Záhada šestého smyslu vyřešena!

Rozřešení této záhady je přitom celkem logické a jednoduché. Úspěšní rybáři se totiž dovedou rychle zorientovat a pružně se přizpůsobit podmínkám dané lokality, umí „přečíst“ vodu a dokonale se vcítit do kůže rybích obyvatel. Kromě toho se dokáží během lovu natolik soustředit, až zapomenou na celý svět i své pohodlí. Bohužel, tohle všechno dost „běžných“ rybářů nedodrží či podcení. Nezřídka bývá jejich vlastní pohodlíčko nadřazeno nad životní potřeby ryb. Proto se jim stává, že častěji u vody loví lelky a sluneční bronz, než ryby. Na snadno přístupném místečku s autem pěkně za zády, kde při nahazování nepřekáží žádné větve, a na čistém dně se nevázne - tam se s nějakými extra zajímavými či bohatými úlovky jaksi počítat nedá. Naopak ten, kdo se vydá do „džungle“ mimo dosah civilizace a ostatních rybářů, tak se může dříve a častěji dočkat příjemného překvapení.   

Co je dobré pro ryby, není dobré pro rybáře a naopak…

Ryby potřebují k životu vodu, potravu, úkryty a klid. Kde se vše nachází nadosah, tam je pod hladinou pořádně živo! Čím více všech rybích požadavků bude nahuštěno do jediného místa, tím větší tam bude i koncentrace ryb. Je však jasné, že ne vždy bývá takové „požehnané místečko“ současně vhodné i k rybolovu. Členité dno plné překážek může být sice prošpikované rybami všech druhů i velikostí, ale zároveň je také bezedným pohřebištěm rybářských nástrah a… iluzí. Co z toho, že je zde největší naděje na záběr, když ani jeden úlovek neskončí na háčku rybáře. Šanci na částečné „zabodování“ pak skýtá chytání v nedalekém „čistším“ okolí takové lokality. Chce to jen vyčkat, až se ryby dají z nějakého důvodu do pohybu a vyplují mimo překážky. K podobným krátkodobým migracím dochází převážně v době, kdy se zvedá a kalí voda, například po bouřkových přívalech, nebo v čase, kdy se na okolní krajinu snáší večerní soumrak. Nad ránem při rozednívání se pak ryby vracejí z noční pastvy či lovu opět do úkrytů a tam jsou zase téměř nechytitelné. Pozor, ne vždy to ale musí platit! Někdy mají ryby „zašité“ v překážkách vše potřebné v těsné blízkosti a nic na světě je nepřinutí svou „nedobytnou tvrz“ opustit. Naštěstí žádná překážka ve vodě není na věčné časy! Stačí jediná povodeň a vše může být úplně jinak. Kmeny ponořených stromů se odvalí po proudu, hluboké jámy se zanesou naplaveninami a jinde zase proud vytvoří nové rýhy a koryta. Na každém rybáři je, zda podobné změny brzy „vyčenichá“ a využije je pro svůj prospěch ještě dřív, než ho předejde „konkurence“ nebo další vysoká voda. Ovšem ani včasný objev top místa ještě nemusí vést k očekávané bohaté sklizni…  

