LEDEN

První měsíc v roce je pro rybáře vůbec nejhorším obdobím. Většina stojatých vod je uzavřena příkrovem ledu, a tak se možnosti lovu omezují především na řeky (někteří jedinci se ještě snaží „jalovou“ dobu překlenout chytáním na dírkách v některé komerční vodě). Slušnější podmínky k lovu skýtají (pokud to mráz dovolí) ještě tak přítoky větších přehrad, nebo naopak teplejší vody pod výpustí údolních nádrží - zde však bývá na závadu pouze častější kolísání průtoku. 

Okoun spolu s tlouštěm a dalšími druhy bílých ryb bývají prvními úlovky „otužilců s prutem“ zkraje nové sezóny. Jsou to úlovky vesměs skromné a navíc vyvážené rybářským strádáním. Aby strádání nebylo neúnosné, je třeba se teple obléci a mít kvalitní protiskluzovou obuv. Vždy je nutné počítat s tím, že úlovky nebudou tak bohaté jako v pozdějších měsících. Avšak chvíle strávené v liduprázdné tiché přírodě nám dávají jedny z nejkrásnějších zážitků pro příští období. 

Okouni prvního měsíce

„Lednové“ okouny na řekách hledám a nacházím především ve vývařištích jezů, u přítoků, na hranách tišin a proudů nebo v kosách za překážkami. 

Lovím hlavně na plavanou s delší matchovkou (3-4 m) doplněnou menším navijákem - zkrátka vyberu to nejjemnější náčiní, které vlastním. Protože „cajk“ po dobu rybolovu nedávám z rukou, ocením, když je hodně lehký. Vlasec používám v průměrovém rozmezí od 0,08 – 0,14 mm. Voda v zimním období totiž bývá absolutně čirá, záběry opatrné a ryby díky „podchlazení“ nepříliš bojovné – z toho důvodu bohatě postačí i „pavučinkový“ vlasec. Jako splávek používám štíhlý dikobrazí osten a háček volím na míru nástraze – většinou postačí velikost 8, na kterou „našněruju“ jediného hnojáčka nebo pár masňáků. Montáž vyvážím „řetízkem“ broků – nejmenší bročky dám směrem k háčku, větší zase směrem ke splávku. Dělená zátěž zvyšuje citlivost sestavy a tím odhalí i jakýkoli „ultraopatrný“ zájem ryb o nabízenou kořist.

Nástrahu vodím těsně nade dnem, kde v zimě obvykle pruhovaní lupiči slídí po potravě. V důsledku ledové vody mají ryby zpomalený metabolismus, tak jim nástraha musí sama doputovat až pod čumák, aby je vůbec dokázala upoutat. Okoun, stejně jako každý živočich, má dobře spočítané kolik úsilí může vydat, aby získal potravu. Často mu vůbec nestojí zato pokusit se hledat nějakou kořist, neboť by spálil víc energie, než by získal jejím případným ulovením. Hnojáček nebo shluk bílých červů tak může být denní kalorická norma i pro půlkilového okouna.

Záběry odpovídají sníženému apetitu. V zimě se nedá moc počítat s poctivým záběrem, jaký bývá typický pro teplejší období roku. Spláveček častokrát jen zakolísá, maličko se nakloní a popojede. Jestliže včas zaseknu, okoun je můj!

Někdy bývá zima mírná a první skutečné mrazy uhodí až koncem ledna, což umožňuje lovit hned první měsíc i na stojatých vodách. Potom lze plynule přejít z minulé sezóny do té následující - samozřejmě za předpokladu, že máme zakoupenou „čerstvou“ povolenku a dodržíme předpisy týkající se omezení některých způsobů lovu a nástrah.

