Jedno listopadové ráno přijíždím k vodě, rozbaluji „vercajk“, prohlížím absolutně klidnou hladinu. Nikde známka po životu pod vodou. Najednou první zalovení. Tak to je uvítání, jaké má být. Nahazuji kousek stranou gumovou napodobeninu okouna, abych na ni vyprovokovat dravce k útoku. Jenže tam není žádný dravec, ale vázka a já ztrácím první nástrahu. Další zalovení! Myslel jsem, že loví okouni malé rybičky, ale místo pichlavých hřbetů se na hladinu vyloupne kapr, bratru, 80+. A zopakuje si to ještě párkrát...


Tady přeci musí být dravec? Je! Má guma se zasekla někde u dna. Už se vidím, jak píšu obligátní: „…a vázka se rozjela!“ Ale ta moje se nerozjela a byla o gumu bohatší, zatímco já chudší. A to jsem si myslel, že svou vodu znám.


Připlouvá můj průvodce a společník na zbytek rybářského dne.


První kontakt s rybou! Útočníka vodím jen chvíli. Opakovaný nához je úspěšnější a konečně cítím, že bych dnes nemusel být „bezrybka“ (nebo, jak mě nazývá moje sousedka na chatě – hovnochyt). Jsou tu ale větší „zubatice“, tak první úlovek beru jen jako ranní rozcvičku. Vypínám ho ještě ve vodě.


Že by to dnes bylo jen o dorostenkách? 


Tahle už je lepší, ale chci ještě větší!


Pozor změna: „Pruhovaný bandita“ v mém podání!  


Trempink v našich podmínkách - romantické zákoutí stranou od lidí a civilizace. Docela si dovedu představit, jak bych tu pár dní vegetoval. Nejvíc mě láká ten klid a samota. 
 
 
Ještě pořád rostou!   


Na chvíli se vyjasní - podzim je prostě nádherné roční období... 
 
 
Dlouho jsem jen nahazoval a trhal, nahazoval a trhal. Konečně opravdivý kontakt. Cítím, že to není jaksi ono - mrtvý tah skoro bez boje. Za chvíli se tíha ustává. Ovšem druhým hodem ji znovu trefuju. Dostatečně přisekávám. Bojuje to skoro jako amur! Nechá se přitáhnout snadno ke břehu, ale jakmile ucítí blízkost rákosí, hbitě mi ukrade z cívky desítky metrů vlasce. Nechápu, jak při takových soubojích někdo může sledovat čas a pak u fotky s trofejí napíše - délka zdolávání: XY min. Mně to připadá jako věčnost a navíc si nejsem jistý, jestli úlovek neztratím. Kdoví kde visí mé háčky bez protihrotů… Pro jistotu si rybu fotím ještě ve vodě.
 
 
Potvora, zná to tu dobře! Zajíždí do bezpečí v rákosí a pro jistotu ho dvakrát obkrouží. „Holka, nevdám se tě! Jdu za tebou.“ Kdo se může koupat v listopadu? Jen takoví blázni jako já! Konečně mám vlasec uvolněný a vyrážím do dalšího kola. Kolik jich mají vlastně boxeři? Já už ty své ani nepočítám. A čas zdolávání? O tom jsem se už zmiňoval. Zase míří do rákosí. Tak to ani náhodou! Buď anebo…
 
 
Zvítězil jsem! Podle boje jsem si myslel, že bude větší. Chvilku rybu na suchu potrápím. „Pár fotek a jdeš zpět, tak vydrž...“  
 
 
„…vidíš, ani to nebolelo. Za týden ti přivezu ukázat fotky, a třeba mi nějakou podepíšeš pravou přední.“ Štika odpovídá vyhýbavým mlčením.


Ještě jedno foto na stojáka. 
 
 
A zbývá závěrečná fáze. Jak se říká a píše: „Ryba byla vrácena vodě!“
 
 
Díky, vodo! Jsem tvůj velký dlužník. Jak ti to jenom vrátím? Možná tím, že nenapíši, kde se to všechno odehrálo. 

 

Text a foto: Jiří LUDVÍK