Je pozdní odpoledne a moje oči těkají po pokoji. Zírat na monitor už jim nějak nejde. Chtělo by to vypadnout někam k vodě. Dnes to vypadá na pěkný večer. Stmívá se brzy, v devět budu zpátky a do půlnoci můžu ještě v klidu dělat.
Předevčírem jsem takhle vypadl na okouny. Chytil jsem jich několik, jeden měl pomalu třicet čísel a to je na zdejší poměry dost. Dnes bych rád něco většího. Jednu rybu, která ale dokáže dát vycházce smysl.
Vodu jsem viděl včera – z mostu, když jsem jel autem z nákupu. Byla kalná, ale zdálo se mi, že už se čistí. Zkusím vyrazit na místa, kde jsme před lety byli s kamarády Standou a Pepou skoro denně a místní štiky z nás musely mít neskutečnou „radost“. Jenže tenkrát tu ty štiky byly. Včetně legendárního Maletického krokodýla – čímž je jasné, kam to teď hodlám vyrazit. Je to kultovní místo, jednou přijde doba, kdy budu mít problém, abych tu neuronil slzu při vzpomínkách na to, jak jsme tu společně začínali. Poslední roky je to ale celé tak nějak na levačku, vlastně ani nevím proč. Asi moc povodní, kormoránů a vyder včetně těch dvounohých. Nějak tu teď ale moc lidí nepotkávám, i když třeba jen jedu kolem. Asi se jim sem nechce.

Můj nestarší snímek z Maletic - zvedlá voda v červnu 2004

 

Přesto není možné, aby voda byla prázdná. I v té nejmenší kaluži se najde aspoň jedna ryba, kterou byste tam nečekali.

Beru prut, krabici s nástrahami, kterou bych pojmenoval „menší štika“ nebo „tvrdé nástrahy pro prut do 20 g“ a upaluju k vodě, dokud je světlo. Pro tu jednu nečekanou.

Příjezd a zklamání. Pořád je to kalné. To není dobré, budu se muset hodně snažit, abych nejel domů s prázdnou.
Mám zvláštní pocit, skoro rok jsem tu nechytal. Je to smutné. Proč vlastně se tomuhle fleku vyhýbám? Odpověď je jednoduchá. Protože nemám čas a štika kolem 55 cm, kterou bych tu asi pořád ještě dokázal po nějaké té prutohodině chytit, je příliš malou motivací pro mé ego zhýčkané lovem na vzdálenějších vodách s lepším zarybněním, příliš malá na fotografování, příliš bezvýznamná, abych o ní něco napsal. Takhle to končí, když se vám ryby stanou prací…

Ale teď jsem tady a na práci nemyslím. Tahle chvíle je jen moje. Přemýšlím, co by mohlo ryby v téhle přikalené vodě zaujmout a zvažuji počasí předchozích dnů. Bylo vedro, nějaké ryby sem mohly najet z níže položeného nadjezí. Je tu jazyk proudu lemovaný několika drobnými úplavky a v nich většinou něco postávalo. Spíš bych ale věřil očkům u druhého břehu. Za ta léta se trochu rozrostla. Okraje zatopených trav, pod nimiž tuším dravce, se ale odsud špatně trefují a hlavně – okamžitě od nich vleču nástrahu pryč. Přes nevelkou šířku řeky vidím, že tam naproti není ani šlápnuto. Obejdu to a zkusím to tam.

 


Cestou poctivě házím a střídám nástrahy. Tak dojdu až pod samotný jazyk proudu. Lovívali v něm boleni. Většinou jeden, vzácně i dva. Nedivte se, tohle je fakt malá řeka. Vlevo je pruh klidnější vody, kde stával nějaký ten tloušť, velký okoun nebo i kudla. Flek na dva hody. Na okouna a tlouště dnes nevěřím a zdejší boleni bývali sakra vybíraví. Za celé ty roky mi jen jeden praštil do nástrahy. Takže prubnu kudlu.

Nahodím lehkou plandavku s výrazně kývavým pohybem v naději, že její záblesky by mohly v kalné vodě vyprovokovat zubatici k reflexivnímu chňapnutí.
Pendrek záblesky! Už samotný dopad nástrahy je signálem k útoku. Nemám ještě ani srovnaný vlasec, teprve zaklapávám naviják, ale i tak se mi podaří nějak zaseknout. Ryba se objeví na hladině, stočí se ke mně a… padá. Na chvilku vidím její stříbrný bok.
Bolen. Tak tady je, kluk jeden. Pořád, jako kdysi. Má tak půl metru. Bývali tu i větší, ale jak dorostli k sedmdesátce, někam se ztratili. Většího jsem tu nepotkal a ani o něm neslyšel.
Ostrouhal jsem, ale těší mě, že je tu ryba. Že stojí tam, co kdysi a flek funguje tak, jak ho znám z minulých dob.