Objevení bájné Atlantidy    

Jeden příklad za ostatní. Kamarád kdysi na přehradě objevil nefalšované „rybářské Eldorádo“! Nález tohoto excelentního místa učinil, jak už to tak většinou bývá, čirou náhodou. Byl suchý rok a v přehradě bylo málo vody. Známý při přejezdu lodí na protější stranu škrtl kýlem o nějakou překážku. Protože ke břehu zbývalo dobrých dvěstě metrů, přestal veslovat a zvědavě nakoukl pod loď. K jeho překvapení stál přímo nad korunou košatého stromu. Rychle si rozhlédl po okolí, zapamatoval si důležité orientační body, pak teprve hbitě vyrazil ke břehu. Za hodinu se vrátil zpět i s echolotem. Po důkladném prosondování oblasti zjistil, že se nachází nad zatopeným lesíkem, o kterém doposud neměl ani tušení. Na monitoru sonaru bylo patrné, že podvodní háj je stále plný života, přičemž některá rybí „echa“ budila opravdový respekt. Kamarád místo nazval „Atlantidou“ a hned kul plány, jak by se dostal k jejímu bohatství. První oťukávání dopadlo fiaskem. Záběrů měl sice spoustu, ale podcenil sílu náčiní vůči domácímu prostředí šupinatých obyvatel. Musel chtě nechtě razantně přitvrdit na výstroji! Ale ani silně naddimenzované náčiní mu neumožnilo z dřevěného labyrintu vyrvat jediného soupeře. Původně začínal s lovem kaprů, ale postupně se přeorientoval na candáty, o kterých se domníval, že je z lesa přeci jen silou vyvleče. Začal na ně dokonce používat klasický sumčí výzbroj! Ani to nepomohlo! A všechny zaseklé ryby zůstávaly s železnou pravidelností v překážkách. Po mnoha celodenních výpravách „nevytěžil“ z lesa vůbec nic. Možná jen černější svědomí, protože po skončení lovu se větve stromů ohýbaly pod náporem uvázaných odsouzenců na smrt. Kamarád nakonec své marné úsilí vzdal. Po něm ale přišli další lovci, kteří v lese trhali a trhali, a také zmařili bezpočet dalších rybích životů. Dnes už „Atlantida“ patří zase jen rybám. Paradoxně je před dotěrnými rybáři chrání sítě z vlasců a pavučiny utrhlých šňůr. 

Každá ryba si žádá své…

Před vyhledáváním lovného místa je dobré vědět, co v něm vlastně chceme najít. Jak už bylo naznačeno - členité dno se spoustou úkrytů vyhovuje valné většině našich ryb (s výjimkou bolena, který je k životu vůbec nepotřebuje), ale jinak má každý druh více či méně odlišné nároky na životní prostředí. Třeba okoun a candát vyžadují tvrdé dno, takže je budeme marně hledat nad bahnitým podložím, které zase například vyhovuje cejnům. Pod vodou zkrátka neexistuje konkrétní místo, kde by bylo ideální pro všechny ryby. Vždy je zde nějaký druh dominantní a jiný je v menšině, nebo úplně chybí. Početnost i druhové spektrum ryb se také na místě může během roku několikrát měnit, což souvisí hlavně s kolísáním, teplotou či znečištěním vody. Ryby se také přesouvají za potravou, na trdliště nebo do zimovišť. Díky tomu se dá konstatovat, že i zdánlivě „tutová“ rybářská místa jsou někdy úplně mimo hru a naopak místa zdánlivě „vyrybněná“ mohou být za určitých okolností překvapivě úspěšná. 

Kde je žvanec, jsou i jedlíci!

Stará rybářská moudrost praví: „Kde se hromadí (ukazuje) potrava (kořist), tam budou ryby (dravci)!“ Nelze jinak, než s ní souhlasit. Správný rybář proto musí neustále slídit očima po hladině i březích a přitom uvažovat, kde by ryba mohla najít prostřený stůl. Může to být prostor pod převislými větvemi, ze kterých padají přezrálé plody nebo hmyz, nebo také vysoký kalný přítok, který sebou nese utopené žížaly, slimáky a jinou bezobratlou havěť. Vyplatí se také sledovat „odkud vítr fouká“. V teplém období je při silném větru bezkonkurenční návětrný břeh, o který se tříští vlny - zde ryby najdou dostatek naváté potravy a prokysličenou vodu. Naopak v zimě studený vítr silně ochlazuje hnanou vodu a ryby se před ní stěhují do závětří. Celoročně vynikajícími místy jsou oblasti přítoků, ostré zlomy dna, rozhraní tišiny a proudu a hlubší vývařiště splavů - zkrátka úseky, kde se pravidelně nanáší a usazuje různorodá potrava. Chce to mít u vody oči na stopkách a uvažovat jako ryba. Kdo hledá, ten najde! Alespoň mně to tak ve valné většině případů vychází...    

