Ha, mě nedostaneš! Jsem připraven! V zimě jsem nezahálel! Mám navázanou plnou krabici nymf, strýmrů, suchých much, péřových jihů a nějakého Hausera navrch! Mám přerovnaný "vercajk" snad stokrát, mám navinutý nový vlasec, otočenou šňůru, vypraný podběrák, naleštěné gumovky, navoněné prsačky, mám vypranou vestu a doplněnou bižuterii. Tak na co jsem podle tebe, zapomněl? 

Jaro pravilo: „Byl ses v době, kdy ještě nemůžeš plenit vody, na ty vody podívat? Byl ses podívat, jak vypadají, když se kolem nich nepotulují postavy ve značkovém oblečení nejrůznějších značek? Byl ses podívat, jak to vypadá, když se probouzím k převzetí vlády po sestře zimě? Nebo ses jen v teple domova těšil, až to začne?“

 

Kdy už té zimě bude konec?


 Já na to: „Ha! Jak jsem řekl, mě nedostaneš! Byl jsem u vody! O ryby jsem se ale nestaral, krmil jsem ptactvo. Ale třeba něco zůstalo i rybám. Procházel jsem svá místa, stejně to po velké vodě už nebude takové jako dřív. Proč s těmi povodněmi něco neuděláš? Dřív, když jsem byl ještě kluk, byly sice také, ale jen párkrát do roka, ale teď jsou každou chvíli! Měl jsem v úmyslu udělat si pár vlastních jízků a splávků na mých oblíbených revírech. Jenže bych tím vodě spíše ublížil, tak jsem od toho upustil. 

Hele, jaro, nechceš jít dál? Dáme kafé, nebo něco ostřejšího?“ 

Jaro se ošívá, má toho ještě asi hodně. Proč ale tedy přišlo za mnou? 

 

„To takhle obcházíš všechny rybáře? Jejda, já Ti tykám! Ale jsme přece dávní kámoši. Každé jaro si vyrazím ven a spím venku pod širákem. Tedy, spával jsem. S postupem věku a bolesti zad jsem se uchýlil pod brolly a na lehátko - takže přesněji řečeno napůl pod širákem. Proč jsi tedy, jaro, přišlo až ke mně do šestého patra? To to nemohlo počkat, až budeme sami venku?  

Začínám mít nervy. Jaro ví všechno, tak začínám vyzvídat. Jenže ono nesmí ani naznačovat a kafe ani nic ostřejšího nechce. Napadá mě ještě nabídnout rohlík. Nechci ale urazit. Jenže jaro mi rozumí i beze slov. 

 

Civilizační výzdoba po velké vodě.


„Hele, stejně nemám co dělat, půjdeme ven?“ navrhnu. Co taky s jarem v paneláku, že? 

 

Venku je to o něčem jiném! Tady je jaro jako doma. Je mi divný, že ho vidím jen já a ostatní lidé ne. Nereagují. Myslel jsem si, že nejsem senzitivní člověk, ale tady mezi námi funguje asi nějaká jiná chemie. Jaro mě táhne ven, k vodě, do lesa, pryč od civilizace. No jo, ale ani jaro si neví rady. Kam jít? Všude jsou novostavby, satelitní městečka, satelitní vesničky. Všude mají satelitní pejsky, které chodí venčit k vodě, do lesů a také satelitní otravné lidi. Že by mi tohle jaro chtělo ukázat? Jenže to já vím už dávno! Lezou mi na nervy už hodně dlouho. 

 

Zátiší s igelitem...


Jaro nemluví, je smutné. Jdeme dál a jaro mi ukazuje na stromech kolem vody kusy igelitů, ukazuje mi v kořenech stromu zarostlé záchodové prkénko. Je to symbolické – naše příroda je zkrátka v „hajzlu“. Jak jsem měl dobrou náladu, začínám jí ztrácet. 

Ale jaro mi naznačuje ať nesmutním - za chvíli to vše pokryje nová vegetace. Igelity i ten záchodový doplněk budou ukryty pod listím a běžný návštěvník to ani nezaregistruje. Jaro je optimista, já naopak pesimista. 

„Jak Ti mohu, jaro, pomoct?“ ptám se. 

„Proč třeba jezdíš autem až k vodě?“ 

„Vždyť víš, kolik toho mám. Copak to mám vláčet takovou dálku? A navíc, takhle mám auto na očích a nikdo mi ho neukradne. Co bych pak měl z lovu, když bych se musel každou chvíli dívat, jestli tam ještě můj čtyřkolový kamarád ještě stojí?“ 

„Proč nejedeš vlakem?“

„Jak bych to pobral? A navíc, tam kam já jezdím, koleje nevedou!“ 

„Jezdi na kole!“ 

„Jezdím, ale jen tam kam se dá. Jak můžu jet padesát kilometrů na kole, když na to mám jen krátký čas, abych to vše stihnul?“

„Kdybys chtěl, tak to dáš. To jsou samý výmluvy!“ 

Hele, proč ses zaměřilo na mě? Podívej, jaké jsou tu vyježděné koleje, ty přece nejsou ode mě! Tak jim to řekni!“ 

„To mám obcházet rybáře, aby nejezdili k vodě autem?“  

„No jo, ale co když je to od lidí, co se sem jezdí koupat?“ 

„Hele, já se z Tebe picnu! Máš furt samé výmluvy. Prostě začni u sebe a třeba se ostatní chytnou. 

 

Jaro jak má být!

Tak jsme si na to plácli. Za rok se prý staví a uvidíme. Jak mě může jaro potrestat? Netuším, třeba bych se ho nemusel dočkat. Raději budu sekat dobrotu, člověk nikdy neví…

 

A pohádky byl konec. :-)