„Kapři jdou a včera jsme dostali dva hady přes 70 cm.“ To byla věta, která rychlost balení mých věcí zdvojnásobila. Vyřkli ji kamarádi ze studií, kteří navštívili Edu na chatě už v pondělí. Já kvůli neodkladným povinnostem mohl dorazit nejdřív ve čtvrtek. Uplynul týden, co se Eda s Martinem vrátili z dálného východu, kde půl roku nezavadili o šupinu, a tak se rozhodli uvítací oslavu spojit s několika dny rybaření, aby si spravili chuť. 

Úmorná pětihodinová cesta autobusem se dala vcelku vydržet. Stačilo si do uší pustit oblíbenou hudbu a hltat návody z rybářských časopisů, protože v následujících dnech jsem se je chystal všechny zúročit. Na místo určení jsem dorazil v odpoledních hodinách. Kluci mě vyzvedli na zastávce. Jeli zrovna na nákup potravin a jen pro představu, těch pro ryby bylo tak desetkrát víc. Cestou na chatu jsme se stavili v místní hospodě na jedno rychlé. Chtěl jsem slyšet o všem, co od pondělí chytili, nebo viděli a bylo potřeba domluvit taktiku. 

 

 

Přípravy proběhly rychle a zároveň pečlivě. Nikdo se nemusel ptát, co má dělat, všichni jako by fungovali podle nějakého neexistujícího scénáře. Veškeré věci jsme snesli z kopce k vodě a naložili do loďky. Eda s ní odjel na zvolené místo. Pak nás čekala dlouhá cesta plná ostrých kamenů. Ještě než loď přistála u břehu, byla odlehčena o dva kbelíky dobrot, kterými jsme chtěli nalákat místní šupináče. Vše bylo připraveno, teď už jen zbývalo rozdělit si kompetence. Bylo nás pět, z toho tři vlastníci povolenek a dva bývalí rybáři. Martin půjčil jeden prut Mekimu  a já jeden proutek zapůjčil Láďovi.  

 

 

Nastal příjemný večer. Sem tam nám zabral kapřík, ale spíše menší velikosti. To však bylo to poslední, co by nás trápilo. Viděli jsme se všichni po dlouhé době, seděli jsme u vody, zlehka popíjeli a dlouze hovořili. Když padla tma, rozhodli jsme se, že necháme odpočinout kapry a zkusíme podráždit místní „hady“, kteří byli posledních pár dnů poměrně aktivní. Změna montáží byla otázkou pár vteřin a za chvilku už letěly do vody macaté rousnice. 

Ke svačině jsme měli opečené špekáčky a stále bylo co vyprávět. Když v tom do té idylky bylo slyšet cvaknutí policajta do prutu a nezaměnitelný zvuk brzdy navijáku. Nečekal jsem na nic. Vystartoval jsem k prutu a zasekl. Na druhém konci bylo cítit intenzivní škubání v pravidelném rytmu. Nebylo pochyb, že mám tu čest s místním „hadem“. Co mě ale překvapilo, byla síla rybího odporu a mizející metry vlasce, které si můj soupeř bral z navijáku. Naštěstí v zdejších podmínkách nebylo třeba házet daleko, a tak se ryba objevila za chvíli v kuželu světla u břehu. „Úhoř! Tlustej jak flaška od piva!“ vykřiknul někdo. „Vyvleč ho na břeh, ať se ti neutrhne“, ozývalo se z jiné strany. Vyvlečení na břeh jsem se chtěl vyhnout, protože jsem měl v navijáku vlasec o průměru 0,18 mm. Poprosil jsem Martina, ať vyndá podběrák a „anakondu“ podebere. Jen pro představu, podběrák, který jsem měl s sebou, byla jen obyčejná muškařská kapka. Jak se Martin sehnul s podběrákem ke břehu, vlasec mu brnknul o rukáv bundy a vylovovací drama bylo ukončeno lupnutím, jehož význam všichni dobře známe. Úhoř, který se do té doby urputně kroutil, jakoby jím procházel elektrický proud, najednou znehybněl a pomalu se rozvlnil. Pomalinku proplul podél břehu, aby se nám ještě ukázal v celé své kráse. A byl nenávratně pryč…

 Nikdo z nás se nebyl schopen pohnout a celé to divadlo jsme tak jen nehnutě sledovali. Délku „hada“ jsme odhadovali tak na 90 cm.