Další dravec tu nejspíš nebude, tady jsou hodně daleko od sebe. Platilo to i dříve a dnes to platí tuplem. Přecházím tedy most a prodírám se trávou k vybranému fleku. Postupně tady předvedu půl krabice, ale nemá to zjevně cenu. Jdu tedy ještě níž po proudu. Tady už je řeka jen zregulovaný kanál, ale kdo na takovém kanálu chytá dvacet let, najde si místa, která stojí za to proházet daleko víc než jiná. Asi tři zkouším. Nejlepší je to poslední. Tady si každou chvíli nějaká ráda stoupla. Na prutu mám desítku X-Rapa. Vybral jsem ho na základě všeho, co jsem zatím vyzkoušel, jako nástrahu, které budu dnes večer věřit až do hořkého konce. Stejně už se začíná šeřit.



Asi jsem vybral dobře. Sotva wobbler poprvé dovleču pod nohy, vystřelí z kalných hlubin kudla kolem míry, „políbí“ špičkou tlamy tvrdý plast, zlomí se v pohybu a je pryč. Asi deset minut ji ukecávám k záběru a poruším i předsevzetí, že nástrahu nevyměním. Marně. Nejsou ty zdejší holky blbý – ty, co byly, už dávno nejsou naživu.
Vzpomínám na historky, kdy štika rybáři několikrát po sobě zaútočila na nástrahu a třeba i spadla a stejně se nakonec nechala chytit. Na Blanici to moc běžné není. Tady máte většinou jen jednu šanci.

No nic. Zbývá mi tak dvacet minut světla. Projdu se ještě nahoru a zabalím to. Než vyrazím, poctivě vrátím do karabiny wobbler, který to prostě dneska dojede.

Vleču se kolem řeky, sleduju kalný proud a ani se mi nechce nahodit. Tady ryby stály málokdy. Tady nikdy… Světla ale ubývá a když už jsem sem šel, někde bych měl tu vycházku symbolicky ukončit. Tak třeba tady.
U břehu nenápadný, ale oblíbený štičí flek a v půli řeky několik potopených kamenů, o nichž asi ví málokdo. Za těmi kameny jsem v oněch dávných letech několikrát dostal záběr. Ryba nebyla malá, nezdálo se, že by to byla štika, ale pokaždé mi spadla dřív, než jsem ji viděl. Pak jsem tady jednou běhal s nějakým UL cajkem a zkusil jsem nahodit i do tohoto místa. Hned po dopadu třpytky velikosti nula nula nic vyletěl k hladině půlmetrový tloušť, praštil mi do ní a zmizel. No, aspoň jsem zjistil, co mi to tam občas zabere.

Ovšem je to dost bídná bilance – patnáct let vím, že tohle je horké místo, ale ještě jsem z něj nevyndal rybu. Jenže oni tloušťáci nemají každý den chuť na štičí wobbler a provozovat mikromrdkaření tady, kde je jedním z nejčastějších zájemců o pidinástrahy třicítka kudla, to mě nikdy moc nepřitahovalo.

Zatímco zaměstnávám mozek těmito úvahami, proházím pár hody potenciální štičí stanoviště. Je to rutina – je třeba stát zde, hodit to sem a táhnout to tudy. Přinejmenším před nějakými deseti lety jsem to měl takhle vychytané a fungovalo to spolehlivě. Jenže co naplat, zubatá buď nemá zájem nebo není doma. Házím dál a ani nevím jak, ruce pošlou wobbler k těm potopeným kamenům. Ale to je úplně blbě. Měl bych přece stát támhle, protože když… Prásk!


No tak už je to jedno. Něco mi nakouří do wobblera parádní pumelici, já zaseknu a prut se ohne.

Jeden záběr maže vše, říká kamarád Flip a má pravdu. Jestli mi ta ryba nespadne, tak po patnácti letech konečně pokořím svůj prokletý flek.


Zdá se, že padat se jí nechce. V souladu se všemi tradicemi je to opravdu tloušť a pěkný. Už ho vidím. Pár kliček po hladině, sejít k vodě, ohnout se a už ho mám. Je seklý zvenku za spodek tlamy, ale háček drží dobře. Takže na rozdíl od těch dávných dob, dneska mám kliku.
Vyfotím tlouště, přiložím ho k prutu, abych si později mohl změřit, kolik měl (48 cm) a jdu ho pustit.

 

Dál už chytat nebudu. Jedna ryba stačí. Uzavřela příběh z doby mých rybářských začátků na jihočeských řekách a dokázala mi, že některé věci se nemění a to je dobře. Kde by byl svět bez věcí, na které se dá spolehnout?
Mám radost. Stará místa dnes ukázala, že mají rybám pořád co nabídnout a navzdory povrchnímu dojmu řeka není úplně mrtvá. Snad tu jednou bude plavat i nový krokodýl a bude důvod sem chodit pomalu obden, plížit se k vodě a s rozechvělýma rukama do ní nahazovat největší poklady ze svých krabiček. Do srdce se mi vkrádá nepatrný závan optimismu. A to je ta největší odměna za to, že jsem sem dnes jel.

 

Text i foto:  M. Horáček - Osprey