Přesto se mezi námi stále ještě nacházejí lidé, kteří rybám rozumějí, snaží se pro ně a revíry, v nichž žijí, udělat vše, co je v jejich silách a bojují za všechno, co z naší skutečné přírody pořád ještě zbývá. Snažím se takové lidi hledat, mluvit s nimi, abych se od nich něco dozvěděl a snad bych i rád napomohl tomu, aby se jejich myšlenky a přístupy šířily dál. Protože já o mrtvé vody, do nichž mi kdosi za moje peníze nasype kapry nebo duháky, až tak dvakrát nestojím.

Poznal jsem na Internetu pár skvělých a zapálených lidí, kteří dělají pro rybařinu hrozně moc a bojují doslova jako Jiráskovi husité proti všem za to, aby naše vody byly takové, jaké si je představuju i já. Ale prakticky všichni žijí na úplně opačných koncích republiky a s většinou z nich jsem se ještě ani neviděl.

 

Hledal jsem tedy blíž. Napadlo mě, že bych se mohl nějakým způsobem dostat do líhně v Husinci. Tamní organizace s více než  stoletou historií totiž spravuje unikátní zařízení a dodnes se snaží vytírat do značné míry původního pstruha obecného z řeky Blanice. 

0001.jpg

 

Daný region je tak jednou z mála oblastí v naší zemi, kde mají populace potočáka po genetické stránce stále ještě relativně blízko k rybám, které tu žily předtím, než začalo kupčení s násadami, které vyrobilo z našich pstruhů jeden veliký genetický mix. Je ale otázka, zda je to až taková tragédie, protože samotný náš národ není po stoletích své přítomnosti v srdci Evropy ničím jiným. 

Podobných otázek si v rybařině kladu spoustu. Doufal jsem a stále ještě doufám, že setkáváním se s těmi správnými lidmi získám alespoň na některé z nich odpovědi. A tak jsem se za pomoci kamaráda vnutil do husinecké líhně a strávil v ní a jejím okolí dva dny. Napřed jsem se zúčastnil odlovu generačních ryb a o týden později pak samotného výtěru. O obou událostech napíšu samostatné články a dnes se tedy budu věnovat pouze sobotě 27.10. 2012, kdy jsem se brodil spolu s lovící četou korytem Blanice a následně strávil několik hodin v prostorách líhně. 

Den to nebyl bůhvíjaký. Přecházela studená fronta a od rána buď mrholilo nebo rovnou lilo. Prodíral jsem se tím nečasem a přemýšlel, jak dlouho asi budu lovnou četu na zarostlé Blanici hledat. Nedalo to moc práce. Ze silnice jsem uviděl skupinku brodících postav s tyčemi v rukou, takže stačilo na prvním vhodném místě zastavit, zaparkovat a prodrat se k řece za nimi. 

0002.jpg

 

Pro rybáře to byl trochu šok, když jsem se na ně vyřítil ze křoví ověšen foťáky, ale dohodli jsme se a nic nebránilo tomu, abych začal dělat to, kvůli čemu jsem přišel. Trochu času k rozhovoru nám poskytly problémy s dodávkou proudu a tak se se mnou předseda organizace Tomáš Morávek chvílemi bavil a chvílemi zkoušel, jestli už mu do jeho elektrody teče „šťáva“. 

0003.jpg

 

0004.jpg

 

Nakonec se zkoušečka přece jen rozsvítila a skupina chlapů v broďácích, vlekoucí za sebou kabel, vyrazila vpřed. Ze začátku se mi zdálo, že snad v řece ani není co lovit. Několik desítek mělčího proudu nevydalo ani šupinu. Zato se mi lovící parta začala rychle vzdalovat. 

0005.jpg

 

Prodíral jsem se za nimi, snažil se udělat co nejzajímavější fotky a moje technika (obě zrcadlovky a kompakt) postupně začínala plavat. Voda padala z nebe, ze stromů, cákala od mých nohou… Byla prostě všude. Zato světla bylo pomálu. Ale držel jsem se zuby nehty a cvakal, kdykoli to jen trochu šlo s tím, že ono se snad nakonec něco vybere. 

