Den první

Je konec května a vyrážím na týdenní výpravu. O její úspěšnosti si nedělám přílišné iluze. Kapři se totiž pomalu chystají třít a já cítím, že možná strávím u vody několik dní bez záběru. Předpověď počasí oznamuje prudké ochlazení a vydatné deště, které by mohly kapří milostné radovánky na nějakou dobu přerušit. Předpověď však pro jistotu také raději beru s rezervou…

V neděli odpoledne naskládám věci do auta a vyrážím vstříc „velké neznámé“. U vody zjistím, že místo, které jsme měli s kamarádem Daliborem vytipované, je beznadějně obsazené. Navíc od rybářů uslyším jen samé brblání: „Nic nebere! Ani nevybalujte! Celý víkend bez záběru! Nemá to cenu…“ 

Telefonuji Daliborovi co podniknout dál, zda mám zůstat na revíru a najít si jiné místo, nebo odjet úplně jinam. Dalibor se nakonec rozhoduje pro druhou variantu, ale já hodlám vytrvat tam, kde jsem. 

Říkám si, že mám alespoň příležitost vyzkoušet místa, na kterých se příliš nechytá, a tudíž by kapři z těchto důvodů mohli být důvěřivější.  

Rychle tedy rozbaluji věci na zbrusu novém místě a vyrážím na vodu prozkoumat dno. Asi nejvíce se mi zalíbí pozvolně klesající dno do hloubky téměř pěti metrů. Navíc to není příliš daleko od břehu, a tak tam mohu v pohodě nahazovat ze břehu.

 

 

Místo mám v plánu řádně rozkrmit namočenou řepkou, peletami a boiliem. Řepku jednoduše naliju na jedno místo a pelety s boiliem rozházím do okruhu několika metrů.

Počasí v den příjezdu je slunečné a já mohu pozorovat menší kapry, jak se v trávě u břehu začínají třít. Úzkostlivě sleduji jejich milostné hrádky a doufám, že se následující den počasí změní na to pravé „kaprové“.

 

 

Nicméně ještě ten den těsně před půlnocí přichází první záběr – klasický padák. Rybu po záseku táhnu ke břehu jako pytel brambor. Když je kapr kousek ode mě, skáču do člunu, aby mi ryba nezajela za nedaleký ponořený keř. Po několika dalších minutách ji navádím do podběráku. Stále ještě netuším, jaká bude. Až když úlovek vynáším nahoru na podložku, zjišťuji, co je to vlastně za „zvíře“. Je to úžasně obézní lysec s povislým pupkem! 

Ruce se mi začnou třást, že ani nemohu kaprovi vyprostit háček. O podobně stavěné rybě jsem snil dlouhá léta a teď ji mám u nohou. Nemohu se té nádhery nabažit. A to ještě netuším, že to není poslední setkání s tímto parádním kouskem...

O půlnoci stáhnu pruty a jdu si v klidu lehnout. Dlouho nemohu usnout, stále mám před očima toho „lysého pupkáče“. 

 

 

Den druhý

Brzy ráno vstávám do chladného větrného počasí. Mám ze změny počasí velkou radost a věřím, že by mohla zvýšit kaprům apetit. 

Od rána fičí silný vítr, ale bohužel ne mým směrem. Přemýšlím, co dělat. Nezbývá mi nic jiného, než se pokusit kapry udržet pomocí velkého množství krmení. Naštěstí mám s sebou všeho dostatek, a tak vzápětí naliju na místečko přibližně 15 kg řepky a kolem rozházím zhruba tři kila koulí a pelet. Na můj vkus toho je až až, ale jiná možnost pravděpodobně není.

 

 

Vítr celý den duní stejnou silou, až mě z něj začíná bolet hlava. Přes den dostanu jen jediný záběr a to od dlouhého nízkého šupináče.

Konečně krajinu zahalí tma a já doufám, že by se mi už konečně mohl rozjet některý z prutů. Čekání na záběr je neskutečně dlouhé a brzy usínám. Ze spánku mě vytrhává nesmělé pípnutí. Několik rozpačitých kroků k prutu. Zvedám ho ze stojanu. Ryba mi rejdí pod nohama, a tak raději lezu do člunu. I když stojím přímo nad ní, stále se mi ji nedaří odlepit ode dna. Drží se hloubky jako přikovaná. Snad až na podesáté ji dostanu na hladinu. Čeká mě zklamání. Myslel jsem, že to bude lepší kousek... 

 

 

Třetí den

Ráno již tolik nefouká, obloha je stále zatažená a sem tam spadne pár kapek. Odpoledne jedu zakrmit opět větší dávkou. Zajímavé je, jak málo je záběrů. Zato, když už nějaký přijde, tak jen od velké ryby!

 

 

Další záběr dostanu opět až za tmy. Po chvíli podebírám většího lysce. Na podložce si povšimnu několika čerstvých hlubokých šrámů, způsobených pravděpodobně během tření. 

V noci začíná hustě pršet a prší až do pozdního odpoledne. Za těch několik hodin slejváku se hladina zvedne o téměř 20 cm a okolní břehy se zaplaví. Voda se kalí do barvy kafe. Vypadá to, jako bych chytal v kaluži. 

