Já se k nějakému závěru propracuji přes vlastní příklad. Mě k vodě přitahují dá se říct dvě věci – touha po určitém sportovním vzrušení a touha po jakési relaxační, možná až meditační samotě. Tomu zcela logicky podřizuji výběr lovných míst, neboť si jen obtížně dokáži představit, že bych mohl relaxovat na řece v průmyslové zóně města, kde po silnici sedm metrů za mnou projíždějí auta a kde mne každých deset minut vyruší chodec s otázkou: Tak co, berou?
Jinými slovy, mám rád při rybolovu klid a pěknou kulisu. Už z toho se dá odvodit, že jsem u vody nejraději sám, což je pravda. Druhý důvod, který mne nutí preferovat samotářský rybolov před rybolovem skupinovým, je dosažení zajímavého sportovního úlovku.
Zahledím–li se do svých rybářských archívů, dospěji až k překvapivě jednoznačnému závěru: Všechny své nejzajímavější či největší dravce jsem ulovil tehdy, když jsem byl u vody sám (to platí i o dravcích, které jsem měl na prutu, ale s nimiž jsem prohrál). Ať již třeba v minulosti štiky nad pět kilogramů, okouny přes 37 cm, boleny přes 3,5 kg nebo v současnosti velké tlouště, jimž jsem letos zcela propadl.
Právě lov plachých a nedůvěřivých tloušťů na malých (šířka toku do 15 m) a mělkých řekách (hloubka do 1,5 m) je jedinečnou prověrkou rybářova umu – a chování na břehu! Letos jsem vyvláčel už tři tlouště přes magickou hranici 50 cm, a k nim „přihodil” ještě tlouště 46, 43 a 42 cm. A teď to hlavní – všechny jsem je dostal tehdy, když jsem byl u vody zcela sám! Jakmile jsem se na ryby vypravil se svým bratrem či s některým ze svých přátel, nedostal jsem se u tlouště přes 35 cm.
Vysvětlení je, myslím, jednoduché. Čím více rybářů se pohybuje po břehu malé až střední řeky, tím více rámusu a neklidu ryby vnímají. A to dokonce i tehdy, když jsou všichni rybáři dokonale maskovaní a snaží se pohybovat tiše a opatrně. Ryby zkrátka ztratí důvěru a ukryjí se... Z toho jsem čistě pro svou potřebu odvodil jednoduchou definici: Čím méně rybářů u vody, tím větši naděje na ulovení opatrné ryby!
To však nemusí platit vždy a všude. Například na širých přehradách, kde rybáři chytají kapry až 100 metrů daleko od břehu, jich vedle sebe může sedět (a povídat) i deset, aniž by si toho ryby v zakrmené zóně všímaly. Prostě zobají ze dna tak dlouho, až se jedna splete. Také třeba lov candátů z pramice na hluboké vodě není tolik náročný na absolutní klid. Rozhodně si na lodi můžete s kamarádem povídat – pokud candáti táhnou, určitě nějakého chytíte (a dost možná i velkého).
Kdy bychom tedy měli vyrazit na ryby bez kamaráda (přátel)?
- Když zamýšlíme ulovit opatrnou, zkušenou a plachou rybu (tloušť, bolen, pstruh, jesen, lipan...)
- Když hodláme vláčet nebo muškařit na malé či mělké vodě
- Když zamýšlíme načerpat sílu „na samotě u lesa”
Kdy můžeme vyrazit na ryby s kamarádem (přáteli)?
- Pokud nás více než zajímavý úlovek těší společnost přátel
- Pokud lovíme na velkých, hlubokých či kalných vodách
- Pokud lovíme z lodi
- Pokud cestujeme za revírem daleko (máme si s kým popovídat a cesta lépe ubíhá...)
- Pokud relaxujeme jinak než konzumací klidu a samoty
- Pokud jedeme na sumce
- Pokud jedeme k vodě na více dnů
Jak z výše uvedeného vyplývá, záleží vedle jiného i na nátuře každého z nás. Takže si vyberte...
Také mám rád „samotu u lesa“, v druhém případě pak dávám před skupinou přátel přednost jednomu, podobně naladěnému, kolegovi. Dává to možnost vyzkoušet rychleji více nástrah (když to nějak nejde) a sdělená radost je dvojnásobná radost, sdělená bolest je poloviční bolest. A tak když to nejde mě, ale bratrovi, alespoň vidím šupiny, když to nejde ani mě, ani synovi, není to tím, že jsem levej, ale tím, že NIKOMU neberou. A cestou domů se stavíme na jedno a je s kým ten večer (víkend) rozebrat a vyhodnotit.