TŘI MUŠKETÝŘI

S povolenkou, na které ještě lepí razítka, vyrážím hned první týden v lednu na ryby. Místem, kde prvně hodlám „smočit“ je odtok z přehrady. Voda má po oblevě šedozelený nádech. Je lehce nad nulou, tak je u řeky příjemně. Splávek je hned po nahození v jednom kole. Prvními úlovky nové sezóny jsou sice jen drobní okounci a plotice, ale jejich lov je pro mě královskou zábavou. Opatrné záběry jsou navíc skvělým tréninkem na následující měsíce. Po dvou hodinách chytání mám „natrénováno“ a špacírem se vydávám proti toku. Chci se podívat na zamrzlou přehradu. Když vyšlapu strmou hráz – zůstanu v němém úžasu. Na stojaté hladině je jen skořápka ledu a metr od břehu je voda úplně rozmrzlá. Zatímco jsem se bavil s drobotinou na řece, mohl jsem propásnout lov pořádných přehradních okounů! Třeba ale ještě není pozdě. Svižným krokem mířím k nejbližší skalnaté zátoce. Tam jsem téměř vždy v minulosti potkal velké ježatce.

Za slabou půlhodinku jsem na místě. Ouha, voda u břehu je rozmrzlá jen na mělčinách, zatímco tady na hloubce je led těsně přirostlý ke břehu. Co by rybář neudělal pro namočení nástrahy! Nanosím na skalku kamení a začnu bombardovat ledový příkrov. Snadno ho rozbiju a střepy zmrzlé vody putují po rozbouřené hladině. Díky mírnému větru se mnou vytvořená oka postupně zvětšují. Nosím další kameny – konečně je dílo dokonáno. Bolí mě celé tělo a ruce mám pokryté šrámy. Zátoka u skal je však částečně volná. Nyní musím počkat, až se voda uklidní. Jdu zatím lovit na rozmrzlé mělčiny. Tam však ryby nepotkám!

Po necelé hodince se vracím zpět. Odměřím hloubku na nějaké tři metry, aby se nástraha vznášela těsně nade dnem, a nahodím. Čekám deset minut, pak dvacet a nic se neděje. Popotáhnu za vlasec, abych s hnojáčka trochu rozpohyboval. Splávek se zase staví do svislé polohy – vzápětí se nakloní a popojede. Že by ryba? Skutečně! Drobné kroužky kolem splávku signalizují nějakou „neplechu“. Intenzita ťukanců se stupňuje. Brčko putuje pod hladinu. Vidím je v křišťálově čisté vodě, jak ujíždí šikmo ke dnu. Zápěstím přiseknu a prut zapruží. Solidní odpor ve špičce napovídá, že útočník je lapen! Řítí se podél skalky, ale dlouho nevydrží. Získávám metry vlasce a bránící se rybu vedu k hladině. Šup! Nad vodu se vynoří ostnatá ploutev velkého okouna. Na zhoupnutí si netroufám, tak šplhám po svahu k vodě, abych ho vylovil rukou. Okoun má háček v koutku prostorné tlamy, a tak vyproštění je dílem okamžiku. Naježený dravec mi klouže z dlaně a fofrem spěchá ke dnu. 

Lezu zpět na skalku ke svým věcem. Nastražím čerstvou žížalku a hup s ní do vody. Sotva se splávek usadí na hladině, poskočí a už se dává do pohybu. Švih! A už zase šplhám dolů. Druhý okoun je na šupinu stejný jako jeho předchůdce. Také dostává svobodu.

Už zase dřepím na skalce a ze splávku nespouštím zrak. Ještě jednou mám možnost vidět splávek v pohybu a zdolat dalšího okouna. Ten je o chlup menší. S jeho ulovením však na místě definitivně záběry končí. Přesunuji se podél břehu, měním hloubku i nástrahy, ale všechna snaha už je zbytečná. Na přehradě jsem se tak potkal jen s těmi „třemi mušketýry“. 

I když jsem se kvůli skromnému úlovku nadřel jako nevolník, přece jen pro mě měl větší cenu, než vezírek narvaný trofejními kousky. Možná je to proto, že k vodě mě táhnou především nevšední zážitky a úlovek je až na druhém místě...  

Text a foto: Tomáš Rozsypal