Ani se mi ráno moc nechtělo vstávat, komu by se chtělo do tmy. Opravené nádraží a nové vlaky. Jsou čisté a tiché, ale já bych asi přeci jen raději jel tím starým „panťákem“, který k těm mým cestám za ní patřil tak nějak líp. Doufal jsem, že mi nebude špatně, ale moc mi to mé doufání nebylo platné.

Bylo mi špatně a síly jsem nechával v každé stopě každého svého kroku. Bylo mi z toho trochu smutno, ale snažil jsem se, aby ONA nic nepoznala. Bůh ví, jestli se k ní ještě letos dostanu, spíše ale ne. Když bude dobře, zajedu za ní zase příští rok na jaře.

Zase budu doufat, že mi už bude líp, že mě nebude tak strašně tížit batoh na zádech a že JI najdu zase čistou, krásnou a nezkrotnou. Zase ponořím ruce do její lásky a nechám ji, aby si hrála s mými prsty. Ale proč myslet na příští rok, vždyť jsem u ní ještě teď. Pomalu mění barvy a všechno okolo ní uzrává v tiché samozřejmosti přicházejícího podzimu.

Dává mi sílu prát se s tím vším okolo mě, a to není málo. Jak jí můžu projevit svou vděčnost? Snad tím, že o ní napíšu báseň, modlitbu bez rýmů, které by beztak jen kazily její obraz a licoměrně by se snažily vypovídat o něčem, o čem se povídat moc nedá. To cosi se totiž musí žít. A ona, moje láska Berounka, ve mně žije…

Mám rád čas raného podzimu. Listy nenápadně a pomalu získávají onu krásnou paletu barev, která je k vidění jenom v tom krátkém čase. Jablka rudnou, jakoby se styděla za svou přicházející šťavnatou zralost. Celá příroda voní najednou tak trochu jinak. Ten den ryby v Berounce nebraly, vodníci pouštěli po vodě cáry vodních řas, co s přicházejícím podzimem umírají, aby se zase s jarem zrodily. Jako sítě se namotávaly na vlasec právě tam, kde se setkával s vodou.

 

 

Vlastně vůbec nešlo chytat, ale víte, ani mi to moc nevadilo. Tak jsem seděl na břehu té staré voňavé řeky, pozoroval malé rybky, jak si hrají ve stínu starého pařezu. Vzpomínal jsem přitom na hodné lidi, co ji měli také rádi, a co už nejsou.

Na Otu Pavla, na své rodiče, na tátu, který měl knížky Oty Pavla tak moc rád. Seděl jsem tam, vzpomínal, a byl jsem rád, že mě nikdo neruší. To je na rybách ta nejúžasnější věc – můžete jim říkat cokoliv, podělit se s nimi o velikou radost, nebo i o velikou bolest – a ony přesto tak krásně mlčí. Nemyslete si, ono krásně mlčet je umění.

Nedaleko šumí splav, nad hlavou si v mírném vánku povídají pomalu umírající listy. Potichu, respektují moje a rybí mlčení.

V tom šustění listí jako bych slyšel povzdech Oty Pavla, který se tady někde u Berounky pořád toulá: "Přišel jsi pozdě, Tvé dětství je pryč...“

Snad je to tím, že jsem se narodil ve městě, ze kterého jsem vždycky tak rád utíkal, alespoň na krátký čas, někam, kde nepáchnou auta, kde nekřičí opilci, ale když už tam něco křičí, tak jen ptáci. Snad proto že mám rád vůni lesa, vody a čistého povětří.

Jednou jsem se setkal s člověkem, který tvrdil, že viděl spoustu smradlavých řek, ale ani jednu voňavou. Chudák!

 

 

To já znám řeky, které voní po stulících, po kořenech puškvorce a po vrbách. Voní po loukách, kterými protékají, po listech, které každý podzim spadnou na jejich hladinu, aby se po ní nechaly kousek svézt, než klesnou ke dnu, kde předají vodě všechno slunce, co do sebe absorbovali během svého krátkého života.

Znám řeky, ke kterým chodí pít srny a srnci, ve kterých žijí krásné ryby, kde i ten rak přežije, jak jsou čisté.

 

 

Znám řeky, které život dávají, ale které ho umí i brát. I když se člověk snaží ze všech sil, aby spoutal jejich břehy kamennými navigacemi, jezy a přehradami, stejně je nikdy nemůže skutečně zkrotit. Řeky jsou nezkrotné, a to je dobře! Někdo musí dát člověku na vědomí, že není neomezeným pánem, který si může dělat, co se mu zlíbí. Když totiž člověk dojde k takovému blbému názoru, nezaslouží si nic jiného, než aby po tom svém namyšleném nose dostal. A třeba i od řeky…

Řeky tady byly dávno před tím, než lidé. I proto si zaslouží naši úctu, bez nich by člověk jen těžko došel tam, kde je dnes. Byly to právě břehy řek, na kterých se kdysi dávno usadili lidé, aby se množili, žili a umírali.

 

 

I kdyby jednou lidstvo vymřelo, jako že asi vymře, příroda a řeky, jako její součást, tady budou dál. Alespoň doufám, protože si to zaslouží. Někdy přemýšlím, jak pojmenovat svůj vztah k přírodě, k řece, a k životu v ní i okolo. Hledám slova, ale vždycky dojdu k tomu, že jeden člověk už to řekl za mě, a daleko lépe, než bych to sám vyjádřil. Už před chvílí jsem se zmiňoval o spisovateli, krásném člověku, rybáři s duší pytláka - o Otu Pavlovi. Ten kdysi napsal pár pravdivých vět, které si dovolím citovat. Myslím si, že je v nich řečeno absolutně vše…

 

 

 

"Jdi a staň se pytlákem. Překonáš zbabělost a najdeš odvahu. Až budeš unikat nástrahám, zaženeš tmu ve svém srdci a ve své hlavě. A až se bude rozednívat, spatříš, jak srna dává srnčatům pít. Pochopíš přírodu, až uvidíš plavat zajíce a uslyšíš naříkat ptáky před smrtí. A hlavně se naučíš porážce. Porazí tě ryba, která je chytrá a moudrá, a ty se naučíš si jí vážit. Celou noc budeš na rybách a přijdeš s prázdnýma rukama. Ostatní ti nebudou věřit, že jsi nic nechytil, a budou se ti posmívat. Budeš už podruhé poražen. Usměješ se a tak vlastně poprvé zvítězíš..."

Text a fota: Vladimír Kroupa (Bosý a nahý)