Vítězný listopad

Chystám se na prodlouženou výpravu na dravce. Na středu vychází státní svátek - Den boje za svobodu a demokracii. Nemohu se dočkat, až budu 17. listopad „slavit“ na břehu oblíbené řeky. Vrásky mi dělá pouze nestabilní průtok Dyje. Z údajů na internetu vyplývá, že přes den je hodně pod normálem a přes noc se naopak téměř ztrojnásobí. Nechápu, proč se tak děje, když nikde v okolí extrémně nepršelo. Obávám se, že právě kvůli kolísání vody nebudou dravci příliš při chuti... 

Listopadová řeka - místo činu.

V úterý odpoledne odjíždím "Jih". Po zaparkování a vyložení nákladu do chaty, vedou mé první kroky k řece. Zajímá mě její stav a čistota. Od mostu se ozývá podezřelý dunivý rachot. Když dorazím na místo, nestačím se divit. Vody je v řece sotva "žábě po kotníky". Mezi pilířem a břehem je zabrozený bagr a s lomozem hrabe dno. Odcházím pod most zjistit, co se to tu děje. Vyzpovídám jednoho dělníka a záhy vím vše. EU prý přispěla nemalou částkou na budování protipovodňové ochrany. Jedním z prvků ochrany jsou elektronická čidla monitorující pohyb hladiny a ta se mají montovat na mostní pilíř. Napřed je však třeba udělat terénní úpravy a vybetonovat úsek dna do absolutní roviny – to se nyní odehrává před mýma očima. Právě stavební práce v toku jsou důvodem výrazného kolísání průtoku, kdy přes den panuje minimální stav a noci se z přehrady musí odpouštět kvanta nashromážděné vody z přítoků.

Vylezu zpět na most a dělám pár památečních snímků téměř vyschlé Dyje v barvě mléčné čokolády. Pode mnou hrčí na plný výkon silná čerpadla a ženou zvířený kal do řeky. Co dál? Jít na ryby? Nejít? Toť otázka. Tolik jsem se těšil na volné dny a teď tohle! Asi čtyřicet metrů po proudu se náhle rozčeří hladina, jakoby na ni dopadla hrst oblázků. Nešálí mě smysly? Musím to prozkoumat! Rychle spěchám do míst, kde se záhadný úkaz odehrál. Dlouhé minuty pohledem rentgenuji vodu. Během nich spatřím dva regulérní dravčí zálovy do ouklejí. Podle všech indicií je mají na svědomí boleni. 

Honem pro vercajk! Dřív než padne soumrak, tak se alespoň pobavím. Z chaty beru jen lehké vybavení a pár štíhlých plovoucích wobblerů. Za několik minut jsem zpět. Po čtvrthodince "tepání" hladiny obdržím pořádnou šupu do proutku. Brzda se rozječí při dlouhém výpadu ryby, ale po jeho odeznění nastane podezřelý klid. Na konci vlasce cítím jen pasivní odpor. Bez problémů přitáhnu "neživé těleso" ke břehu. Vyklube se z něj slušný bolen! Stříbrný dravec je dočista grogy! Aby ne, z tlamy mu vyčuhuje sotva třetina dvanácticentimetrového wobleru! "Hochu, zdá se, že sis zpečetil osud!", pomyslím si, když vidím, že se za rybou se táhne rudý pruh. Bolena vylovím rukou. Abych ho zbytečně netrápil vyprošťováním háčků, hned ho pošlu na onen svět. Teprve pak pomoci nože vyprošťuji nástrahu z jícnu a krvácejících žáber. Bolen má lehce přes sedmdesát centimetrů. O to víc mě mrzí jeho zbytečná smrt... 

