Jak jsme potkali ryby

Byli jsme celkem nadšení množstvím ryb, jediné co kalilo naši radost, byla jejich velikost. Ačkoli byly lipanů mraky, zřídka kdy se chytil lipan přes třicet. Tajmenů se za první dva dny chytlo osm, ale žádný neměl víc než 75 cm. No, lenoci byli vzácností, když se nějaký chytil, byla to bojovná ryba kolem 60 cm. Jura, Tomáš i Zrzeček vláčeli. Protože já včera zlomil lehký vlačák, rozhodl jsem se pro mušku. Měl jsem pětkového SAGE, protože mi Zdeněk říkal: „Vezmi si nějaký lehký mušák, je tam mraky lipanů!“ To, že na něj budu později chytat tajmeny, však netušil on a ani já. Hned první den muškaření jsem chytil na streamer v tůni pod peřejí tajmena kolem 70 cm. Přisuzoval jsem to náhodě a byl jsem spíš zklamán. Moc nebojoval a celkem hravě jsem ho zdolal na 0,15 návazec. Průvodci se kolem mě seběhli, protože nevěřili, že jde tajmen chytit na mouchu - nikdy to neviděli. Nechápali jak se muškaří, prostě to jen znali z časopisů. Pro mě to byla výzva – teď jim teď ukážu, co se dá s mouchou dělat!

Večer jsme přistáli u první izbušky, ve které jsme se chystali zůstat dva dny. Bolavá záda jsem pohybem rozhýbal, Nikolaj zatopil v bani a my se umyli. Spát jsem nemusel na zemi, ale na pryčně z motorovou pilou uřezaných půlkuláčů. V kamnech praskala borovice, prostě skvělé prostředí, které evokovalo dobrou pohodu a náladu. No, nedejte si na noc pár panáků …

Ráno Nataša smažila na pánvi na ohni palačinky pro sedm chlapů, v konvici voněl čaj, Zdéňa vytáhl z báglu slivovici k dezinfekci. Jdeme na ryby. Konečně celý den na rybách. Sbalili jsme vercajk, skočili po dvou do lodí a jeli vzhůru řekou. Prochytávali jsme úplavy, peřeje i tůně. Objevili jsme první štiky a okouny, každý chytil tajmena. Nebylo to ale jednoduché chytání, jak jsme pod dojmem z prvních dnů očekávali. Měnilo se počasí, šel dolů tlak i voda. Přesto jsme si krásně zarybařili a chytily se i první velké štiky. Vypadaly jako všude ve světě - některá byla úzká dlouhá, jiná krátká, bachratá a vysoká. Šli nám okouni tak do kila. Skvělé ale bylo, že jsme se nemuseli trápit s malými štičkami či okounky. Všechno bylo daleko „přes míru“. Tolja dvě štiky vzal a Nataša z nich udělala skvělé kotletky. Míša dokonce vzal jednoho tajmena bez oka a udělal z něj skvělé sašimi. Skoro všechno jsem spořádal já. Musím zhubnout a není nic lepšího než syrová ryba.

Večer praskal oheň, vařil se čaj, vyprávěli jsme si zážitky z rybařiny a ze života. Průvodci se ukázali jako velice vzdělaní a inteligentní lidé vyznávající naturální životní styl. Lov nepoužívají ke zbohatnutí, ale jako prostředek obživy v drsné přírodě. Nejvíce si s nimi rozuměl Zrzeček, je totiž také hrozně přírodní člověk a lovec. Jak v nadsázce říkám je to vývojový mezičlánek mezi zvířetem a člověkem. 

Prostě vše bylo tak, jak má být. No, nedejte si na noc pár panáků...

