Každý zdravotní neduh má však nějakou svoji příčinu a i nemoci ryb jsou způsobeny celou řadou faktorů. V dalších částech seriálu se už tedy budeme věnovat konkrétním nemocem, které ryby nejčastěji napadají, jako i příčinám propuknutí choroby a případným možnostem jejich léčby, včetně různých preventivních opatření.

 

Rozdělení nemocí

Nemoci ryb se systematicky rozdělují do 3 velkých skupin:

 

1. Nenakažlivé nemoci

Do této velké skupiny chorob patří nemoci, způsobené mechanickým poškozením ryb, poškození vyvolaná změnami fyzikálních a chamických faktorů ve vodním prostředí a tzv. alimentární infekce.

 

2. Nakažlivé nemoci

Do této skupiny patří nemoci způsobené plísněmi, bakteriemi a viry.

 

3. Parazitární infekce

Snad nejčastější příčinou zdravotních neduhů ryb je přítomnost parazitů. Podle původce choroby dělíme dále parazitární infekce na protozoózy (nemoci vyvolané prvoky), helmintózy (nemoci vyvolané červy) a artropodózy (nemoci vyvolané členovci).

 

V příštích dvou dílech se budeme věnovat první velké skupině chorob – nemocem nenakažlivým. Dnes si konkrétně povíme něco více o zdravotních problémech, které rybám může způsobit mechanické poškození.

 

Mechanické poškození, jeho příčiny a prevence 

Mechanické poškození je jedním z nejčastějších důvodů zdravotních problémů ryb. Primárně se nejedná o nemoc, ale o poranění, které však může v chorobu vyústit – např. otevřenými ránami mohou do těla pronikat různé infekce a v místech mechanického poškození často dochází též k zaplísnění. 

Příznaky mechanického poškození jsou většinou patrny na první pohled – zjevná poranění kůže, krváceniny, vypadlé šupiny, roztřepené či potrhané ploutve. S takto poškozenou rybou se už jistě setkal každý sportovní rybář. Síla poškození přitom může být různá - od ztráty slizu až po hluboké rány do svaloviny. 

 

Poranění na kůži tohoto kapříka svědčí o závažném mechanickém poškození

 

Ryby mají naštěstí poměrně silnou schopnost regenerace - například místa vypadlých šupin časem zaplní tzv. regeneráty, které sice na první pohled vypadají jako šupiny, nemají však už jejich typickou strukturu, takže z těchto šupin nejsme schopni určit stáří ryby. Také z ran způsobenými našimi háky a trojháky se ryby dovedou často obdivuhodně vylízat- a to i v případě, kdy ryba udičku pozře a způsobí jí tak vnitřní poranění.

I přes velkou schopnost obnovy je však nutné vnímat každé mechanické poranění jako místo, kde hrozí potenciální nebezpečí průniku různých chorob do organismu ryb, a proto je nutné při manipulaci s rybou riziko takovéhoto poranění maximálně eliminovat.

 

Příčiny mechanického poškození

Příčiny mechanického poškození mohou být různé. Běžná jsou poranění, která si ryby způsobí samy během výtěru nebo ta, která si odnesou po útoku predátora. K mechanickému poškození dochází bohužel velmi často i v důsledku špatné a neodborné manipulace s rybami člověkem, a velmi často se to týká i úlovků sportovních rybářů.

 

Přirozený a umělý výtěr

Akt reprodukce je základní událostí v životě dospělé ryby. Samotný proces tření probíhá často bouřlivě a ryby se dostávají do kontaktu se sebou navzájem i s různými předměty ve vodním prostředí. Poranění, která si z těchto milostných radovánek odnesou, mohou být v kombinaci s vysokou energetickou náročností výtěru příčinou velkého oslabení ryb, které může skončit i jejich smrtí (netýká se to ovšem tzv. monocyklických druhů, jako jsou úhoři nebo pacifičtí lososi, u nichž smrt nastává z poněkud jiných příčin). 

 

Při umělém výtěru i jiné manipulaci je proto třeba zacházet s lososovitými rybami velmi šetrně 

 

Ještě větším problémem je v tomto směru proces umělé reprodukce, kde dochází k přímé manipulaci s generačními jedinci. Některé druhy (např. lososovité ryby a lipani) jsou na jakoukoli manipulaci velmi citlivé, a proto je třeba provádět výtěr obzvláště šetrně. Při umělém výtěru nebo jiné manipulaci s jedinci větších velikostí se dokonce rybám podávají anestetika, vedoucí k jejich uklidnění až znehybnění; v dnešní době se k těmto účelům používá např. hřebíčkový olej. 