0006.jpg

 

0007.jpg

 

Brzy jsme se dostali do hlubších partií, kde se konečně začaly lovit ryby. Tady jsem si uvědomil, jak je lovicí parta pečlivě sestavený a sehraný tým. Jeho základ tvořili dva matadoři vládnoucí elektrodami a postupující tak, aby dokázali pokrýt celou šíři koryta. Kolem každého elektrolovce byli natlačeni dva chlapi s kesery (nebo spíš kesírky), kteří bleskově odlovovali ryby omráčené proudem a za nimi následovala další dvojice s velkým proutěným košem sloužícím k transportu ulovených pstruhů. Celou partu jistili dva borci starající se o to, aby se kabel řádně odvíjel a mohlo se plynule postupovat vpřed. K ruce měli posledního člena týmu, který se občas vracel dozadu, aby zajistil volný pohyb kabelu. Mimochodem – husinečtí jsou schopni pracovat ještě ve vzdálenosti kolem 500 m od agregátu. Nutí je k tomu zejména skutečnost, že na členitém toku není mnoho míst, kam se dá přístroj v pohodě dostat. 

0008.jpg

 

0009.jpg

 

Když všechno ideálně šlapalo, postupovala parta rychlostí pomalé chůze, elektrody se kmitaly vodou a místy se v jejich okolích odlepovala ode dna prohnutá těla ryb. Lovci s kesery bleskově odlovovali ty z nich, které se zdály být vhodné pro budoucí výtěr. V tomto stadiu lovu rozhodovala v podstatě jen velikost – malí pstroužci byli ponecháni v řece a postupně se zase ze způsobeného šoku vzpamatovali. Nad jedním, který zůstal ležet v mělčině u dna, jsem nějakou dobu postál. Bylo vidět, že s ním proud rozhodně zamával, ale po chvilce se přetočil do správné polohy a poněkud nejistě zamířil do hloubky. 

Měl bych se určitě zmínit o samotném agregátu. V den lovu jsem ho vlastně ani nezahlédl. Přidal jsem se k partě, když už byl agregát za zatáčkou a chvilku předtím, než došel kabel, jsem ji opustil a kamarád, který mi celou záležitost pomohl domluvit a který mezitím dorazil, mě odvezl do líhně. Snímky přístroje jsou proto až z mé druhé návštěvy, během níž jsem v líhni dokumentoval samotný výtěr. 

0010.jpg

 

Agregát je vlastně taková malá elektrocentrála podobná těm, které si můžete koupit, abyste si mohli i na odlehlých místech užívat komfortu moderní elektronické domácnosti. Skládá se ze spalovacího motoru a generátoru elektrického proudu. Je tu ovšem jeden drobný, leč zásadní rozdíl. Na proudu z lovicího agregátu byste televizi asi jen tak nerozchodili. Je totiž stejnosměrný, aby bylo možné ve vodě vytvořit elektrické pole, které omráčí a dezorientuje ryby. Nastavení parametrů proudu (jeho velikost a patřičné napětí) pak je jednou z nejdůležitějších věcí, kterou musí proškolený elektrolovec ovládat. 

0011.jpg

 

Diskutabilní je i otázka, jak moc elektrický proud ryby poškozuje. Podle mnoha odborníků se jedná o nejšetrnější a nejefektivnější způsob odlovu ryb, zejména na tekoucích vodách. Zkuste si představit libovolný alternativní způsob a zjistíte, že bude buď mnohem dražší nebo komplikovanější anebo v konečném důsledku poškodí ryby ještě více. Během odlovu jsem viděl stovky ulovených pstruhů, kteří byli nakonec dopraveni do prostor líhně. Uhynul z nich jediný. Tam se pak může jednat i o zranění způsobené manipulací, o nemocného jedince apod. Například procento uhynulých ryb při sportovním rybolovu, který všichni provozujeme, je daleko vyšší. Tvrdí se, že při chyť a pusť je letálně poškozeno asi 3 – 15% zdolaných ryb (zjišťováno v USA na dravých rybách). Samozřejmě je to v závislosti na druhu, ročním období, momentálních podmínkách, kondici ryby a šetrnosti při manipulaci.

