs. Pokud je rybka větší, pak se sekne, když s ní dravčík urazí přibližně dva metry. Záleží také na tom, jak moc je „zaneřáděné“ loviště. Okoun totiž vždy kopíruje dno, a čím více vlasce vysouká, tím je pravděpodobnější, že uvázne někde v překážce. Po úspěšném zaseknutí je nutné rybu co nejdříve odlepit ode dna a vytáhnout ji z dosahu vázek.

 

Při včasném záseku vězí háček většinou v kraji a okouna můžeme bez problému pustit.

 

První pomoc při „nadmutí“

Při rychlém vytažení okouna (popř. candáta) z hloubky pod 10 metrů, což v zimním období není nic neobvyklého, hrozí, že dravec nedokáže včas vyrovnat rozdílný tlak ve vodním sloupci a nafoukne se jako balón. Může za to anatomická zvláštnost okounovitých ryb - jejich plynový měchýř totiž není propojen s trávicím ústrojím a vzniklý přetlak nejsou schopné rychle zregulovat. Měchýř se pak roztáhne a jeho rozpínavost nezřídka vytlačí z tlamy i žaludek. Natlakovaný dravec potom vypadá, jakoby nafukoval žvýkačkovou bublinu. Takového okouna (candáta) je nutné přetlaku zbavit, protože by se jinak sám od sebe nebyl schopen ponořit. 

Za tímto účelem s sebou nosím (v pouzdře s povolenkou) injekční jehlu, kterou v případě potřeby takto postiženého dravce „upustím“. Provádím to následovně: rybu v dlani obrátím břichem vzhůru a asi dva centimetry od řitního otvoru (směrem k hlavě) propíchnu jehlou břišní dutinu. Pomalu jehlu zasunuji směrem k páteři. Teprve až její hrot pronikne do plynového měchýře, pohyb zastavím. Pozor nesmí se píchnout moc hluboko, protože by se mohla poškodit ledvina, která se nachází mezi plynovým měchýřem a páteří. Vypouštění musí být jen krátké – úplně postačí pár vteřin. 

Vyhřezlý žaludek se může propíchnout také, a teprve až splaskne, jemně se (malíčkem nebo peánem) natlačí do jícnu. Polykací reflex ryby ho pak sám uloží tam, kam od přírody patří.          

Dravec se dá následně bez problému vrátit do vody. Miniaturní vpich od jehly v měchýři (žaludku) se zatáhne a v krátkém čase se zahojí.

 

"Upouštění" natlakovaného candáta (u okouna je to stejné).

 

Na závěr „suché“ teorie uvádím tradiční praktickou ukázku. Musím dodat, že zážitek se odehrál dobře před patnácti lety. Když nad ním zpětně přemýšlím, dost možná to byl jeden z posledních lovů, kdy jsem na okouny použil živé rybky...

 

Tygří brloh

Mrazivé sobotní ráno na břehu hluboké přehradní zátoky. S kamarádem Lubošem se snažíme dráždit dravčíky gumkami, ale vůbec se nám nedaří. Přitom ještě před dvěma týdny tady probíhaly hotové okouní manévry. Za jednu vycházku nebyl problém uvláčet tři desítky ježatých vojáků plus nějakého toho pruhovaného generála navrch. Dnes je situace zcela jiná. Studená fronta předchozích dnů radikálně ochladila vodu a okouní armáda odtáhla kamsi do zimního ležení. Místo s dravci tak pouze zápolíme s ledovými špunty v očkách prutů.

Luboš má naštěstí v záloze tajnou zbraň – kyblík s dvěma tucty malých živých plotiček. Převazujeme vláčáky na těžko a nastražené rybičky nahazujeme do středu zátoky. Po dvou hodinách číhání je jasné, že zde okouni asi fakt nebudou. Jediný záběr má na svědomí mrňavá štička, která navíc u břehu ucvakne vlasec.

Po poledni kamarád rezignuje. Volá manželce, která je v nedaleké obci na návštěvě, aby pro něj přijela. Mně se od vody ještě nechce, ale rozhodnu se alespoň změnit pozici. Balíme. Doprovázím kamaráda až na parkoviště. Luboš mi nechá kyblík s rybičkami a dokonce mi půjčí i svůj prut. Na dva prý budu mít větší šanci.

Loučím se s ním a přicházím na místo, které mě už delší dobu láká. Je to však široko daleko známé „pohřebiště nástrah“. Asi patnáct metrů od břehu se nachází zatopená silnice a za její hranou se dno prudce svažuje do hlubiny. Vláčet se tu nedá vůbec! Kdo to zkusil, ten jen nástrahami ozdobil zubatý okraj asfaltové cesty. Pokračuji tedy v chytání na těžko a doufám, že se mi při stahování podaří nějak montáže přetáhnout přes ostrý zlom. Pro klidnější svědomí navazuji lehčí olůvka a menší háčky. Na každý prut nastražím za pysky živou plotičku a obě rybky pošlu za hranu silnice. Do průvěsu zavěsím lehké záclonové kroužky. Mohu už jen čekat a doufat...