 

Pokračujeme v krasojízdě…

 

Třetí den bylo nádherně. Svítilo slunce a bylo +20 stupňů. Rozjeli jsme se po řece, kluci vláčeli štiky, okouny, přibývalo lenoků, objevili se první síhové a stabilně každodenní tajmen. Já se rozhodl, že budu muškařit a splním, co jsem si slíbil. Přece jenom je to mé hobby a vláčím, jen když nelze jinak. Všechny druhy ryb jsem si už na třpytku v řece chytil, zkusím tedy muškařit. Zajeli jsme se Zdéňou do přítoku Spartinka. Vodnatá říčka široká asi 20 metrů. Michail sliboval, že jsou tu větší lipani a víc lenoků. Šel jsem asi kilometr kolem řeky tajgou, našel si místo a začal muškařit. Opravdu zde byli lipani větší, tak kolem 40, ale většího jsem nechytil. Jenom dva pěkné lenoky kolem šedesáti. Zdéňa šel ještě o kilometr dál a chytil na rotačku 90 cm tajmena a samozřejmě všudypřítomné lipany. Kluci chytali na hlavním toku, každý si chytil tajmena a lipany.

 

Jenom Zrzeček Zdéňa šel proti proudu dějin a oznámil, že nepije, dokud nechytne taimena přes metr. Začalo jeho několikadenní martyrium…

Po nádherném dni večer praskal oheň, voněla smažená ryba, povídali jsme si vtipy v ruštině, v izbušce bylo teploučko a přijatelný smrádek, vše bylo jak má být, no nedejte si na noc pár panáků… 

Další den ráno měníme stanoviště. Prochytáváme řeku a stěhujeme se 20 kilometrů do druhé izbušky, kde bude naše základna následující čtyři noci. Izbuška byla ještě krásnější a komfortnější než ta první. Pěkně voněla dřevem (než jsme se vyzuli z broďáků) a pro mě byla neuvěřitelně pohodlná, protože jsem své lůžko z fošen vylepšil luxusní nevyčiněnou kůží z medvěda! 

Nataša smažila ryby, oheň praskal, Nikolaj nás živil báchorkami a dobrodružnými příběhy ze svých cest. Všichni se smáli, tedy až na Zrzečka, který stále neměl metrovku a byl nasucho. Vše bylo jak má být, no nedejte si na noc pár panáků…

Konec Zrzečkova trápení

Čtvrtý až sedmý den probíhaly standardně. Štiky, okouni, lipani, lenoci, síh, tajmeni. Jediná změna byla, že jsem na mouchu chytil  tajmeny už čtyři! Vždy za neobyčejného údivu průvodců. Dokonce jsem musel počkat, než si nafotili detail mouchy zaseklé v tlamě taimena. Kluci začali zkoušet lovit tajmeny na myšku, ale velikost chycených ryb byla pokaždé stejná. Vždy kolem 70 cm. Zdéňa prožíval své malé osobní drama a čekal na metrovku. Pak se to stalo. Brzo ráno sedmý den vstal, navázal myšku a v tůni nedaleko izbušky udolal taimena 120 cm. Pak došlo ke katastrofě podobající se erupci sopky. Z báglu vytáhl slivovici a mohutnými hlty potlačil pět dní zaraženou stolici. Poté mu povolily svěrače a vše odložil na hromadu do latríny. Za chvíli byl na nohou celý lágr, načala se pro tento případ uschovaná exportní vodka Beluga. Gratulace a projevy nebraly konce, praskal oheň, vše bylo jak má být, no nedejte si po ránu pár panáků…

 

Osmý den měl proběhnout přesun ke stanovému táboru, kde jsme spali první den. Cestou jsme zastavili u přítoku Spartinky. Brodíme vodou, chytáme lenoky a lipany. Rázem se však rapidně zhoršuje počasí, což mění i naše plány. Je odporně zima kolem nuly a mrholí. Ve stanech se nám nocovat nechce. Využíváme tedy izbušky č. 1 s tím, že si ráno přivstaneme, abychom byli ve Spartě do oběda. Ze Sparty je nutno do Kamenné Zemljanky udělat šestihodinový přesun lodí ještě za světla kvůli bezpečnosti plavby. Ha ha ha…

Návrat do Sparty

Do Sparty přijíždíme opravdu kolem poledne, ženské z vesnice nesou oběd, kupujeme trošku vodky na rozloučenou. Při aperitivu však dostává náš plán rychlého přesunu za světla po Jeniseji vážnou trhlinu. Bafly v nás saze a museli jsme ještě dvakrát do supermarketu pro vodku. Zkrátka, vše bylo jak má být, no nedejte si před obědem pár panáků….