Krásným dokladem toho, že ryba se dokáže z elektrického šoku poměrně rychle vzpamatovat, je následující historka. Chovný úsek se loví dva dny a druhý den se podařilo ulovit slušného mníka. Širokohlavý mramoráč skončil i se pstruhy v proutěném koši a v něm byl vlečen vodou (v tom je koš výborný, protože drží tvar, ale otvory mezi pruty dovnitř stále proudí voda). Místy se při přenášení mělkých a kamenitých míst koš i zvedne z vody a ryby jsou v něm transportovány obvykle nějakých 200 – 300 m k nejbližšímu místu, kam může zajet auto s transportní nádrží, do níž se úlovek přemístí. Tak to bylo i tentokrát. Když ovšem mníka z koše vylovovali, trčel mu z tlamy ocas dvaceticentimetrového pstruha. Mramoráč se otřepal skutečně rychle a naplno využil nabízené příležitosti.

 

0012.jpg

 

0013.jpg

 

Když byla transportní nádrž plná a řidič terénní dodávky s ní nabral kurs na líheň, vyrazili jsme s kamarádem za ním. V líhni už na potočáky čekala další parta rybářů a cesta ryb za umělých výtěrem bleskově pokračovala.

Napřed byli přeloženi do kaskády plechových van, která slouží k roztřídění ryb. Oddělují se zvlášť jikernačky, zvlášť mlíčáci a zvlášť ryby pro výtěr nevhodné. To jsou buď příliš malí pstruzi nebo ryby, které už se stačily vytřít přímo v řece. Protože je období výtěru pstruha poměrně dlouhé, není snadné zvolit optimální termín odlovu. Nabyl jsem dojmu, že je tu snaha slovit ryby, až když už výtěr začne probíhat. Část ryb je proto už vytřená a okamžitě po vytřídění se vrací zpět do revíru. Zbylou skupinu ryb tvoří jiné druhy, které se při lovu prostě připletly do podběráku. Viděl jsem nějakého duháka, pár lipánků, okouna a dvě vranky. I tyto ryby se vracejí tam, odkud byly vyloveny. Setkal jsem se před časem s názory lidí, že rybáři lovící elektřinou se vlastně mají, nachytají spoustu ryb a nejspíš si je nechají. V Husinci jsem neviděl ani náznak něčeho takového. Tady práce jede, lidé kmitají, neviděl jsem jediný zkusmý pohled, který by ověřoval, zda se dívám, aby se mohla ryba někam „ulejt“. Co se má vytřít, to se vytře, zbytek ryb se vrací zpět odhadem do dvou hodin po ulovení. Jestli je to jinde jinak, o tom mi nepřísluší spekulovat. 

0014.jpg

 

Třídění ryb je velmi zodpovědný úkol, vyžaduje zkušenosti a cit v rukou a rozhodně to není svěřováno každému. V Husinci tuhle činnost provádí Jiří Hovorka, člověk, který mi byl od první chvíle nesmírně sympatický. Díval jsem se mu na ruce a je to opravdu koncert. 

0015.jpg

 

0016.jpg

 

002.jpg

 

K mé fotografické smůle se ale zatáhlo ještě víc a déšť postupně vystřídalo husté sněžení. Proto se rychle dokončilo třídění ryb, spočítané jikernačky a mlíčáci se umístili do sádek, ryby určené k vypuštění do revíru naložily zpátky na auto a to odjelo pro další várku. 

0017.jpg

 

My, kteří jsme tu zbyli, jsme zalezli do tepla v místní klubovně a dali si guláš. Nevím, jak je to možné, ale snad všude, kde se sejde větší parta opravdových rybářů, se najde někdo, kdo umí naprosto dokonalý guláš. Znáte to z chytejáckých srazů a ten výtvor, který jsem s potěšením spořádal v Husinci, rozhodně nebyl horší.