 

Mezi ryby, které jsou velmi citlivé na jakoukoli manipulaci a dochází u nich velmi snadno k vážným mechanickým poškozením, patří rozhodně lipani

 

Predátoři

Různě těžká poranění si ryby často odnášejí i po neúspěšném útoku dravce (jistě jste už také někdy ulovili rybu, na jejímž těle byla patrná zranění od štičích zubů nebo sumčích „kartáčů“). Pohled na takto „potrhanou“ rybu je sice smutný, ale jedná se o přirozenou věc. Ve vodním prostředí neustále dochází k tomu, že větší požírá menšího a silnější slabšího a tento věčný boj na život a na smrt udržuje celý ekosystém v přirozené rovnováze. Problémy nastávají ve chvíli, kdy dojde k zásahům do tohoto přirozeného koloběhu, např. změnou přírodních podmínek nebo introdukcí nepůvodního druhu. Ryby se totiž nepožírají pouze sami navzájem, ale rybí maso „voní“ i mnoha dalším živočišným druhům, od larev vážky až po člověka. Zranění tedy rybám způsobuje celá řada „vyšších“ predátorů, zaměřujících se na lov ryb. V našich podmínkách jmenujme například kormorány, volavky, ledňáčky, čápy, vydry nebo norky. U některých z nich přitom došlo v poslední době k značnému přemnožení a představují vážnou ekologickou hrozbu. 

 

Roztřepená hřbetní ploutev a hluboká rána na boku – neklamný důkaz, že tento okounek unikl ze spárů predátora, tentokráte štiky

 

Doslova černým morem pro společenstva ryb je někdy nazývána expanze kormoránů. Tito ptáci jsou znamenitými lovci a dobře organizovaná hejna jsou schopna celé úseky řek nebo menší nádrže prakticky vyrybnit. Zranitelné jsou zejména menší pstruhové toky a v nich především lipani, kteří jsou jako hejnové ryby otevřených vod proti nájezdům kormoránů prakticky zcela bezbranní. Navíc kormorán bez váhání napadá i velké jedince (byla popsána zranění způsobená kormorány u tříkilových štik, parem a dokonce i kaprů), kterým způsobuje vážná mechanická poškození. Otevřené rány navíc rybám často zaplísní a napadené kusy pak mohou roznést nákazu mezi ostatní jedince v hejnu.  

 

Kormorán představuje v současné době vážnou hrozbu pro celý náš vodní ekosystém

 

Vedle kormorána je další pohromou pro evropský ekosystém expanze norka amerického. Norci se do volné přírody dostali z kožešinových farem, většinou díky ochráncům zvířat. Norkům tito lidé možná pomohli, ale evropské přírodě rozhodně ne, neboť jako invazivní druh tu norek nemá přirozenou konkurenci a na mnoha místech decimuje nejen ryby, ale i raky, užovky nebo drobné vodní hlodavce.

 

Nevhodná manipulace

Bylo by však velmi pokrytecké svádět všechny problémy pouze na kormorány či norky. Jaký je nakonec rozdíl mezi nálety kormoránů a ekologickou havárií, která v řece zabije veškerý život (a o takových haváriích čteme ve sdělovacích prostředcích prakticky dnes a denně)? Možná pouze v tom, že kormorán se chová přirozeně, jak mu velí jeho živočišný instinkt, zatímco mi přírodu ničíme jen kvůli své chamtivosti a sobectví. Navíc za expanzi kormoránů i jiných predátorů si můžeme tak trochu i my sami, protože svými nešetrnými zásahy do přirozené tváře krajiny a celého vodního ekosystému jsme v minulosti připravili vhodné podmínky pro jejich rozšíření a přemnožení (o způsobu introdukce amerického norka do naší přírody jsme se už zmínili výše). 

Také k mechanickému poškozování dochází často v důsledku špatné manipulace s rybami člověkem, a týká se to jak profesionálních (produkčních), tak i sportovních rybářů. K poškození ryb dochází například při výlovech, vážení, měření, nebo přepravě a vysazování násad. 

