Kdy a kde na okouny v říjnu?

Stále platí, že okouni (zvlášť ti velcí) jsou nejvíc akční brzy zrána a při soumraku. Jejich lovecká aktivita se však zvolna přesouvá do denních hodin, což je patrné hlavně za pošmourného počasí.

Lov v ranních mělčinách už nebývá takovým šlágrem, jak tomu bylo před měsícem. Veškerý život se z nich díky ochlazení stěhuje do větších hloubek. Nejprve zmizí zooplankton a vodní hmyz, následně se stěhují rybky a hned za nimi okouni s dalšími predátory. V hloubkách se rybky shluknou do početnějších hejn a zvolna zamíří k zimovištím. Vodní dravci se samosebou drží opodál a z „blýskavého koláče“ si pravidelně ukusují krvavý díl.

Na podzim se do větších celků sdružují také okouni. Zatímco v létě mívá jejich lovecká družina sotva pár jedinců, na podzim může tlupa ježatců čítat až několik desítek členů. A propojování těchto skupin pokračuje pořád dál... 

Klidně se tak může stát, že se na příhodném místě v pozdním podzimu setkáte s „pruhovanou flotilou“, která obsahuje i stovky ryb. Je zajímavé, že mezi jedinci v takovém velehejnu nejsou žádné extra velikostní rozdíly. Okouni jsou obvykle jako podle šablony. Setkání s nimi je pro rybáře příslibem bohatých úlovků, protože v tak početné skupině dravců přímou úměrou stoupne i konkurenční boj o kořist.

V říjnu je nejpravděpodobnější, že se osobně setkáte s pruhovaným selátkem.

Věc má ale přeci jen pár háčků - ryby se napřed musí najít a pak vydráždit správně zvolenou nástrahou. Ani jeden úkol není tak jednoduchý, jak by se mohlo zdát. „Ježatá armáda“ může mít ležení dál od břehu a v tom případě bývá rybář - pěšák chytající ze břehu ze hry. Naopak kolega chytající z loďky nebo z boatu má „našlápnuto“ k úspěchu. Nespornou výhodou rybáře na plavidle je skutečnost, že kromě lepší a rychlejší lokalizace ryb, má také možnost lovit vertikálními technikami. 

Podzimní okouny lokalizujete lépe z vody než ze břehu.

V říjnu začínají na okouny platit různé hloubkové systémky - například Texas-rig, Carolina-rig, drachkovitz, ale i dropshott nebo klasika na jiggové hlavičce. Nastražené gumičky (všemožných tvarů a barev) zvolna zatlačují v účinnosti do pozadí tvrdé nástrahy – třpytky a wobblery, jejichž použití je dost problematické i z technického hlediska.

Co právě frčí? 

Snížená teplota vody a přesun okounů do větší hloubky výrazně omezuje použití rotaček (snad kromě přetížených třpytek typu Cyankali) a wobblerů (s výjimkou hlubokopotápivých modelů). Tyto nástrahy totiž nelze dostatečně dobře a po delší dobu vést těsně nade dnem, kam se nyní dravci uchýlili. Navíc se musí táhnout určitou rychlostí, kterou už nemusí chladem „zlenivělí“ okouni tolerovat.

I v tom tkví přednost měkkých nástrah, které je možné téměř zastavit na místě, a přitom stále zůstávají pro dravce dostatečně atraktivní. Gumky mají i další výhody. Jsou relativně nejlevnějšími nástrahami. Dále vzhledem k jednoháčkovému vyzbrojení méně váznou v překážkách dna, a jsou také šetrnější k rybám. Kromě toho je vzhledem k poddajnosti dravci déle podrží v tlamkách a umožňují „zpomalenou“ reakci při přiseknutí.

Podzim přímo vybízí k častějšímu používání měkkých nástrah.

Ačkoli jsou měkké nástrahy koncem sezóny hodně „in“, někdy je ještě dobré provětrat i tvrdá lákadla. Někdy dokážou překvapit i typicky letní – třeba hladinovky! Zde je jeden praktický příklad za ostatní...  

Konec nesmrtelné nástrahy!