Mezitím, co jsem se oháněl lžicí, jsem rozložil foťáky po stole, nechal je ohřát a utíral louže vody kolem nich.

Kolem se mezitím rozproudila debata a já střídavě poslouchal nebo vyzpovídával vedoucího líhně Milana Suchardu. 

0018.jpg

 

Dozvěděl jsem se toho hromadu a Milan při příležitosti návštěvy zástupce rybářského média přinesl dokonce staré kroniky, nad nimiž se rozproudila debata o dávno uplynulých časech i o rybářích, kteří už nejsou mezi námi. Bylo vidět, že pro tyhle chlapy je rybařina jejich život a mnozí ji dělají už desítky let. Bylo krásné je sledovat, jak se poznávají na třicet let starých fotkách, vybavují si historky, pamětníci ukazují těm mladším jejich otce a strýce… No prostě nádhera. Svět, do kterého bych dokázal zapadnout během chvilky a vydržet v něm ty desítky let podobně jako někteří z těch, co seděli kolem. 

0019.jpg

 

0020.jpg

 

Bylo mi jasné, že článek o odlovu pstruhů musí mít ještě druhou polovinu. Kus textu věnovaným těm lidem kolem, kteří tělem i duší propadli rybařině, organizaci, jejíž zdravé jádro tvoří neuvěřitelně osobitá parta a líhni, která tu existuje už… no hodně dlouho.

 

Začnu asi tím, že bych trochu představil MO ČRS Husinec. Tato organizace patří k těm, které se mohou pochlubit dlouholetou a bohatou historií. V letošním roce oslavila 100 let svého trvání a už na prvních stránkách kroniky (jaro 1913) jsou zmínky o vysazování pstruhů a úhořího monté – tedy doklad aktivní práce nově vzniklého spolku. 

0021.jpg

 

Snaha uměle vytírat pstruha provází celou historii spolku či později organizace a po druhé světové válce se MO Husinec věnovala této činnosti skutečně intenzivně. Původně se vozily vytřené jikry jinam, např. do Kaplice, ale v 70. letech byl vybudován objekt stávající líhně a kompletní výtěr i odchov probíhá od té doby zde. Dnes je Husinec jedinou MO na jihu Čech, která disponuje vlastní líhní (ostatní líhně nejsou spravovány místní organizací svazu) a dostatečně velkým chovným revírem. A musím říct, že místní, přinejmenším ti, které jsem v prostorách líhně potkal, jsou na tuto skutečnost náležitě hrdí. Našel jsem tady to, co mi na mnoha jiných místech docela chybí – vědomí, že tohle je naše voda, naše práce, naše odpovědnost a také naše radost.

Historie líhně je spjata se jménem Jindřicha Holčáka, který ji vedl dlouhá desetiletí. Dnes už tento pán nežije a o tom, že si jeho zásluh byli všichni vědomi, svědčí to, že líheň nese jeho jméno. Jeho pomyslným nástupcem je dnes Milan Sucharda, který se nejen stará o provoz líhně, ale vyřizuje i nejrůznější agendu spojenou s prací MO, například vydává povolenky.

V husinecké líhni se v průměru ročně odchovává  200 – 300 000 jiker. Samozřejmě to hodně záleží na tom, kolik se podaří získat generačních ryb a odebrat pohlavních produktů. Odchovaný plůdek se vysazuje do revírů, na nichž hospodaří místní organizace a přebytky se v rámci svazové distribuce dodávají dalším organizacím v jižních Čechách jako jsou Volary, Volyně nebo Strakonice. Dodává se buď váčkový plůdek nebo plůdek rychlený, který se v prostorách líhně odkrmuje zhruba 3 měsíce.

