Kdy a kde na okouny v listopadu?

V listopadu už není třeba k vodě nijak zvlášť chvátat. Okouni už zdaleka nejsou nejakčnější při rozednívání a spíše než brzkou snídani si raději dopřejí předčasný oběd. 

Nejdůležitějším faktorem nyní je... objevit, kde se dravčíci právě zdržují! Většinou budou zaparkovaní někde v hlubší vodě – na středu zátoky u ústí do jezera, v díře pod kolmou skálou, v bývalém korytě řeky. Bohužel tato místa bývají obvykle dost vzdálená od břehu, takže pro „chodce“ je vyhledání okouních stanovišť hodně ztížené. I když ne zcela nemožné... 

Před léty jsme čirou náhodou objevili okouny v jedenáctimetrové jámě asi jen dvacet metrů od souše. Protože se ryby držely na dostřel nástrah, podařilo se nám za necelou hodinu ve třech lidech ulovit 46 slušných kousků! Úlovek mohl být ještě bohatší, jenže všudypřítomné vázky nás připravily o pořádnou porci gum. Právě nedostatek vhodných nástrah předčasně ukončil skvělý rybolov.

Víc než kdy jindy je velmi užitečným pomocníkem při hledání a nacházení okounů spolehlivé plavidlo. Pokud je navíc vybavené echolotem, je to další trumf v hrsti rybáře. Loď umožňuje rychlé přesuny z místa na místo a také použití vertikálních přívlačových technik, které okouni zbožňují a které navíc i šetří nástrahy od váznutí. Možná se ještě v listopadu někdo odváží chytat i z belly boatu, ale z mého pohledu už je takový rybolov jen zbytečným přiděláváním práce urologům. Stabilní loď i v mizerném čase nabízí určitý komfort a hlavně umožňuje si sebou vzít víc náčiní, které se dá v případě potřeby prostřídat.  

V chladném čase nejlépe zahřeje... ryba na háčku!

Co právě frčí? 

Po náhlém ochlazení vody přestávají okouni útočit na rychle vedené nástrahy. Nyní přichází čas jiggů z peří, všemožných „gumiček“ a marmyšek - tedy lákadel, které se dají vláčet ultra pomalu. V účinnosti srovnatelné mohou být i drobné mrtvé rybky zvolna potahované nade dnem. 

Listopadová přívlač je hlavně o měkkých a pomalu tažených nástrahách.

Základní zbarvení nástrah už musí být střízlivé. V průzračné vodě se mi osvědčily nástrahy čistě bílé, průsvitné, perleťové, nažloutlé, fialkové a zelenkavé. Jen žádné pestré extravagance! Naprosto „out“ jsou většinou oranžové nebo fluo modely, které byly na vrcholu ještě před pár měsíci. 

V listopadu lze s úspěchem vyzkoušet i jiné rybolovné techniky - například plavačku s klouzavým splávkem, jemnou položenou či feeder. Tyto metody jsou sice pasivní, ale při vhodném výběru nástrah (živé rybky, žížaly) mohou mít uspokojivé výsledky. I statický lov má v na sklonku podzimu své kouzlo. Praskající ohýnek, liduprázdná příroda, ticho – to jsou ingredience, které vytváří opravdový balzám na rybářovu duši.

Přiznám se, že občas nad takovým poklidným rybolovem také uvažuji – zvláště v době, když mi přívlač s umělými nástrahami nepřináší kýžený úspěch, nebo když už zamrzají očka prutu. Vesměs ale stejně zůstane jen u myšlenky a vláčím dál až do strhání těla. 

Na živé rybky jsem nechytal už hóóódně dlouho. Možná od chvíle, kdy se na trhu objevili smáčci, kteří jsou tvarem i pohybem k nerozeznání od přírodních vzorů. Než bych někde na břehu hypnotizoval číhátko nebo splávek, tak raději nespouštím zrak ze špičky jemného vláčecího prutu. Někdy má zarputilost svatého Petra odměkčí a potom otevře svou štědrou náruč...

I přes ledovou vodu se okouni brání chrabře!

"Feederopřívlač"

S jmenovcem - Tomem se od ranního rozbřesku snažíme na přehradě „pocuchat hřívy“ místním okounům. Zatím však spíše neteční ježatci cuchají naše nervy. Z lodě propátráme téměř všechny nadějné zátoky, ale pruty se zatím prohýbají pouze pod nápory vázek. Je to bída!

Snad abychom si pohár hořkosti vypili až do dna, tak kolem deváté hodiny začne foukat ostrý severák. Zakousne se do nás ledový dech zimy. Nejvíc trpí holé ruce svírající vláčáky a kličky navijáků. Tom s fialovým frňákem mě ponouká k rychlému přesunu do závětří. Nejsem proti, ale i ve zdánlivě chráněných zátokách se vítr zrádně točí odrazem od kolmých skal. Nakonec se shodneme na předčasném odjezdu domů. Ke kotvišti nám zbývá překonat asi dvoukilometrovou otevřenou pláň.

Tom skládá prut, a aby se zahřál, dobrovolně sedá k veslům. Já rybolov ještě nevzdávám. Dokud je nástraha ve vodě - šance na záběr žije!

Na volném jezeře je podstatně větší hloubka, takže přitlačím na „tonáži“. Třípalcového smáčka nastražím na dvanáctigramovou hlavičku a pak nástrahu bez otálení vyšlu dvacet metrů za záď. Pracuji jen špičkou prutu, navíjet není třeba, protože o pohyb gumové rybky se stará kamarád usilovným veslováním. Loď jede dost svižně i tak, neboť máme vítr v zádech. Bůhví, kde se vlastně má nástraha ve sloupci vznáší. Zdá se mi, že při rychlosti s jakou plujeme, by ji měl problém dohonit i bolen na vrcholu léta. 

