Nemám pstruhovou povolenku. Tady se musím pstruhařům omluvit, ale koupit si ne právě nejlevnější povolenku a pak na ni chytat jen třikrát za týden, mi přijde, nevím jak to napsat slušně. Kromě toho v blízkosti mého bydliště je jen jeden pstruhový potůček. Sice je kousek dál Mohelka, ale jezdit jen na ni…
Proto jsem si na netu vyhledal MO, která by mi mohla vydat hostovačku a zároveň jsem ještě vygoogloval zkušeného místního borce, který by mi mohl poskytnout nějaké bližší informace o zdejších vodách. Odpověď mi přišla bleskově. Nejprve jsem byl naprosto konsternován, pak jsem ale pochopil. Poslal mi totiž popis místních pstruhových revírů. Na A4 mi rozepsal, kam mám jet, kde je nejlepší zaparkovat, na co lovit, jaká je rybí obsádka, jaké má on sám na zdejších vodách úspěchy. Nakonec ještě dodal, že mi zdejší lázně jistě pomohou a že mi přeje příjemný pobyt.
A to o mne nevěděl absolutně nic. Co kdybych byl nějaký masař? S takovým přístupem jsem se u nás zatím nesetkal. V internetových diskuzích na rybářských serverech se často setkávám s negativními reakcemi. Vždy to skončilo tím, že dotazující může být masařka a ať se snaží sám si něco zjistit. Chápu, já bych se taky nechtěl dožít, že na místě, kde si pravidelně dojdu pro nějakou rybu, bych se ani k vodě ani nedostal. Zvlášť pokud by šlo o nějakou vyloženě stanovištní rybu. No nic, jestli to ten pán čte, tímto bych mu chtěl ještě jednou poděkovat, že jsem díky jeho ochotě nemusel objevovat Ameriku.
Moje kroky tedy nejprve vedly na MO Ostrov, kde jsem si koupil hostovačku a k tomu ještě rybářskou mapu západočeských revírů. Koupil jsem si týdenní povolenku, bohužel to ale nebylo od středy do středy, ale od neděle do soboty. Můj rybářský absťák tak ještě narostl. Na druhou stranu jsem si alespoň mohl ještě v klidu, beze zbraní, zajet prohlédnout budoucí loviště.
Jako start jsem si zvolil Ohři 12A. Je to 9 km dlouhý úsek krásné řeky Ohře. Jako první mne upoutaly chatové kolonie kolem vody s přepychově upraveným travním pažitem, za který by se nemusel stydět žádný provozovatel golfových areálů. Je pracovní den a tak rekreační příbytky ještě zejí prázdnotou, ale i tak je vidět, že se zde jejich obyvatelům musí příjemně odpočívat. Jen by mne asi trochu znepokojovala povodeň. Možná, že se jim vyhýbá, jinak by to tady asi vypadalo jinak.
Začal jsem ve spodním úseku revíru. Je dost proudný, ale je tady pár tůní, kde by se ryba dala očekávat a navíc je zde i několik velkých balvanů uprostřed toku a za nimi nadějné hlubší jámy. Voda je ale opravdu velice prudká. Snad se tady s mou UL výbavou uplatním. Okouknul jsem tedy pár slibných míst a přejel na horní úsek. Ovšem tady to je síla! Kdybych nevěděl, že jsem v západních Čechách, myslel bych si že jsem někde u Ulánbátaru. Takové peřeje s ohromnými vlnami jsem viděl na fotkách z reportáží o lovu tajmenů. Naštěstí se i takové ohromné vlny uklidňují a přecházejí v poměrně klidnou řeku. I zde je u břehu několik slibných míst. No uvidíme, jak se s tím popasuje vláčkař od Jizery.
Nadchází den D a hodina H. Počasí nádherné, i když ráno je trochu víc chladno. V takovém počasí musí být u vody narváno. Na rybách moc společnost nemusím, ale aspoň se podělíme o zkušenosti. To bych ale musel nějakého potkat. No nic, třeba budou někde ukrytí. Jako obvykle se cestou rozhoduji, čím začnu. Nevím, proč to dělám, když výsledek je vždy stejný. Měděná nulka bude první, která se podívá do západočeské vodní královny. Beru brašnu přes rameno a vyrážím. Cítím, ale že to není to pravé ořechové. V rozmasírovaných zádech lupe jako ve starých pendlovkách. Vracím se tedy a vybírám do vesty jen pár umělých nástrah a jde se na ně!
Sice s nulkou na desítce dohodím daleko, ale poznávám, že bych si sice pěkně zaházel, ale asi jen naplano. Dám tam Hausera nebo nějakou gumu. Začínám s peřím. Stojím na vyvýšené skále a pomocí brýlí vidím, jak bezvadně pod vodou pracuje. Protahuju slibné partie, ale bezúspěšně. Není vidět jediná rybička.