Ještě před měsícem to tady žilo! Ovšem stačilo pár mrazivých nocí a najednou je mělčina jako vymetená. Z nostalgie ji sice křížem krážem proházím, ale kromě zežloutlého javorového listu se mi na háček nic nepověsí. Nezbývá mi než dál klopýtat po obnaženém břehu přehrady a přitom hledat a hledat... 

Pročesávám hloubku v okolí balvanitých srázů, kolmých skal i šikmých břehů prošpikovaných bludnými pařezy – snad jedině tady ještě existuje nějaká šance, že se potkám s rybou. Jenže ne a ne! Jenom visím, trhám, navazuji, nahazuji. Visím, trhám, navazuji... Pořád stejná písnička!

Cestou se dostanu do dlouhé klikaté zátoky. Přímo přede mnou je dobře čtyřmetrová hlubina, ale dno tvoří zatopený vykácený les. Poměr vody a dřeva je téměř fifty fifty.

Mám nabité levné banjo a hned je statečně naperu do jámy lvové. V skrytu duše doufám, že se s ním ještě shledám. Zpočátku nenechávám nástrahu vyklesat moc hluboko a radši ji rozjedu dřív. První kolo dopadne remízou – záběr sice nedostanu, ale gumku ve zdraví přivedu zpět. Následujícími hody se čím dál víc osměluji. Nástrahu dokonce zkusím pustit až na dno. Jakmile s ní pohnu, je tu první záběr! Okouna vyvedu z labyrintu kořenů a větví a zdárně ho přitáhnu ke břehu. Tak jsou tady, chlapíci!

Tři hody = tři okouni! Všichni na chlup stejní jako vojáci hradní stráže. Co kus - to třicátník! Znovu a znovu protahuji relativně čistou trasu. Vyloupnu z vody ještě jednoho pruhovaného bracha, ale následující kousek mi spadne. A najednou... „šlus“! Puštění dravčíci + poslední uprchlík na mě asi žalovali. Další ježatci už nemají o banjo zájem. Zkusím jejich zájem oživit změnou nástrahy.

Puštění okouni na mě asi pod hladinou žalovali.

Po ztrátě několika dalších gum začínám být lehce rozladěný. Probírám nástrahy, ale žádná z nich se mi nezdá maximálně dráždivá a přitom minimálně „váznoucí“. V nouzi otevírám i box s wobblery. 

„A hele, popík! Na tebe bych zapomněl. Co jede po hladině, to vázku obvykle nechytí!“ říkám si v duchu. Červík pochybnosti zahlodá pouze při myšlence, proč by kvůli nějaké „hladinovce“ měli dravci vyjíždět z úkrytů a vydávat se z několikametrové hloubky vzhůru. Přesto, nebo zrovna právě proto, popa navážu. Mrsknu ho asi patnáct metrů od břehu. 

Dva potahy, desetivteřinová pauza. Dva potahy, pauza. Během krátké přestávky se asi dva metry od odpočívající nástrahy udělá kroužek a z něj vyjede hřebenitá ploutev. Ha, okoun na pozorovatelně! Dvakrát po sobě rychle škubnu špičkou prutu a stop! Dravčík bystře zaregistruje pohyb a vyrazí vpřed. Než k nástraze dopluje, stihnu jí dát poslední impuls. Ani se kolem ní nestačí utišit vlnky a bleskurychle mizí pod hladinou. Šup! Špička vláčáku se prohne pod náporem ryby. Prut zvedám co nejvýš nad hlavu. Snažím se dravce udržet co nedál z dosahu nebezpečného dřeva. Souboj je z mé strany značně silový, ale přináší ovoce. Netrvá dlouho a u břehu se ocitne další pruhovaný voják. Odevzdaně čeká na propustku ze zajetí. Za okamžik se mu jí dostane...

Popíci okounům šmakují i mimo letní období.

Můj pop je neskutečně efektivní zbraní! Ať ho hodím, kam ho hodím, okouni se na něj lepí jako vosy na lízátko. Někteří ho nasají prudce a s hlasitým srknutím, jiní zcela nenápadně a potichu. Jedno mají dravci společné – nezaútočí, dokud je nástraha v pohybu! Naopak, pokud se jen tak bez hnutí kolíbá na hladině, třískají do ní hlava nehlava! Je patrné, že dravčíci potřebují pouze zaregistrovat směr úniku kořisti, a když už se ocitnou v blízkosti, potom je k výpadu vydráždí i její naprostá pasivita. Dostávám loveckou horečku stejně jako mí šupinatí protivníci pod hladinou. Zapomínám počítat zdolané ryby a má rybářská dušička se vznáší v oblacích. 

Hladinový výpad na kořist je jednou nenápadný, jindy energický.

Po dvou třech záběrech pokaždé změním stanoviště. Pozvolna se posouvám do nitra zátoky. Okouni jsou snad všude! Chytím i pár pětatřicátníků. Ti už umí řádně ohnout špičku prutu a rozezpívat brzdu. Libuji si, že jsem se ježatcům nástrahou trefil do apetitu. Popík je navíc doslova „nesmrtelný“, pohybuje se daleko od překážek dna a ryby zaseknuté u hladiny v pohodě udržím ve sloupci díky dlouhému vláčáku. 

Tuším, že je jen otázkou času, kdy nástrahu vyslídí nějaký ještě lepší kousek. Dnes je na to ta správná konstalace! Lov okounů, kteří jsou jako podle šablony, mě najednou dostatečně neuspokojuje. Kdo má hodně, chce ještě víc! 

A je to tady! Až na konci zátoky dostávám záběr, o kterém jsem snil! Popík z hladiny zmizí v gejzíru vody. Odpor útočníka je impozantní! Usilovně táhne do hloubky a nechce se nechat přibrzdit. „Nesmrtelnost“ nástrahy je v ohrožení! Couvám výš do stráně, abych získal lepší pozici k páčení ryby ode dna. Pumpuju jak o život! Dravec se vzteká, protestuje, třepe hlavou. Je mu to houby platné - po centimetrech se poddává pružnosti cajku. Každou chvíli očekávám, že se pod hladinou ukáže „pruhované selátko“. Jenže...

Šplouch! Nad vodu vystřelí torpédovité tělo. Sakra, štika! Odhadem slušná pětašedesátka, ale i tak je mé zklamání převeliké. Teď abych se začal strachovat o osud své nástrahy. Zvolním nátlak. Musím nechat rybu vyblbnout ve sloupci. Teprve až bude snadno ovladatelná, přivedu ji opatrně k sobě. Hlavní prioritou se nestává zdolání úlovku, ale záchrana popa! 

Štiky vážně ohrožují i nesmrtelné nástrahy.

Po pár minutách se štika nezmůže ani na kloudný výpad. Doufám, že vyčerpala všechny obranné manévry. Přichází čas výlovu! Přitáhnu si rybu opatrně pod nohy. Konečně ji mám na dohled. S ulehčením zjistím, že nástraha visí zvenku „za šavli“. To zatraceně mění situaci! Razantně zaberu a unavenou štiku natáhnu do mělčí vody. Zubatice souboj ještě nevzdává! Jakmile se břichem dotkne dna, znovu zdivočí. Začne rotovat kolem osy. Vlasec si namotá na tělo a pak s posledních sil začne couvat do hloubky. To by stačilo! Dotáhnu brzdu a opřu se do proutku. V té chvíli se jedna smyčka vlasce smekne z rybího trupu, jak na potvoru zajede mezi ozubené čelisti. Pic! Do pr...

Po uprchlici zbude jen zvířená hladina a usazující se kal. Zase jsem o trochu moudřejší. Ani „rozhodnutý“ zápas, není nikdy definitivně rozhodnutý!

V tomto případě by nepomohlo, ani kdyby bylo před nástrahou lanko. Věřím, že se štika popíka dříve či později zbavila. V daný okamžik mě víc mrzí ztráta úspěšné nástrahy, protože další „hladinovku“ s sebou nemám. Hned se mi vybaví další moudrost: „Ani nesmrtelná nástraha není nesmrtelnou navždy!“ Tuším, že mě zas čeká spousta trhání a navazování s nejistým výsledkem v lovu...

Říjen je považován za vrchol dravčí sezóny. Jakmile skončí, bude už jen hůř. Využijte proto každé příležitosti k návštěvě vod. Přechodná „povolnost“ dravých ryb nebude trvat věčně a nyní získané poznatky a zážitky pomohou lépe překonat nastávající jalové období. Alespoň bude na co vzpomínat za dlouhých zimních večerů...           

Pokračování příště

Text a fota: Tomáš Rozsypal -TORO