„Neměl jsem raději nasadit patnáctigramovou zátěž?“ zpytuji svědomí. Ke břehu to však máme sotva dvě stovky metrů, takže nad převazováním moc dlouho nepřemýšlím. Dokonce vláčák opřu o bort lodě. Zmrzlé ruce zavrtám co nejhlouběji do kapes a pozoruji špičku prutu pravidelně pulzující pod záběry vesel.

Jsme přibližně sto metrů od kotviště. Prut se náhle prudce zhoupne! Než vytáhnu ruce z kapes, je po všem. Byl to záběr? Nebyl? Tom si myslí, že jsem asi nástrahou zavadil o dno. Jenže smáček je stažený z háčku, což spíš naznačuje, že se o jeho uchvácení pokusila nějaká ryba. Přemlouvám kamaráda, aby ještě jednou otočil loď a nadjel proti vlnám. Po velkém brblání tak učiní... 

Prut tentokrát držím v dlani. Inkriminovaným místem proplujeme bez kontaktu. „Tak vidíš, bylo to dno!“ otráveně poznamená zmrzlý veslař. Jsem opačného názoru, protože kdyby se opravdu jednalo o vázku, chytil bych ji nejspíš znovu. Donutím kamaráda zase obrátit plavidlo. Tentokrát ho ale požádám, aby nevesloval a nechal loď napospas živlům. 

Driftujeme po větru. Má nástraha se potácí kdesi v hloubce za lodí. Vláčák opřu o bort, aby stál téměř kolmo, a bedlivě sleduji jeho měkkou špičku. Uklání se a rovná podle zdvihu a propadu vln. V duchu úplně vidím, jak smáček stoupá a klesá. Nahoru – dolů, pomalu – rychle... Vlnící se hladina udává nástraze nepravidelný rytmus. Ďábelsky svůdný tanec měkké rybky zákonitě musí oslovit nějakého šupinatého obdivovatele.

I přes neustálé houpání náhle postřehnu dvojitý úder do špičky! Položím dlaň na prut. Čekám, až se špička plynule ohne. Tu máš! Hned ucítím slastnou živou tíhu. Tom jen vyvalí bulvy. Nic tak nedokáže zahřát, jako ryba na háčku! Než útočníka přitáhnu k lodi, kamarád už má své nádobíčko připravené do akce. 

Ryba rejdí kolem plavidla a nahoru se jí moc nechce. Natáhnu ji na závětrnou stranu za loď a připravím foťák. Konečně! Hladinu prořízne zubatá hřbetní ploutev. Okoun přes třicet! Cvak, cvak! Udělám pár rychlých snímků a šup s rybou do lodě! Následuje vyproštění háčku a žblunknutí úlovku do vody. 

První kousek památného lovu.

Zase míříme proti větru. Tom už tentokrát neprotestuje. V očích má šílenství zvané „okouní mha“...

Loď postavíme bokem proti vlnám, nahodíme nástrahy, pruty opřeme o bort a necháme se kolíbat ke břehu. Sledujeme pozorně komíhající se špičky. Drb, drb, drb, úklon! Zásek! Vedu další rybu. S dvouvteřinovým zpožděním se ke mně přidává i kamarád. „Našli jsme je!“ řveme v duchu.

Záběry na jemné špičce vláčáku jsou dobře čitelné.

Je zvláštní, že nám okouni berou jen v jednom jediném místě. Ihned si do paměti ukládám přibližné souřadnice - střed zátoky u protějšího břehu, nejvyšší borovici vlevo a kotviště v zádech. Příště to tu musíme důkladně propátrat pomoci echolotu. Zákonitě musí být na dně „něco“, co sem okouny táhne.

Pořád a pořád nadjíždíme proti vlnám a při splouvání chytáme další a další ježatce. Už je ani nepočítáme. Fotíme jen ryby, které vyloženě vybočují z řady - buď velikostí, nebo alespoň svou pestrostí.  

Další třicátník neodolal tanci gumové rybky.

Rybolov ukončíme až v pozdním odpoledni, kdy místo proplujeme po páté bez kontaktu. Bolí nás za krkem od sledování špiček prutu. Soucítím s „feederaři“, kteří podobnou strnulost šíje zažívají při každé výpravě k vodě. Počítám, že jsme se za uplynulé hodiny osobně seznámili s dobrou padesátkou okounů. Jsme vymrzlí na kost, ale uvnitř nás hřeje nečekaný úspěch. 

O týden později jsme nad objevené místo najeli s „moderní technikou“. Monitor sonaru nám odhalil, že se na dně nacházejí jakési pravidelné kaskády balvanů. Úplnou náhodou jsme tak objevili torza zatopených stavení, která nyní sloužila jako bydliště (a zimoviště) rybám.

Díky podrobnému zmonitorování místa jsme uspěli i při dalších výpravách. Při vhodném směru a síle větru jsme chytali na „feederpřívlač“ se smáčky na jiggových hlavičkách. Když bylo bezvětří, pro změnu jsme nasadili gumové rybky na dropshottové sestavě. Obě taktiky byly v účinnosti zhruba srovnatelné. Konec naší radosti z úlovků přišel až s ledovým škraloupem na hladině...

Na sklonku podzimu je „davové šílenství“ okounů spíše vzácnou výjimkou. Záleží především na konkrétních klimatických podmínkách. Teplota vody a počasí vždy dokážou výrazně zasáhnout do úspěchu či neúspěchu při rybaření.

Hodně štěstí při listopadovém hledání a lovu „ježatého bratrstva“!

Pokračování příště

Text a fota: TORO a přátelé