 

 

Čtvrtý den

Během dne, když záběry z mého místa nepřichází, zkouším jednu montáž umístit do těsné blízkosti břehů před zatopené rákosí a traviny. Avšak ani zde se nedočkám toužebně očekávaného záběru. Nezbývá mi, než opět spoléhat na tmu.

 

 

Odpoledne za mnou ještě přijíždí kamarád Adam, který usedá kousek ode mě. Chvíli poté co padne soumrak se jeden z mých swingerů přilepí pod prut a cívka se začne pomalu protáčet. Zvedám prut a ihned cítím tupý souvislý tah, který dává tušit pořádného „koně“. Po několika minutách je kapr u břehu a jezdí mi pod nohama. Řvu na Adama, aby vylezl a pomohl mi s podebráním. Ten však spí jako zabitý. Nadávám mu do všech možných tělesných otvorů! Vzbudit se mi ho stejně nepodaří. Škrábu se z člunu na břeh pro podběrák. Skáču s ním opět do plavidla. Kapra podeberu napotřetí. Už v podběráku vidím, že je to statný šupík. Ve svitu čelovky ho odhaduji na dobrých 10 kg. Ovšem, když ho vynáším nahoru na podložku, uvědomuji si, že má daleko víc. Opatrně ho pokládám na podložku a jdu vzbudit spáče Adama. Marná práce! Když mu přes stěnu bivaku nahlásím úlovek, jen něco tiše zamumlá, převalí se a chrápe dál. 

 

 

Mlčky si kapra prohlížím. Je to výstavní šupináč s neskutečně širokým hřbetem a několika malými dírkami ve hřbetní ploutvi. Mám obrovskou radost, že jsem přelstil dalšího „místního lamla“. 

 

 

Pátý den

Brzy ráno vstáváme a nahazujeme pruty na naše místa. Ráno si každý vytahujeme jednoho malého kapra a odpoledne jedu z člunu zakrmit. Opět obracím velký kýbl řepky a kolem rozhazuji několik hrstí boilie a pelet. 

Krátce po setmění konečně přichází záběr i Adamovi, který po chvíli podebírá šupináče kolem 10 kg a zanedlouho vytahuje dalšího podobného šupíka. Já mám jen jeden záběr a to od lysce kolem 8 kg. 

 

 

Šestý den

Následující den se mění počasí. Přestává foukat a slunce zase začíná pálit. Během dne se opět nic neděje, až navečer vytahuji šupináče zase kolem 8 kg. Už si v duchu říkám, že mě štěstí opouští a začínám chytat spíše menší ryby. 

Zato Adamovi se začíná dařit. Opět vytahuje dva kapry střední kategorie – tedy kolem 10 kg. Já jen jednoho malého lysce.

 

 

Den sedmý

Ráno se probouzím a v hlavě mám jasný plán. Přestanu krmit. Místo prohazuji jen hrstí vymáčených koulí a doufám, že se mi podaří přelstít dalšího z místních veteránů. Celý den svítí slunce a my čekáme na soumrak jako na smilování.

Adam krátce před setměním vytahuje jednoho pupkatého lysce. Já stále nic! Už je zase skoro půlnoc, když mi u ucha zazvoní budík. Ještě chvíli ležím na lehátku a naslouchám zvukům noci. Už nevěřím, že by mohl přijít záběr. Už nevěřím v další okamžik štěstí. Zvolna usínám. Ticho prořízne slabé pípání mého hlásiče. Bleskově se vymotám ze spacáku a už ve vidličkách vidím ohnutý prut. Cívka se pomaloučku protáčí. Tak tohle si nechám líbit!

Rybu opět táhnu ke břehu jako pytel brambor. Ovšem tentokrát si to namíří prudce doleva za blízký keř. Rychle skáču do člunu, tentokrát i s podběrákem a nechávám se pomaloučku přitahovat. Ve chvíli, kdy jsem nad kaprem, opřu se do prutu a docela snadno rybu zvedám vzhůru. Ve světle čelovky vidím, že je to parádní lysec. Při podebírání se mi lehce rozklepou kolena. To přece není možné! Že by to byl zase on? Ten neskutečně obézní lysec!

Než přijedu ke břehu, už to vím zcela jistě. Je to on! Ten pupkáč s povislým pupkem, se kterým už jsem měl tu čest!

 

 

Stále tomu nemohu uvěřit. Snil jsem o takové rybě a teď se mi ji podařilo ulovit hned dvakrát během několika dní. Neskutečná chvíle plná emocí, nadšení a snad i slz. Ještě několik minut potom mlčky sedím na rosou promáčené trávě a pomalu si uvědomuji, co se mi podařilo.

Lysce jsem dostal z naprosto stejného místa, na stejnou montáž, zhruba ve stejný čas a dokonce i na stejné boilie. Není nad doma válené kuličky! Jak já říkám - s láskou a péčí šoulané. 

Měl jsem za sebou týden lovu. Týden, který začal a skončil chycením kapra mých snů. 

Přeji všem čtenářům stejně šťastný lov

Text a foto: Tomáš Pásler