Než provedu nezbytné ošetření úlovku a osvobození nástrahy, začíná se smrákat. Pojednou se mi zdá, že voda jaksi víc šumí. Aha, skončila pracovní doba! Čerpadla utichla, bagr už zaparkoval na břehu, a tak začalo večerní vypouštění přehrady. Voda pojednou letí jako splašená a zpěněná hladina leze hbitě vzhůru. Uvažuji, jak bych se zachoval, kdybych byl ouklejí. Kam bych se ukryl před sílícím proudem? Nejspíš do klidnějších tůněk podél břehu! Stále mám navázaný povrchový Bomber, a tak s ním ihned začnu pročesávat kraj vody. V nastalém šeru to není nic jednoduchého - buď wobblerem váznu v ponořených stvolech travin, nebo zachytávám za šlahouny ostružiní trčící ze břehu. Neustálé vytřepávání z překážek mě pěkně vytáčí! Tak a dost! Ještě pár hodů a končím! Pro klid v duši popojdu kousek po vodě, kde je vyšlapaný kaprařský flek. Vázek je tu o poznání méně. Pošlu wobbler po vodě a sotva zatočím kličkou, dostanu "prdu" do prutu. A hele, asi další bolen. Razantně vedu zaseklou rybu k sobě. Jakmile ji ale dostanu pod nohy, vzpamatuje se a zarputilým tahem se vrací do proudu. Výpad mě donutí víc povolit brzdu. Celkem třikrát rybu přitáhnu ke břehu a třikrát od něj vyrazí. Až napočtvrté se poddá tahu prutu a zakotví na zaplaveném břehu. Tam narazí břichem na písek a položí se na bok. "Jejda, vždyť je to velký canďour!" Rychle se sehnu a dravce dlaní přitisknu ke dnu. Než se dravec vzpamatuje, posunu ho smykem na souš. Začne sebou mlátit, ale to už je pro něj pozdě. Je můj! "Zubatý krasavec" měří 76 cm. Přenesu ho k bolenovi a v houstnoucí tmě vytvořím pár památečních snímků. Teď jsem konečně spokojený. Odcházím na chatu a cestou dumám, co mi přichystá "sváteční" zítřek. 

Dva zcela odlišní dravci, kteří neodolali stejné nástraze.

Ráno nedočkavě spěchám k řece. Průtok je stále vysoký, ale to se jistě změní, až dorazí dělníci s těžkou technikou. Trpělivě prohazuji místa svého včerejšího úspěchu. Nic se neděje. Voda je průzračná a není v ní vidět ani náznak života. Po dvou hodinách bezúspěšného chytání odcházím na chatu. Připravím si pozdní snídani a na verandě se do ní s chutí pustím. Poslouchám, kdy od mostu zazní stavební ruch. Ozývá se však jen monotónní šumění řeky. Pak mi docvakne: "Vždyť je přece svátek, makat se dnes nebude!" Znamená to jediné, voda zůstane vysoká a čistá minimálně do zítřka. Radikálně se tím mění situace i strategie lovu. 

Při návratu k řece si tentokrát nesu těžší vláčák s pletenkou a hlubinné nástrahy. Ve vysoké a studené vodě je totiž jedinou šanci na záběr důkladné "proklepávání" dna. Vlezu si pod most až na konec uměle vytvořeného náspu. Chvíli se přehrabuji v krabici s wobblery. Po zralé úvaze navazuji hlubokopotápivý Berkley Frenzy Medium Diver v "papouškové" barvě. Na tento wobbler jsem v minulosti už pár pěkných candátů dostal, a tak doufám, že mi přinese úspěch i dnes. Zvolený model rychle dosahuje hloubky až tří metrů, což se mi náramně hodí. Mrsknu ho daleko po vodě a zatáhnu do hloubky. Když ucítím střety dlouhé lopatky o kameny, zvolním navíjení na minimum. Wobbler klopýtá po dně jako opilec po hrbaté cestě. To je ono! Nástrahu vedu přesně po rozhraní mezi silným proudem a mohutným vracákem. Jinak to ani nejde. V přímém tahu vysoké řeky mi odpor wobbleru tahá prut z rukou. A naopak ve zpětném proudu se vůbec nedostane ke dnu a navíc vypadává z rytmu. Následují desítky náhozů a "hrabání" dna. 