Unikátní je to, že po celou dobu existence líhně se vytírá ryba z Blanice. Protože se do této říčky v minulosti vysazovalo jen poměrně málo ryb z jiných lokalit, vykazuje zdejší populace značnou míru původnosti, což před časem potvrdily i genetické výzkumy. Neméně unikátní je to, že celý odlov i následující výtěr, je rituál, který probíhá v téměř nezměněné podobě již desítky let. Mění se technika, osoby i dobová kulisa, ale samotný průběh celé akce je v podstatě stále týž. Černobílé snímky na stánkách kroniky pocházející ze 70. let ukazují prakticky tytéž výjevy, jaké jsem zachytil já nedávno digitální fototechnikou. 

0022.jpg

 

0023.jpg

 

Jedna věc se ovšem oproti oněm „dávným“ dobám změnila víc než výrazně. Silně kleslo množství odlovených generačních ryb. Ačkoli se loví stále tentýž úsek, už dávno se nepodařilo slovit 2 000 jikernaček jako v dobách největší slávy. V minulém roce jich bylo 414. Letos bylo už během prvního dne odlovu (chovný úsek se loví 2 dny) evidentní, že jich nebude ani tolik.

O tom, že pstruhů obecně ubývá, se dlouhodobě ví. Ptal jsem se tedy těch, kdo mohli celé desítky let ten postupný úbytek sledovat. Určit s jistotou příčinu současného neutěšeného stavu nedokázali, ale mluvili o těch samých věcech, na které v podobné souvislosti přijde řeč vždycky a všude. Zde se jako nejvýraznější příčiny úbytku potočáka zdají být nárůst počtu predátorů, pytláctví a změna kvality vody. Pokud jde o změnu kvality vody, tak problém je například v tom, jak se mění formy jejího znečištění. Prosté organické znečištění má paradoxně za důsledek přísun většího množství živin na základnu potravní pyramidy a větší produkci toku. Snížení organického znečištění sice opticky vyčistí vodu, ale sníží se množství řas i bezobratlých a ve finále i množství ryb. Pamětníci se shodli na tom, že v Blanici poslední dobou výrazně ubyly drobné rybky jako jsou hrouzci a střevle. Pokud se takto ztenčila potravní základna, není divu, že pstruhů ubývá.

Predátoři jsou kapitola sama pro sebe. Viděl jsem celkové množství pstruhů odlovených na 2 km toku. Odhadoval bych to na několik desítek kilogramů. A predátoři? Kdysi vzácná vydra se dnes hojně vyskytuje po celém toku a bez problémů se pohybuje i v prostorách líhně. V zimě sem pak zaletují kormoráni a v některých případech jich bylo zaznamenáno i přes 100 kusů najednou. Místní organizace sice dostala povolení k jejich odstřelu, ale to je velmi omezující a třeba i jen několikadenní přítomnost většího hejna znamená pro obsádku revíru tragédii.

Podle zkušených členů lovicí čety je během odlovu možné snadno poznat místa, kde se pytlačí. Kromě stop po pobytu osob na břehu (revír je chovný a lovit se tu nesmí) se na místech navštěvovaných pravidelně pytláky uloví výrazně menší množství generaček. Paradoxně tak i zde začíná platit to, co v posledních letech funguje i na mnoha jiných (a nejen pstruhových) revírech – nejvíce ryb a největší kusy najdete v centru města.

Co dodat? Nejspíš to, že tato situace nepanuje poslední rok nebo dva a jenom na Blanici. Ví se to už dlouho a nad řešením se neustále přešlapuje. Časy, kdy vedoucí líhně Jindřich Holčák křičel na chlapy, ať mu už další ryby nevozí, protože už nebude mít jikry kam dávat, jsou minulostí a hned tak se nevrátí. O to víc je třeba ocenit husinecké rybáře za to, že uchovávají kontinuitu někdejšího zarybnění a také odkaz těch, jimž vděčíme za to, že máme v našich vodách alespoň to, co v nich zatím zbývá. Já jim za to děkuji. A nejen jim. Děkuji všem, kdo se snaží o totéž, ať už jsou odkudkoli.

 

Text i foto:  M. Horáček – Osprey