Krátce po obědě volám kamarádům, zda nespácháme trestnou výpravu na sumce. Slovo dalo slovo. Dáváme si sraz dlouho před „ideální“ dobou k lovu. Samotnou strategii napřed probereme u piva. U oroseného půllitru vytahuji papíry a počítám letošní vycházky za fousáči bez záběru. Zastavuji se na čísle 23! V duchu si říkám, že by má smolná série konečně mohla skončit. Dopíjíme pivo a beze spěchu se přesouváme k vytipovanému fleku. 

Po krátké cestě dorazíme na místo určení. Chystáme pruty a krabice s nástrahami. Napřed vyzkouším lehčí prut a menší gumou pročesám hlubinu. Třeba se v ní skrývá nějaký candát, který by byl ochotný kousek měkkého plastu pozřít. Nic se neděje, a tak si dávám chvilkovou pauzu. Mezitím zkoumám balsové nástrahy v kamarádově krabičce. Beru svůj těžší prut a uvažuji, zda by utáhl i některý z „megawobů“. Pravda, některé z modelů bych spíše „zdolával“, než je jen vodil. 

Nakonec do karabinky zaháknu svůj oblíbený hlubokopotápivý wobbler. V dobrém rozmaru se s kamarádem přehazujeme nástrahami a zkoušíme, kdo z koho. Testované sestavy drží jako čert, a tak se shodneme na konečné remíze. Rozplétání zamotaných nástrah nám zabere slušnou chvíli a vzájemně si přitom nadáváme do blbců. 

Ideální doba je stále ještě stále před námi. Sedím na kameni a přemýšlím, zda mám ještě jednou vzít do ruky lehčí prut s navázanou gumkou a pročesat říční proud před sebou. Nakonec má lenost zvítězí nad touhou povodit si nějakého toho candátka. Svou pozornost zaměřím jen a pouze na „sumcovláčecí“ prut. Dobře mi tak... 

Pomalu padá soumrak. Musím vyměnit hlubokopotápivý wobbler za něco, co nebude tolik orat dno. Vejrám do krabičky a pohled se mi zastaví na oblíbeném Nils Masteru. Ovšem na tenhle konkrétní kousek jsem rybu ještě nechytil. Musím ho „odpanit“!

Za šustění pletenky v očkách prutu nástrahu posílám k protější straně řeky. Pomalu wobbler stahuji k sobě. S jeho chodem i hloubkou ponoru jsem spokojený. Nemám důvod převazovat. 

První, druhý, třetí, čtvrtý nához a stále nic. Pátým hodem posílám wobbler co nejdál to jde. Potom nechávám nástrahu ještě pár metrů splavat po proudu dolů. Zaklapnu, srovnávám prsty šňůru do rolničky a pomalu přitahuji „nilsíka“ zpátky. Letargicky motám kličkou nového navijáku a dumám, že by nebylo od věci, podrobit ho zatěžkávací zkoušce. Ještě ani „nedomyslím“ a je tu vybájená rána do prutu. Následuje rychlé přiseknutí a už se ozývá fistule brzdy. No, žádný obr to nebude, uvažuji. Brzdím a snažím se pumpovat rybu k sobě. Opírám se do prutu, co snese, ale rybu ode dna odlepit nedokážu. Následuje pár kopanců do šňůry, ale tah stále není nijak extrémní. „Žádná metrovka to nebude,“ říkám parťákovi, „těch stodvacet bude mít tutově!“ 

Ryba se hrne proti proudu. Brzdu nastavím na krev a zapírám se do prutu, jako bych ho chtěl násilím zlomit! S vypětím všech sil se rybu snažím stočit k sobě. Výš proti proudu se totiž nachází „pohřebiště rybářských nástrah a iluzí“. I silně dobrzděná cívka občas proklouzne. Nekompromisní tah ryby mě vyvádí z omylu, že se bude jednat o běžného sumíka. S „knedlíkem v krku“ opravím odhad: „Bude to ryba stopadesát plus!“ 

Parťák okamžitě volá Tomovi, který chytá výš proti vodě. Chvilku trvá, než volaného přesvědčí, že si neděláme srandu. Já mezitím zdolávám a přitom pátrám v paměti, jaké mohou být nejslabší součásti sestavy. Uklidním se při pomyšlení, že jsem tentokrát nic neponechal náhodě. Mám vše potřebné pro zdolání velké ryby. Snad to klapne...

Ryba se drží na prostředku řeky. Motá se v kruhu o průměru zhruba pěti metrů. Je na čase zjistit, s kým mám tu čest! Opírám se do prutu a rybu pomalu navádím k sobě. Kousek od břehu se na hladině udělá vír. Za sebou slyším: „Ty vole, to bylo pádlo!“  Lehce se mi rozklepou kolena. Ryba znovu nabírá kurs na střed řeky. Daleko netáhne a zase ji navádím zpět. To už se sumec ukáže v celé kráse. Hladina se mi leskne, tak se ptám. „Kde to má chycené?“ Pozorovatel za mnou prohlásí: „Klid, visí dobře!“. Jeho slova mě maličko uklidní. Naopak mě moc neuklidní tipovaná velikost ryby – prý má tak 170 cm! Dravec se zase převalí u břehu a slyším zvolání: „Ty krávo, to je sumec jak bejk!“. Říkám si: „Není čas na hrdinství, čím dýl ho budu zdolávat, tím je větší šance, že se něco po*ere!“ Kamarád nasadí na pravačku rukavici a pomalu se skloní k rybě. Dá ji pohlavek, až to mlaskne! Dravec popojede, ale moc prostoru k rozletu mu nedám. Už ho držím pěkně zkrátka.

