Odjezd do ráje

Cíl naší cesty je dědova chata, která se nachází v malebné a takřka nedotčené přírodě. Vydáte-li se z chaty a pak se pustíte příkrým srázem do údolí, ocitnete se přímo u řeky. Již z dálky uslyšíte hučení jezu, jenž se nachází nedaleko po proudu. Pod ním vládnou nádherní okouni a pěkně rostlí tloušti. A nejen oni, jak jsme se mohli o několik hodin později přesvědčit… 

Půjdete-li proti proudu řeky, nedojdete daleko. Cestu zahradí majestátná skála, pod kterou jsou velké a tajemné ryby. Vzpomínám si, je to již přes deset let, jak bratr chytil pod touto skálou krásnou štiku. Měřila přes sedmdesát centimetrů a byla to tehdy největší ryba, jakou jsem kdy viděl. Pamatuji si dokonce i nástrahu. Bylo to menší a zářivě oranžové kopýtko. Jinak jsme tehdy moc ryb nenachytali. Feeder jsme ještě neznali. Náš nejjemnější vlasec měl průměr „třicet“ (ještě o trošku víc a mohl se natáhnout na kytaru). Ani naše další vyzbrojení nebylo nic moc. Vlastnili jsme dva krátké teleskopy osazené starými navijáky zn. Stabil. 

Děda už na nás čeká. Po přivítání a večeři vyrážíme s bratrem na obhlídku řeky. Cesta do údolí je snad ještě strmější, než pamatuji. Příkrý svah, kterým se klikatí stezka, nám dává pěkně zabrat. Na druhou stranu, kdyby cesta byla jen o něco schůdnější, nebyla by naše místa u řeky nedotčená. U jezu se na protějším břehu nachází starý mlýn. K němu se už dá dostat autem, ale příjezdová silnice je spíše tak pro traktor. Na druhé straně stojí i pár chatek, ale zdá se, že jejich majitelé jsou asi většinou nerybáři. To je dobře!

Řeka je přesně taková, jakou si ji pamatujeme z dětství. Akorát je po vydatných deštích trošku zakalená. Také proud je silnější. To nám nevadí, protože s tím jsme počítali a jsme na něj připraveni. Obhlídka terénu je u konce, zítra vyrážíme do ostré akce!.

Sobota - první lov

V sobotu vstáváme brzy. Po snídani ještě pomáháme dědovi s prací okolo chaty. Pak jdeme na ně! Bereme feeder a plaváčkový prut s tenkým vlascem a malým splávečkem. Rozhodli jsme se chytat pod skálou, ale z protějšího břehu. Na ten se dostaneme přebrozením jezu. Na fleku zakrmujeme šesti koulemi krmení, určeného pro kapry a cejny na tekoucí vody. Návnadu ještě vylepšíme kukuřicí a bílými červy. Bratr u feederu ani nestačí dokouřit cigaretu a už má první rybu. Hrouzka! Ten nás nepřekvapí. Žije jich je plno. Já svůj splávek pouštím hezky podél travou zarostlého břehu. Myslím, že z trávy, která je skloněná nad hladinu, padá do vody hmyz, a to ryby musí lákat. A také že jo! Splávek znenadání zmizí. Přiseknu a cítím odpor. Na břeh se dostanu tlouště. Metr ukáže rovných pětatřicet centimetrů. „Tak se nezlob,“ říkám mu, když ho pouštím do vody. 

Po pár hodinách lovu a několika rybách už nemám na plavačku chuť. Sednu si pod strom, jenž vrhá tolik příjemný stín, a sleduji bráchu. Panečku, špička feederu se několikrát škubavě ohne a přijde zásek. Koncový návazec o průměru 0,12 mm drží. Ryba neklade extra velký odpor. Soudím, že se jedná o cejna. Vysoké tělo, které začne pod hladinou vysílat odlesky, mi dává za pravdu. Po chvíli je cejn v podběráku. Přiložený metr se zastaví na pětačtyřiceti centimetrech. To je slušný kousek, ale hlavně je to krásná a zdravá ryba. Na hlavě má dozvuky třecí vyrážky. „Tak běž zpátky! Teda plav…“ 

Ufeederovaný cejn

Začneme se u feederu střídat. I já ulovím hezké cejny. Pak mě napadne dát na háček místo červíků zrnko kukuřice. Tak a už je na dně. Dlouho se nic neděje. Říkám si v duchu, že to asi nebyl nejlepší nápad a chystám se nástrahu opět vyměnit za červy. Najednou se špička zhoupne tak zprudka, až se leknu. Lehce přiseknu. Mám respekt k jemnému vlasci, nerad bych ho utrhl. A je tady jízda! 