Ještěže jsme si ty panáky dali. Místo v poledne, jsme vyrazili na Jenisej v šest večer. Příčinou byla opět „amerikanska mašina“ a nedisciplinovanost některých členů výpravy. Ačkoli jsme byli jenom čtyři, byl nadlidský úkol nahnat nás do jedné lodě. Loučili jsme se s celou vesnicí, pronášeli projevy, no nedejte si pár panáků... 

 

Sotva však někteří členové výpravy ulehli v lodi ke spravedlivému spánku, zjistili jsme, že turbína v lodi nasála kámen. „Vsjo normalno“, prohlásil Míša, svlékl se do naha a skočil šipku do 5 stupňů „teplého“ Jeniseje. Chvíli se potápěl k turbíně a samotnému mu to nešlo. Na poslední chvíli jsem za trenky držel Zrzečka, který se vrávorajíce na bortu lodi chystal pomoci v potápění Míšovi. Pod námi 16 metrů kalné vody. Zdeňa je sice nadčlověk, ale při odhadu svých možností nevzal v úvahu počet pronesených přípitků… Druhý šel na pomoc do Jeniseje Tolja. Do trenek a hop za Míšou. Po 20 minutách marného boje s kamenem v turbíně se rozhodujeme, že přeložíme bagáž, nalitého Tomáše a Zdeňu do druhé lodi. Vznášedlo je sice výrazně pomalejší, nicméně funkční. Zkrátka s příchodem tmy vyrážíme proti proudu Jeniseje. Bez světel. Dokonce ani ta blbá polárka nesvítí, abychom se mohli navigovat na dva prsty od ní. Popíjím s Míšou, řidičem a kapitánem poslední vodku a připíjíme na zdar plavby. Nemá smysl se něčemu bránit. Co se má stát, se stane… Vzadu v lodi spí srolovaný Zdéňa s Tomem. Není vidět na krok a široko daleko nikde nikdo. Loďka poháněná vzdušnou vrtulí se řítí bez světel temným Jenisejem. Potkat jinou podobnou loď či kládu, asi by se nikdo nedozvěděl, kde jsme zařvali naposled. Míša mě po mohutném loku přímo z láhve ujistil že „vsjo normalno“. No to mě uklidnilo. Nedejte si potom pár panáků….

Na místě startu

O půl třetí ráno uleháme do postelí v hotelu. Míša měl jako vždy pravdu: „Vsjo normalno“

Korunu našemu sibiřskému dobrodružství dal mladý taxikář, který nás vezl v Krasnojarsku na letiště. Ptal se odkud jsme a co jsme tu dělali. Když jsme mu řekli, že jsme byli na rybách, bezelstně nám prozradil: „Dříve jsem také rád chodil na ryby, ale dnes už nepiju!“

Za dva dni jsme zpátky v Evropě. Škoda! Zabil jsem sice na Sibiři asi 10 miliard mozkových buněk, ale vrátil jsem se nadšený. Poznal jsem fantastické lidi, viděl jak tvrdě žijí a pracují. Přesto si nestěžují. Nikdo nebere a neškemrá o žádnou podporu či dávky. Je vidět, že kdo nemá ruce dozadu, nestrádá. Vesnice drží fantasticky pospolu. Všechno dělají společně, ze všeho se společně radují, užívají si každé i drobné radosti, kterých moc nemají. Se vším si poradí, vše funguje. Jak se žije u nás, víte sami. 

Po návratu domů jsem si na You Tube našel Míšův film. Pořád dokola se na něj dívám, poznávám lidi, které jsem potkal. Chystám se v ruském originále přečíst Míšovu trilogii o Jeniseji. To vše, co jsem prožil, ve mně zanechalo hluboké stopy. Tiše Míšovi, Toljovi, Nikolajovi, Nataše i celé vesnici závidím a s pokorou říkám, že jsou to opravdu šťastní lidé.  I když vím, jaká je to dřina, aby mohli být šťastní. Kamarádi moc vám děkujeme.

 

Text: Nauš Jiří, fota: autor a přátelé

Další fotografie z výpravy: