Kde hledat a lovit "lopaťáky"?

Cejn velký je nejrozšířenější rybou našich mimopstruhových vod. Podle statistických údajů ze sumářů tvoří až 10% ročních úlovků všech druhů ryb. Hojně se vyskytuje zvláště ve středních a dolních tocích s pomalejším proudem a mírně bahnitým či písečným dnem. Vhodné životní podmínky mu také skýtají údolní nádrže, rybníky, zatopené písáky a štěrkoviště a důlní propadliny. V podstatě všude tady se dá narazit na velké exempláře. Pokud se neustále nechcete "slizit" s malými cejny, musíte napřed ty pořádné kusy objevit.

"Lopaťáky" vyhledáváme na řece v klidnějších, hlubších místech s měkkým nebo písečným dnem, nad jezy, v kosách a na rozhraní proudů, kam zanáší proud potravu. Rádi brouzdají v blízkosti vodních porostů. V nádržích se zdržují v zátokách a přítocích - zvláště při kalných přívalech vod - a pak kdekoli v hlubších místech. Velmi vhodnými místy jsou svahovité břehy, které ostře směřují ke dnu, z nichž může cejn pohodlně sbírat potravu, aniž by musel měnit polohu těla. Vynikajícími úseky jsou rovněž schodovité lavice, které se vytvořily vlnobitím při nízkém stavu a pak se znovu zaplavily. Všeobecně platí, že čím úživnější prostředí, rozlehlejší a hlubší revír, tím větší kusy v něm žijí.

 

Na velké cejny nejčastěji narazíte na přehradách.

 

Cejn žije společensky v hejnech podle stáří a velikosti. Zatímco průměrných cejnů může být v hejnu několik desítek, trofejní kusy se ve skupině lehce spočítají na prstech jedné ruky. Cejn je značně plachým druhem, který se většinou zdržuje dále od břehu, kde není rušen. Toto pravidlo platí dvojnásobně pro "lopaťáky"! Důležitou okolností pro rybáře jsou migrace cejnů kvůli potravě. Cejni totiž spásají bentos dna, přičemž přerývají podklad a vybírají z něj potravu. Nezřídka se na hladině nad krmícími rybami tvoří bublinky, které prozradí jejich přítomnost. Bublinky tvořené rytím zaujímají na hladině větší prostor ve směru posunu cejnů. Podle nich může zkušený rybář poznat, kde a kdy se ryby shromažďují a které trasy opakovaně navštěvují. Takové tahy za potravou se pak opakují téměř v pravidelných časových intervalech. Tím se vysvětluje, proč rybář uloví na jednom místě jen několik kusů a po nich následuje delší přestávka, během níž začnou chytat rybáři v blízkém okolí. Ryjící cejny často doprovázejí i jiné druhy ryb, které paběrkují na dně rozvrtaném od cejnů. Častým společníkem cejnů jsou především plotice. Mnohdy se právě ony uloví dříve, a jsou předzvěstí blížícího se tahu cejnů. Většinou platí, že chytíme-li cejna, můžeme očekávat i záběr plotice a naopak.

 

Fáze cejního záběru

 

Co na "lopaťáky" platí?  

Chceme-li "lopaťáky" úspěšně chytat, musíme jim právě s ohledem na jejich atypické braní potravy přizpůsobit rybářské náčiní, techniku lovu a nástrahy. Je nutné chytat na jemné, ale spolehlivě seřízené náčiní. Cest k "lopaťákům" vede hned několik. Když pomineme klasickou položenou, tak úspěšnějšími technikami už jsou jen metoda feederu a plavaná. Plavačka má oproti jiným způsobům lovu jednoznačně navrch hlavně v místech, kde je dno pokryté vrstvou měkkého bahna, které cejni rádi navštěvují kvůli kobercům nitěnek. V takovém řídkém nánosu se sestavy na položenou utápějí a zbytečně váznou. 

 

Plavačková sestava na "lopaťáky"

Plavačkový prut na velké cejny by měl mít délku 3,5 – 4,5 metrů s jemnou pružnou špičkou. K němu automaticky patří menší smekací naviják s jemnou brzdou a širší cívkou, naplněnou vlascem. Zvolená síla vlasce při chytání na plavanou postačí v rozsahu 0,14 – 0,18 mm, samozřejmě za předpokladu, že použijeme správný poměr pružnosti prutu a jemného seřízení brzdy navijáku. Pokud použijeme návazce, tak budou vždy o setinu až dvě tenčí než kmenový vlasec. Používat silnější vlasce je zbytečné, neboť cejn není žádný výjimečný bojovník a při šestině živé váhy, kterou má každá ryba ve vodě, úplně postačí tyto síly vlasců i na nejtěžší exempláře. Tenké vlasce obvykle také více pruží, což je výhodné s ohledem na křehké cejní pysky a jejich náchylnost k vyřezání háčku. Háčky používáme z kvalitního drátu s ostrou špičkou. Podle velikosti zvolené nástrahy se jejich velikost nachází v rozmezí 4 – 8, ovšem při chytání "lopaťáků" v noci a při nastražení pořádné rousnice můžeme použít až "dvojku" háček. 

Při chytání na plavanou je možné použít pevný nebo i klouzavý splávek, který by měl být kvůli lepší citlivosti vyvážený dělenou zátěží – sestavou bročků směrem k háčku lehčích a směrem ke splávku těžších. Nastavení "hustoty" bročků na vlasci volíme podle hloubky a síly proudu. Pro rychleji tekoucí vodu se bročky umísťují hustěji (blíže k sobě) směrem k nástraze, pro klidnější vody řidčeji k nástraze a hustěji ke splávku. Broček, který je nejblíže háčku, by se měl opírat o dno, právě při jeho nadlehčení během záběru se přenese reakce na splávek.

Na stojatých a hlubokých vodách, kde jsou stanoviště cejnů dál od břehu, se používá anglický splávek (waggler) s dlouhou a pestrou anténkou. Jeho výhodou je, že umožňuje daleké náhozy, přesné umístění nástrahy do prokrmeného místa a stanovení správné hloubky vody. Při optimálním vyvážení waggleru se také ušetří nepříjemná námaha zraku při jeho sledování v dálce. Obvykle to však neplatí při vlnobití či silném větru - tehdy k rozpoznání jemného záběru nepomůže ani dlouhá a pestrá anténka "angličáku".

 

p4.jpg

Lov se splávkem je nejoblíbenější rybolovnou technikou na cejny.

 

Záběr, zásek a zdolávání "lopaťáků"

Při lovu na plavanou je vždy potřeba zjistit na lovném místě přesné hloubkové poměry. Citlivě nastavený splávek pak přesně reaguje na hloubku vody, nerovnosti dna a také na záběry cejnů. Splávek musí být dokonale vyvážen, aby stál v kolmé poloze. Jen tak na něm bude patrné i jemné nadlehčení při záběru cejna. Vzhledem k výše popsanému netradičnímu sbírání potravy ze dna se cejní záběr projeví nakloněním splávku do šikmé polohy nebo jeho úplným položením na hladinu. To je ta správná chvíle pro zásek! Rybář – začátečník spoustu podobných záběrů propásne, protože čeká, až se splávek rozjede nebo ponoří. 

Výjimkami, které potvrzují pravidlo, jsou důraznější a prudší záběry od cejnů v kalné vysoké nebo proudné vodě, dále večer za tmy, či při silné konkurenci ryb a nedostatku potravy.     

Razanci záseku není nutné nijak zvlášť přehánět. Obvykle stačí seknout zápěstím nebo jen hbitě pozvednout prut. Zdolávání cejna není nijak zvlášť obtížné. Po záseku je však nutné jemně, ale dostatečně rychle zvednout rybu od dna, aby se zbytečně nerozplašil zbytek hejna. Je jasné, že na jakýkoli nepatřičný rozruch jsou nejháklivější právě ti největší cejni. Rybářům, kteří neumí rybu opatrně zvednout do sloupce, se pak stává, že po ulovení jednoho kusu marně čekají na další záběr. Cejni se musí zdolávat opatrně s ohledem na jejich „papírové pysky“, které háček snadno rozpárá. Jakmile se ale cejn jednou ocitne na hladině, ztratí rovnováhu, lehne si na vodu a celkem snadno se dá podebrat do podběráku.

 

p5.jpg

Ani velký kus není extra bojovník - brzy se vzdá

 

Cejna na břehu nenecháváme zbytečně dlouho, aby mu neoschnul povrch těla. Velmi často se mu při neopatrné manipulaci udělají na šupinách podlitiny nebo se poškodí ploutve. Vyprošťování háčku, měření, fotografování provádíme vždy na navlhčeném  a měkkém podkladu – buď v síti podběráku, na mokré kaprařské podložce, nebo ještě lépe přímo ve vodě. Opatrné puštění každého chyceného cejna je příslibem budoucích úspěchů. Jen díky tomu se nám jedno může poštěstit ulovení "lopaťáka" v opravdu kapitálních rozměrech.

 

Hodně úspěchů při jejich lovu přeje – "Cejnobijec"