Kluci mysleli, že kvůli uprchlé životní rybě budu pouštět hromy, blesky. Čekali, že mé běsnění odnese hlavně Martin, ale já nehnul brvou. Vinu za to, že se úhoř utrhl, jsem dával jen a jen sobě! Rozhodla špatná volba vlasce. Únik ryby mě naopak motivoval – když zabral jeden had, tak žije  šance, že ještě zaberou další... 

Za pár minut se už tmou nesly provokativní narážky, když takhle v poslední fázi podělám rybu hodně přes metr a podobně. Z vtípků nás vytrhla prudká jízda na Martinově prutu. Razantní záběr však sekl do prázdna. Než napíchl novou rousnici, měl záběr na druhém prutu. Zásek tentokrát seděl. Během zdolávání se však ryba zahákla vlascem mezi kameny, a tak bylo po souboji. 

Krátce před půlnocí se na mém prutu zopakoval jako přes kopírák scénář předešlého záběru. Plastový kroužek cvakl do prutu a z navijáku začal mizet vlasec. Ryba si brala poctivě, a tak jsem se zásekem dlouho neotálel. Pravidelné škubance opět vypovídaly o tom, s kým mám tu čest. Poučen z předchozího nezdaru jsem tentokrát do boje nasadil vlasec 0,25 mm, a tak jsem se stal vítězem souboje já. Za chvilku se na břehu svíjel nádherný tmavě zelený úhoř v délce 78 cm. Teď některé čtenáře asi zklamu. Když máte s sebou u vody přenosnou udírničku, byl by hřích ji nevyužít. Za chvíli byl úhoř stažen, řádně nasolen a pod udírnou žhnuly uhlíky... 

Jakmile jsme pojedli porce uzené ryby a dopili pivo, hned jsme zalezli do spacáků. Usínalo se příjemně. Před očima znovu ožívaly naše zážitky, v žaludku hřála skvělá delikatesa, v krvi kolovala trocha alkoholu, a do toho všeho nám vyhrávaly vlnky, tříštící se o kamenitý břeh. Před námi byly další dny rybářské pohody. 

Na druhý den nás vytáhlo sluníčko ze spacáků dost brzy, a tak jsme ještě po ránu povodili několik kapříků. Teprve před polednem jsme všechno sbalili a odebrali se na chatu. To, že v pátek lovit nebudeme, jsme ospravedlňovali tím, že stejně k vodě zamíří spousty víkendových lovců a nebude nikde ten pravý klid. Skutečným důvodem rybářské absence však bylo to, že z pátka na sobotu jsme měli v plánu uspořádat mejdan u příležitosti návratu kluků z půlroční stáže v Asii. Dorazila spousta dalších kamarádů a známých.  Večírek byl velmi povedený, proto se o něm raději dál nebudu zmiňovat. ?

V sobotu nás všichni hosté, zničeni divokou jízdou, opustili a my opět mohli začít spřádat další velké plány, jak na ryby. Nebylo o čem moc přemýšlet, kde jinde se léčí kocovinka, než na čerstvém vzduchu. A tak v brzkém odpoledni čeřila plně naložená loďka hladinu přehrady. Zasedli jsme na obvyklé místo. Bylo nádherně, slunce pálilo a na hladině se převalovaly drobné vlnky. V tom vedru brali kapři o něco méně, než bychom si představovali, ale na druhou stranu jsme byli rádi, že si alespoň odpočineme. Z dlouhé chvíle jsem se rozhodl, že se půjdu podívat do zátoky, jestli se tam nevyhřívá pod hladinou nějaký pěkný kousek. Na hraně, kde přecházela zátoka v otevřenou vodu, se co chvíli rozletěly drobné rybky a doprovodné mohutné závary dávaly neklamně najevo, že boleni jsou dnes při chuti. Za pár okamžiků už jsem třímal v ruce vláčecí prut a zkoušel stříbrné dravce dráždit vším možným, co skýtala plná krabička vláčecích nástrah. Vodou jezdily woblery, rotačky, plandavky, popy. Vyzkoušel jsem i smáčky a nevím co ještě, ale boleni mou snahu naprosto ignorovali. 