Neuplyne ani pět minut a jeden z kroužků se dává do pohybu. Nechám rybě vytáhnout metrový průvěs a zaseknu! Dostanu svého protivníka sotva dva metry k sobě, ale pak se vlasec zakousne do hrany silnice. Mám po radosti! Zkouším cloumat prutem. Marnost nad marnost! Měním taktiku - úplně povolím vlasec a čekám na zázrak. Doufám, že se zaseknutý dravec sám z vázky uvolní. Skutečně! Vlasec na hladině se po chvíli plynule rozjíždí. S prutem zvednutým nad hlavou, šplhám do stráně a snažím se uvolněnou rybu přetáhnout přes hranu. Daří se. Do mělčiny přivádím bachratého okouna.

Mlátí sebou, ale jeho úporná snaha o osvobození je zbytečná. Z jícnu mu trčí jen ocasní ploutvička pozřené rybky. Hluboko zažraného okouna raději klepnu. Peánem vyprostím háček a hned nastražím další živou oběť. Nához. Odložím prut do vidličky a nechávám při otevřeném navijáku montáž vyklesat na dno. Ve chvíli, kdy připínám kroužek, si povšimnu druhého prutu. Jeho špička pulzuje a vlasec drnčí jako trolejové vedení. Rychle! Záběr! Ani nesekám, pouze zvednu prut. Ucítím odpor ryby, který však stejně jako v předchozím případě zastaví až hrana cesty. Opět povoluji vlasec a nechávám rybu popojet na hloubku. I tentokrát se vyproštění zdaří. Na břehu skončí druhý krasavec. Ten má větší štěstí. Háček mu visí v koutku tlamy, takže nic nebrání jeho návratu do vody.

 

 

Sotva si stačím otřít ruce a už „odsejpá“ vlasec z čerstvě nahozeného prutu. Do třetice všeho dobrého. Pic ho! Vše se znovu zopakuje jako přes kopírku – odpor ryby, uváznutí, povolení vlasce, osvobození a následné vylovení okouna. Paráda, našel jsem na ně systém! Raduji se předčasně. Před dalším náhozem si všimnu, že nad olůvkem je vlasec silně podřený. A nad druhou zátěží jakbysmet. Musím obě montáže převázat. Ztrácím pár cenných minut lovu a několik decimetrů vlasce.

Budou okouni stále při chutí? Neodpluli už do bezpečnějších vod? Jak vzápětí zjistím, mé obavy byly zbytečné. Dravčíci se za silnicí cítí skvěle a nikam nespěchají. Rybky jim navíc padají přímo do jídelny...

Do soumraku „povolovací“ metodou vydoluji celkem jedenáct okounů. Do jednoho mají přes třicet centimetrů a dva největší se zastaví těsně pod magickou čtyřicítkou. Až na čtyři hluboko chycené neotesánky jsem všechny ostatní vrátil zpět do jejich zimního brlohu.

 

Většinu ryb jsem díky včasným zásekům mohl poslat zpět se slovy: "pošli babičku"!

 

A co mě potěšilo nejvíc? Že jsem se dokázal vypořádat s největší překážkou lovu – ostrou hranou zatopené silnice. O obě montáže jsem vlastně přišel až při závěrečném stahování. Tedy až v době, kdy okouni „odtáhli na kutě“ a žádný z nich mi sestavy přes zlom nenadlehčil.

Abych si parádní lov znovu připomněl, vyrazil jsem na stejné místo i s Lubošem hned následující den. Bohužel se u vody nikdy nic neopakuje. Po příchodu jsme zjistili, že nás předběhl mráz a hladinu definitivně uzamkl ledovým škraloupem.

 

Prosincové lovy mám rád už kvůli atmosféře usínající přírody. U vody málokdy někoho potkám a mými celodenními společnicemi jsou maximálně divoké kachny. Všude panuje ticho a klid. Poklidná pohoda je však relativní, za příznivých okolností se stále ještě dá dosáhnout dost zajímavých úlovků. To samé se ale rozhodně nedá tvrdit o následujících měsících. 

Silvestrem končí lov na rybky i přívlač a navíc ještě víc „přituhne“. Právě tyto důvody rapidně omezují šance na výraznější úspěch. Kruh se uzavírá - začíná další okouní rok... 

 

Text a fota: TORO a přátelé