V neposlední řadě jsou ryby poškozovány i sportovními rybáři při manipulaci s úlovkem. Zacházet s chycenou rybou šetrně a co nejméně ji při manipulaci poškodit by přitom mělo být základním etickým postulátem každého sportovního rybáře. Neválet rybu po břehu, nesahat na ni zbytečně rukou (a už vůbec ne suchou), nepoužívat (pokud si rybu nechceme ponechat) podběráku ani vezírku, ale vyprošťovat ji pokud možno přímo ve vodě – to jsou zásady, kterými by se měl řídit každý rybář. Déle je třeba pečlivě vybírat vhodná místa, kam rybu pokládáme, například při měření či fotografování úlovku, a tyto úkony opravdu zkrátit na nutné minimum – raději oželet efektní fotku, než rybu zbytečně stresovat a poškozovat! 

 

Takto zbědovaně vypadá násadový kapr po několikadenním pobytu ve vezírku

 

Drsná síťovina podběráku a nevhodné podloží – takto s rybou, které chceme vrátit svobodu, rozhodně zacházet nemůžeme

 

Další otázkou je, nakolik jsou ryby zraňovány při samotném lovu našimi háčky, které pronikají do jejich těl. Dá se určitě říct, že pokud je ryba „rozumně píchnutá“ v hlavové části a háček nepoškodil žábry ani nepronikl do jícnu či hlouběji do břišní dutiny, nemělo by to při šetrné manipulaci a vyproštění pro rybu znamenat žádný závažnější problém (nakonec všichni dravci s chutí loví a konzumují ryby s ostrými ploutevními paprsky, jako jsou okounci nebo ježdíci). Z pohledu poškození ryb proto jistě existuje velký rozdíl mezi jednotlivými rybolovnými technikami – suchá muškařina praktikovaná s háčky bez protihrotu jistě ryby poškozuje mnohem méně než lov na nástražní rybky, zvláště pokud si po záběru dáváme se zásekem načas.  

Existuje bohužel jen málo věrohodných a experimentálně ověřených údajů, na jejichž základě by se dalo bezpečně říci, nakolik jsou jednotlivé techniky vůči rybám škodlivé a dochází při nich například k úhynu jednotlivých kusů. 

Jeden z mála exaktních údajů máme z experimentu, který v minulosti provedli vědci v USA na zdejší populaci divokých pstruhů duhových. Ulovili vždy zhruba 300 ryb ve velikosti 16-34 cm na umělou mušku, na přívlač a na žížalu. Ryby byly zdolávány do podběráku a poté vypuštěny do velké síťové ohrady, zbudované na řece v jejich přirozeném prostředí. Lovilo se na háčky ve velikosti 8 – 14, doba zdolávání byla 1 – 2,5 min. Výsledky pokusu jsou velmi zajímavé: Po nějakém čase uhynulo 5% ryb ulovených na mušku, 19% ulovených vláčením a plných 43% pstruhů ulovených na žížalu. Obecně platilo, že čím menší ryby, tím byla úmrtnost vyšší. 

 

Malý háček zaseknutý v pysku by neměl představovat žádnou zdravotní hrozbu, byť podle výzkumu prováděného v USA umírá až dvacetina pstruhů ulovených na umělou mušku

 

Tyto statistiky se zdají být zcela alarmujícími, ale asi je není dobré úplně přeceňovat. Nevíme, jak byli pstruzi na žížalu uloveni, jakým způsobem bylo s rybami po vyjmutí s podběráku dále manipulováno, jak dlouho se nacházeli v ohradách apod. Je pravděpodobné, že u ryb muselo v důsledku manipulace dojít i k dalšímu mechanickému poškození, než bylo pouze píchnutím háčkem. Na základě naší rybářské zkušenosti můžeme prakticky vyloučit, že by při použití jemného způsobu lovu a při šetrném zacházení s rybou umírala dvacetina pstruhů chycených na mušku a plná pětina ryb ulovených přívlačí. I tak nám však výsledky tohoto experimentu říkají minimálně to, že opravdu existuje rozdíl mezi jednotlivými rybolovnými technikami, a že např. lov na živočišné nástrahy na pstruhové vody rozhodně nepatří. 

A také jen znovu dokládají skutečnost, že velmi záleží na tom, jak se k rybám chováme a jak s nimi manipulujeme, a že tedy rozhodnutí, zda v našich vodách budou žít zdravé a nepoškozené ryby, máme často doslova a do písmene v našich rukách.

 

V příští části budeme pokračovat v popisu nenakažlivých nemocí ryb, konkrétně si představíme poškození vyvolaná změnami fyzikálních a chemických faktorů ve vodním prostředí a tzv. alimentární infekce.

 

Tomáš Lotocki