Věděl jsem, že Eda zná místní dravce nejvíc z nás, a tak jsem si k němu šel pro radu. Chvíli hrabal ve svých boxech.  Pak vytáhl nenápadně vyhlížející, skoro průhlednou gumovou rybičku. Zkrátka, kdybych měl stovky a stovky nástrah stejných jako on, tuhle bych vybral a navázal úplně naposled! Slavnostně mi „průsvitňačku“ vložil do ruky a zdůraznil, že mám navíjet tak, až se mi z navijáku bude kouřit. Trochu nevěřícně jsem rybku navázal a nahodil napříč zátokou. Navíjel jsem nejrychleji, jak jsem dovedl.  Rybička, protože byla ještě ke všemu napíchnutá nakřivo (dodnes nevím, jestli to byl záměr), opisovala těsně pod hladinou divoké oblouky a kruhy a čas od času lehce poskočila i na hladinu. Svůj divoký rejd však předváděla sotva deset metrů, když se rozstříkla hladina a neznámá síla mi málem vyškubla prut z ruky. To mě tak překvapilo, že ještě než jsem stačil přiseknout, tah povolil a já zůstal jen němě zírat. 

Zdálo se, že Edova kouzelná rybka bude fakt to pravé! Chtěl jsem jí rychle vytáhnout po neproměněném záběru a znovu ji hodit do stejných míst. Jenže, jak jsem ji popotáhl – prásk!  Pár metrů od břehu další rána do prutu! Tentokrát jsem zázrakem zareagoval včas. Brzda se rozhvízdala a já si užíval divoké výpady bolena. Za malou chvilku se protivník unavil a nechal se přitáhnout ke břehu. Nebyl zdaleka tak velký, jako jeho lovící komplici, ale i tak mi udělal neskutečnou radost. Vyháčkoval jsem ho ještě ve vodě a pustil. Během příštích dvaceti minut jsem promarnil další dva záběry od skutečně pěkných ryb a pak najednou, jakoby mě prokoukli. Jejich aktivita nadobro skončila. Naladěn na vítěznou vlnu jsem se s tím nechtěl smířit. Přeci nepřestali lovit úplně? „Počkej navečer, zase najedou! Teď by ses uházel k smrti,“ zazněla Edova reakce na moje marné počínání. 

Odpoledne se pomalu ale jistě chýlilo k soumraku. Nebylo už ani takové vedro a na hladinu dopadaly poslední paprsky slunce. Aktivita a velikost kaprů se oproti denní výhni zvyšovala, a tak jsme se zapáleně pustili do pokusů ulovit co největšího šupináče. Na boleny jsme úplně zapomněli. Tedy až na Edu. Ten vyzbrojen svým ultra lehkým vláčákem a nástrahou „mrzáčkem“ prohazoval pobřežní partie zátoky. Gumová rybka, celá potrhaná po mém lovu, dělala ve vodě neskutečné, až nepřirozené kousky. Jedno se jí však nedalo upřít, když boleni najeli, fungovala prakticky na hod. Skoro s každým Edovým nahozením se na břeh podíval bolen. Někteří dravci byli vyloženě dorostenci, ale výjimkou nebyly ani kousky kolem 70 cm! Asi po půl hodině orgií jako když utne! Byli jsme svědky toho, jak je odměněn rybář, který se své oblíbené vodě věnuje, zkouší ji, zná místní podmínky i zdejší ryby a ví na co, kde a kdy lovit. To nebyla náhoda, bylo to neskutečné a cílené představení!

 

 

S přicházejícím večerem se nám už před očima začali míhat úhoři. Rousnice jsme měli, odhodlání taky, takže nám nic nebránilo nahodit. Letní večery u vody jsou prostě nepopsatelné. Pruty jsou políčené, kolem dobří přátelé a připravuje se skvělá bašta. Nebylo ani teplo, ani zima a nic rušivého z běžného života nás netrápí. Je zkrátka dobře po těle i na duchu. Toho večera byl takový naprostý klid, že ho ani žádné ryby nenarušovaly. To jediné pohodě ubralo na dokonalosti. 

 

 

Text a fota: Miloš Poláček