Následuje poplácání číslo dva a tři. Sumík vypadá unaveně. Nastal čas sklizně! Než se ryba naděje, je uchopena za spodní čelist. Odklápím překlapěč a prut zahazuji daleko do kopřiv. Hned pomáhám parťákovi rybu poponést z vody. Sumce pokládáme na rovný břeh. Konečně si v rámci mezí a slušnosti ulevím zařváním. Mezitím přichází kamarád, co chytal opodál. Nevěří vlastním očím. Jen zahlásí: „Sem si myslel, že si děláte prdel...“

 

Nástraha byla  pevně zapadlá  v kořeni jazyka.

 

Má radost se nedá popsat slovy. Následuje vyproštění wobleru ze sumčí tlamy a samozřejmě měření. Oči všech napjatě přejíždí po metru. 4,5,9,7,8,6…. 165cm! Říkám si, to je nějaké divné, odkdy je po čísle osm, šestka? A pak mi bleskne hlavou, že se vlastně na metr dívám z obracené strany. Šestka je ve skutečnosti devítkou! A celková míra je ve skutečnosti 195 cm! 

Tím se výbuch mé radosti násobí. Kdyby radost nadnášela, tak dávno lítám po oběžné dráze. Následují gratulace od kamarádů. Rybu je třeba opatrně přesunout do její domoviny. Odkládám vše nepotřebné a zalézám i s rybou do řeky. Následuje „mokré“ focení.

 

Mám co držet.

 

Podoba čistě náhodná!

 

Společná noční koupel.

 

Po pár minutách je „napráskán“ dostatek snímků, a tak fotografovi dávám volno. Užívám si ráchání s úlovkem. Tento vzácný okamžik si chci maximálně vychutnat. S rychlým pouštěním není kam spěchat.

 

Už se vzpouzí...

 

Asi po půl hodině, kdy se sumec začíná vzpouzet, zahazuji na břeh rukavici a chvíli si ho podržím „na ostro“. Po tom, co už mě lehce cvakne přes prst tlamou, je jasné, že se doba našeho loučení přiblížila. Mohl bych být vodě i několik hodin, ale nemyslím si, že by to tak dlouho impozantního dravce bavilo. Sumce natáčím hlavou na volnou vodu a jen ho lehce nadnáším. Najednou se rozvlní a pomalu mi jeho slizké tělo klouže v dlaních. Na vteřinu přidržím ocas mizící v hlubině. Ryba jen zrychlí. Je definitivně zpátky ve své domovině. Snad se zase někdy v budoucnu setkáme. 

Vylézám na břeh jako zmoklá slepice. Rychle ze sebe svlékám mokré svršky a snažím se otřít. Mé dočasné nahoty využívají komáři, ale pro tento okamžik je mi to šumafuk. Klidně se nechám vysávat dotěrnou havětí. Hledím před sebe do tmy a nevnímám okolní svět. Tento stav „nirvány“ trvá několik minut. Oblékám na sebe zbytky suchých svršků. Po rychlé domluvě s kamarády se rozhodneme sbalit věci a zkusit ještě nějaký nepoplašený flek v blízkém okolí. Je mi to celkem jedno, já už dnes chytat nebudu. Přeji však nějaký zážitek i kamarádům, a tak se přesouváme. 

Sedím zase na kameni a jen tak bez rozmyslu nahazuji wobbler do vody. Mé myšlenky se toulají úplně jinde. Chytit další rybu bych už snad ani nechtěl. Podle toho mé rybaření také vypadá. Radši balím cajk a jen tak ležím v trávě. Znovu si v hlavě přehrávám nedávno uplynulé události. 

Mé myšlenky přeruší tiché hlesnutí: „Balíme!“ Jsem pro, dnes mám splněno. Cestou k autu se hovor samozřejmě točí kolem mého zápasu. Po pravdě, vnímám možná každé páté slovo. Nakládáme věci do auta a odjíždíme. Doma usínám pod vlivem dosud nepoznaného zážitku. Mohu ho krátce popsat trojicí slov – bylo to úúúžasnééé!

Text a foto: Kubas

 

Redakční poznámka: Pouhých deset dní po skvělém Kubasově zážitku přišel šok – na stejném úseku řeky Dyje došlo k masovému úhynu ryb v důsledku absence kyslíku ve vodě. Podle všech náznaků nesou hlavní vinu zaměstnanci Povodí Moravy s.p., kteří dne 27.7. „přiškrtili“ odtok z přehrady kvůli údajné revizi. Mluvčí firmy poté alibisticky svedl katastrofu na extrémní počasí a „přerybněnost“ řeky po předchozí vysoké vodě. Nyní je naopak řeka vyrybněná! Jedno je jasné, autor příspěvku (ani nikdo další) si podobného sumce na revíru Dyje 4 B (i díky Povodí) dlouho nepovodí. Čekání na záběr teď bude setsakramensky dlouhé!