Ryba zkouší, co se dá. Jezdí zprava doleva, ke skále, ke břehu, po proudu i proti proudu. Po chvilce se u břehu ukáže kapřík v délce čtyřiačtyřiceti centimetrů. Pěkný říční šupináč. A jaký to je bojovník! „Tebe si rád v budoucnu opět ulovím. Snad ještě povyrosteš!“ vzkazuji rybě, když ji pouštím. Vzápětí se usměje štěstí na bratra a úspěšně zdolá dalšího kapříka, který je jen o chlup menší. Na této rybě nás zaujala částečně ukousnutá ocasní ploutev. „Ty jsi asi prožil něco nepěkného,“ říkáme mu, „tak to plav povyprávět ostatním kamarádům!“ 

Říční kapřík

Dopoledne probíhá podle plánu. Chválíme si účinnost použitého krmení. Nastává čas oběda, který je pro nás ve znamení krušné cesty vzhůru. A po obědě zase dolů… 

Krmení, které nám fungovalo.

Odpoledne se zabavíme sledováním přiohnuté špičky. Je to závislost! Na večer si však nachystám tvrdou děličku. V osm večer pod skálu naservíruji tučnou rousnici a napjatě čekám. Asi za hodinu, kdy je ještě dost světla a bratr stále chytá na feeder, dostanu razantní záběr! Seknu a ihned ucítím tuhý odpor. Podle záběru to může být kapr, ale ten boj mi k němu nějak nesedí! Že by úhoř? Ano, je to on! Čas jakoby zrychlil. Nechci, aby se úhoři něco stalo, tak nervózně bratrovi naznačuji, aby si s vyháčkováním pospíšil. Konečně! Vracím hada vodě. Ani jsme ho nezměřili… Odhadem bych řekl, že měl k šedesáti centimetrům. Ten večer už většího nechytíme. Po tmě šlapeme do kopce. S vidinou peřin nám to jde přeci jen lépe.

Nedělní pokračování

V neděli ráno, hned po práci kolem chaty, mašírujeme opět k vodě. Tentokrát pod jez. Jez je široký asi padesát metrů, ale řeka pod ním se rychle zužuje do zhruba desetimetrové šířky. Tentokrát jsem si připravil vláčecí prut a začal hned nahazovat přímo pod jez. Asi na třetí nához mám záběr. Po krátkém zdolání se na břehu objeví tloušť, kterého zaujal žlutý twister. Měním nástrahu za malou meppsku, známou jako Black Furry. Nahodím, a když ji přitáhnu až pod nohy, přijde úder do prutu. Ryba vyskočí nad vodu. Parádní potočák! Odhadem pětatřicet! Musela ho sem splavit velká voda ze pstruhového revíru, který je výš! Zdolání probíhá v klidu. „Kamaráde, ty na břehu nemáš co dělat, mazej zpátky!“ 

Pak se nám podaří chytit ještě několik okounů, ale dalšího pstruha už ne. Zkouším to ještě nad jezem a po pár náhozech se rána do prutu opakuje. Tentokrát je zdolávání mnohem namáhavější. Po napínavém souboji se na hladině objeví pstruh, tentokrát duhový! Metr ukáže 42 centimetrů. Toho odnesu domů a připravím ho dědovi za to, že nám na chatě připravil tak skvělé zázemí. Kdyby to byl potočák, bez rozmyšlení bych ho pustil. Říkám si, že děda bude mít radost. Ze svého důchodu si může dovolit leda tak filet vietnamského pangase…

Jediná ponechaná ryba za víkend.

Po obědě se jdeme rozloučit s vodou. Já se rozhodnu změnit taktiku. Beru si prastarý teleskop, na který jsem chytal jako malý kluk. Naviják mám ale novější než tehdy, a také vlasec je o poznání jemnější. Opět zkoušíme chytat pod jezem, jen se posuneme o něco dál po proudu. Jsme v místech, kde se řeka opět rozlévá do větší šíře. I zde je kolmá skála! Hned pod ní nahodím rousnici. Brácha zkouší feederovat. Brzy mám krásný záběr! Policajt vyvine zrychlení z nuly na sto za pár vteřin. Záběr proměním razantním přiseknutím. „To bude kapr!“ mám jasno. Ale po chvilce se ve vodě zaleskne nízké válcovité tělo. Aha, tloušť! Opatrné zdolávání navede krasavce do podběráku. Následné měření prozradí míru úlovku - 46 centimetrů! Je to můj nový rekord! Mám obrovskou radost. Škoda, že do magického půlmetru chybí jen pár centimetrů. To mi ale radost rozhodně nezkazí. I když se nehoním za rekordy, přeci jen mám v paměti své největší ulovené ryby. Tloušti děkuji za zážitek a propustím ho ze zajetí.

Můj nový tlouští rekord.

Teprve teď si uvědomuji, že jsem za celé dva dny vůbec nepomyslel na práci, ani na nic jiného. Dva dny v přírodě mi dokonale vyčistily hlavu! Aha, tak o tohle na rybách jde! 

