„A v kolik berou?” ptal se ten druhý Romana.

„Ráno mezi devátou a desátou,” zněla odpověď někdejšího spolužáka.

„A fakt na kolínka, jo?”

„Ti říkám... Včera jsem chytil dva a vedle chlápek jednoho!”

„Ty vole, to snad není možný,” divil se ten druhý.

„Jo, a o víkendu jsem takhle dostal taky dva – 55 a 57 cm,” pokračoval Roman.

„A včera? Jak byli velcí?” vyzvídal jeho kolega.

„Šedesát jedna a padesát devět. A ten chlap vedle taky tak nějak.”

„A mám ty kolínka obalovat ve strouhance?”

„To je asi jedno, i když já je obaluju.”

„No tak já tam zítra přijdu. To jsem tedy zvědavej!” ukončil rozhovor ten druhý.

Jelikož vím, že někdejší spolužák Roman chodí hlavně na kapry a na cejny hezky postaru, domníval jsem se, že právě o nich je řeč. A tak jsem si přestal všímat svého jezevčíka, který se se mnou venčil, a přišoural jsem se k Romanovi, abych s ním podebatoval o kaprech.

Dali jsme se do řeči a já se dozvěděl, že na kolínka jdou na řece candáti od 55 do 65 cm! Už pět dnů. Roman mě pozval, i když pak se zarazil. „No jo, kamaráde, když ty je chytáš klasicky. To je špatný, to asi nic nechytíš,” vyřkl prognózu.

A měl pravdu. Na twistera jsem tam vyloupl jednoho „rohlíka” kolem 35 cm, jinak nic. Ani chlapi, co zde měli nastražené rybičky, nepochodili. Jen Roman, který opět přišel s pytlíkem kolínek, chytil dvoukilového chlapáka...

A tak teď přemýšlím, že si zajdu do supermarketu pro kolínka. Mám, nemám, mám, nemám...