Drc! Švih! Je to tu! Útočící dravec uvízl na trojháčcích. Při bytelnějším náčiní jde zdolávání mnohem snáz než včera. Netrvá ani dvě minuty a na násep vytáhnu odhadem tříkilového candáta. Paráda! Mám radost, že zvolená taktika zafungovala. Zaopatřím úlovek a už zase wobblerem "ořu" mnohokrát protaženou trasu. Než se nadám, uplyne hodina. Moje trpělivost má své meze. Chtělo by to nějakou změnu. Buď místa, anebo nástrahy. Co zvolit? Lepší místo na řece už asi nenajdu, protože všechny vhodné fleky obsadili rybičkáři.  Navázaná nástraha se mi líbí a konec konců se i osvědčila. Vše tedy nechám při starém. Do případných změn si dávám limit - padesát náhozů. Bezúspěšně provedu víc než polovinu stanovených hodů, když tu náhle wobbler kdesi u dna uvázne... V místech, která jsem protáhl snad dvěstěkrát! Pro jistotu ostře přiseknu. Ještěže tak! Odpovědí mi je těžké zadupání u dna a následný úporný tah po proudu. Brzdím, co mi síly stačí! Ryba se po chvíli zastaví, otočí se a po hraně proudnice se snadno nechá přitáhnout. Pět metrů pod náspem se však znovu splaší a hrrr dolů! Ale ani tento výpad není nekonečný. Brzy útočníka opustí elán a zas se celkem lehce nechá přivést. Zápas probíhá stylem "nahoru dolu" a připomíná hrátky s jojem. Stále netuším, co by ryba mohla být zač. Tipuji velkého candáta, ale nejsem si tím úplně jistý. Dokonce se chvílemi přikláním k verzi, že jsem něco nechtěně "podšvihl za kožich". Toužím neznámého protivníka alespoň spatřit, tak zdolávám s nejvyšší opatrností. Ovšem jakmile jeho odpor trochu poleví, bez slitování ho vleču k sobě. Po deseti minutách od záběru rybu páčím vzhůru podél náspu. Díky "ptačí perspektivě" a průzračné vodě spatřím v metrové hloubce jakési světlé tělo. Pořád nevím, na čem jsem! Zničehonic ryba prudce vyrazí vzhůru a šplouch! Vyvalí se na hladině. 

K mému překvapení se na hladinu vyvalí slušný sumík.

Sumec! Tak toho bych v půli listopadu nečekal! Pestrý wobbler mu svítí v koutku prostorné tlamy. Tam je držení háčků nejpevnější, tak už na nic nečekám a řádně se opřu se do prutu. Dravec je už povolný jako hadrový panák. Na jeho pasivitě se určitě podepsala studená řeka. I bez "zkušebního pohlavku" jej hned při první příležitosti uchopím za pysk a snadno ho zvednu z vody. Sumce opatrně položím na koberec spadaného listí. Zcela bez hnutí prodělá veškeré procedury - měření, focení i vyprošťování. Zpětně si uvědomuji, že mi při svých 117 cm délky ani moc práce nepřipravil. Jo v létě, v teplé vodě, to by s ním byla úplně jiná dřina! 

Wobbler pevně uvízl v koutku tlamy.

Když nad vším dodatečně přemýšlím, tak prvopočátkem mého úspěchu bylo náhodné spatření lovícího bolena při mém zevlování na mostě. V následujících událostech už hrály hlavní role správný výběr míst, důvěra ve zvolenou strategii lovu a volba nástrah.

Příště: Urči správný čas lovu!

                                                                                                                                                   Text a fota: ToRo