Jdeme naposled do strmého kopce. Tráva je mokrá a při neopatrném kroku ztrácím rovnováhu. Tvrdě dopadnu na pravou ruku. Bolest je ukrutná, ale zlomenina to naštěstí není. Nejdřív se zajímám o pruty! Zdálo se mi, že jsem slyšel prasknutí. Pruty jsou v pořádku. Uf! Ale ne! Pád odskákal naviják! Páčka na bojovce je ulomená. Jsem přesvědčený, že mě potrestal svatý Petr za prožitou pohodu a možná i za zabití duháka. Ten se mi tedy prodražil! Jo, je to holt vždycky něco za něco...

Ulomená páčka volnoběžky.

Pár poznatků a rad závěrem

Chtěl bych poradit rybářům, hlavně těm mladým a začínajícím. Chytání na feeder je o jemnosti. Chcete-li chytit co nejvíce ryb, nevyhnete se zjemňování montáže. Dnešní vlasce jsou překvapivě pevné i při velice tenkém průměru. Dvanáctka, ale i desítka (pozor, nejedná se o pivo, stále mluvím o vlascích) v pohodě zdolá kapříka, který má dávno přes míru. Musíte však zasekávat s citem a mít správně seřízenou brzdu! I přesto se občas stane, že se zásek přežene a ryba uteče. A právě v takové chvíli si myslím, že je správné chytat na háčky bez protihrotu. Utrženého háčku bez protihrotu se ryba snáz zbaví. Zdolávání na tento háček se nemusíte nijak obávat. Já na ně chytám již dlouho a nestává se mi, že by se mi ryby „vypínaly“ v průběhu boje. Jen je potřeba být s rybou neustále v kontaktu! I když si ryba namíří přímo ke břehu, je třeba rychle navíjet a mít vlasec napnutý. Velikou výhodu háčků BL (barbless = bez protihrotu) vidím v tom, že když mám úlovek na břehu, nedělá mi žádný problém háček rychle vyprostit. Je kolikrát strašné pozorovat rybáře, který rybě peánem páčí háček z tlamy. A ještě horší je, když háček vězí někde hluboko. To vše s háčkem BL odpadá. Je to nejšetrnější způsob lovu. Samozřejmě se takový háček nedá použít vždy! Třeba při chytání s rousnicí by to byl nesmysl! Na „bezprotihroťák“ napichuji například i masňáky a kolikrát jsem se po vytažení nástrahy přesvědčil, že jsou všichni červíci na svém místě a žádný se „nevykroutil ze služby“. 

Další rada zní: „Neotálejte zbytečně se zásekem!“ Apeluji na všechny rybáře, aby si uvědomili, co svým počínáním mohou způsobit. Já zasekávám vždy raději dřív než později a zatím nemůžu říct, že bych přišel o hezkou rybu. A když se to náhodou stane, nic se neděje. Pořád je pro mě přijatelnější přijít o rybu, než zabít například malého candáta roztrháním jícnu. K tématu včasnému záseku přidám i příběh.

Kamarád mi vyprávěl, že když byl malý, chodil s dědou na ryby. Děda byl masař tělem i duší! Každou rybu, kterou chytil, okamžitě zabil a odnesl domů. Míra? Počet odnesených ryb? Nikdo ho přece neviděl, tak „vo co de?“ Jednou o prázdninách, to už byl kamarád větší a měl vlastní povolenku, řekl dědovi, že jde na ryby. Podařilo se mu ulovit štiku. První v životě a k tomu mírovou! Kamarád vycepovaný z rybářského kroužku, dlouho neotálel a rybu pustil zpátky. Když se pak dědovi doma pochlubil, nestačil před ním utíkat! Starý rybář byl naštvaný, protože nedokázal pochopit, že vnuk pustil mírovou rybu! 

Legendární byla i jejich společná výprava za úhoři. Když totiž přišel záběr a policajt vystoupal k prutu, děda nakázal, že se musí ještě víc povolovat. Policajt tedy opět spustil až na zem. Pak policajt vystoupal zase k prutu a zase se vlasec musel odvinout z navijáku, aby si číhátko lehlo na zem. To se opakovalo třikrát a teprve pak přišel zásek. Na břeh se zhoupl maličký úhořík, který měl háček lidově řečeno - až v zadku. Kamarád mi prozradil, že od té doby, když šel s dědou na ryby, tak si od něj sedl tak daleko, aby na něj nebylo vidět a ryby nenápadně pouštěl...

Ti, kteří by chtěli kritizovat chování kamarádova dědy, co se týče plnění mrazáku, mají na to plné právo. I já tohoto člověka - jako rybáře - neuznávám! Ale na druhou stranu ho vlastně chápu. Vždyť žil v době, kdy bylo maso na potravinové lístky. V době, kdy se na kus vepřového stála fronta přes celou náves. Chápu ho, ale neomlouvám! Je to masař…

Já sám si čas od času domů odnesu nějakou rybu. Především se jedná o kapra. Například bych nikdy nevzal lína. Jsem moc rád, když je ve vodě. Nemyslím si, že je nutné pouštět úplně každou rybu zpět, ale rozhodně je nesmysl, ryby cpát do mrazáku.

Text a fota: Daniel Tomáš [inferno08@seznam.cz]