Ruší mne telefon, pokládám tedy prut a při hovoru jen tak těkám očima ve vodě. Najednou vidím pomalounký pohyb pruhované štičí dámy, jak se po proudu přesouvá za jiný kámen. Končím hovor a vybírám na háček bílý twister. Ani se po něm nepodívá, zpátky dávám peří – nic se neděje. Počkej, smáček tě určitě vydráždí. Možná že jo, ale určitě ne ten můj. Kdybych byl masařka, tak ji bez problému podseknu. Je pod špičkou mého Shimana, stačilo by jen spustit trojhák, ani proud není tak silný. Odhaduju ji na plus mínus 70 cm. Když to teď píšu, tak si uvědomuju, že kdybych ji náhodou chytil, určitě bych porušil RŘ. Ryby pouštím, nejím a co s ní?
Po marné snaze ulovit první a velice slušnou rybu Ohře, postupuju dál. Ani v jedné slibné tůni se ale neskrýval vodní obyvatel, který by stál o seznámení s lázeňským švihákem, toho času na rybách.
Procházím odhadem 3 km řeky a zatím jsem viděl pouze jednu, i když slušnou rybu. Potkávám chataře. I když je starší, zdraví mne první a hned se dává do řeči. Diví se, že měli rybáři v Ostrově tu drzost a prodali mi povolenku, když tady dobrý dva roky není ani šupina. A když se šupina objeví, zmasí ji v zimě kormoráni. Prý je v zimě plaší petardama. Jsem první rybář, kterého letos u vody vidí. Hmm, to mi moc optimismu nedává. Ale má to jedno malé plus, ještě jsem nic neutrhnul. Zatím.
Nikdy neříkej nikdy. Na kořenu pod břehem zůstává můj smáček. Stejně se mi moc nezdál...
Že by tady taky platilo „změna místa, ryba jistá“?
Po obědě přejíždím na horní úsek revíru. Pod zmíněné neuvěřitelné peřeje. Začnu na jednom břehu a pak přejdu na protější. Vždy se mi ten protější břeh líbí víc, než ten můj. Voda je krásně čistá i pod peřejemi. Díky tomu vidím, jak mi za miniwoblerkem vyjíždějí tři minipstroužci. Tak jsem dnes viděl čtyři ryby. Ani přechod na protější břeh nic neřeší. Jen díky prasklé větvičce se mi daří vyplašit neznámou rybu, vyhřívající se u břehu. Zbyl po ní jen zákal. Kdo neumí chodit po břehu, nemá šanci.
Abych to tedy shrnul, prošel jsem za den tak odhadem 6 km a viděl jsem čtyři ryby. Bohužel jen viděl, na žádnou jsem si nesáhnul. Jsou přede mnou ale ještě dvě vycházky, tak se uvidí. Na Ohři to ale nebude.
Dějství druhé
Opravdu to nebyla Ohře, ale Rolava. Na mapě západočeských revírů jsem si ji vybral jako druhou zástupkyni pstruhových vod. Je to maximálně tři metry široká říčka.
Hledám místo, kde bych zaparkoval a najednou se přede mnou objevují dva asi desetiletí kluci na kolech, jestli něco nepotřebuji. Říkám, že hledám přístup k vodě, chci chytat ryby. Okamžitě ožívají a mám je prý následovat. Vedou mne na bezpečné parkoviště. Když vystupuju, ten menší se mne ptá přímo, jestli mám povolenku. To mám za to, že si stěžuju, že RS potkávám minimálně.
Ukazuju mu „noty“ a on zkušeně říká: „Koukám, že máte i mimopstruhovku.“
To mne dostal! Ptám se, jestli je rybář, když tomu tak rozumí. Ale on prý byl jen jednou na schůzce rybářskýho kroužku. Pak mu to prý mamka zarazila, protože rybařina k ničemu není. Ptá se mne, jestli se tím dá uživit. Je to neuvěřitelný rozhovor! Otevírám kufr auta, abych vyndal prut a oni se bez optání vrhnou do mé brašny a přebírají mé drahocenné umělé nástrahy. Jen trnu, aby jim nějaká nezůstala za nehty. To by se ale asi stalo u nás, tady jsou lidé jiní.
Oba mládežníci mne doprovázejí k vodě. Tak ryby sbohem! S takovým doprovodem se nemůžeme vidět. Kluci dupou jako vzteklí. Voda se mi vyloženě líbí, proud je u protějšího břehu, u mého je tišina se spoustou možných úkrytů. Házím, co nejdál, tam by to snad tak rozplašený nemuselo být. Cítím, jak třpytka pracuje a v prudkém proudu sem tam drbne o kámen. Najednou ucítím záběr. Pstroužek 24 cm.
Vyfotím a pustím, jsem si myslel. Klučina mne ale žádá, jestli ho může pustit on. Je vidět, že za sebou má jednu schůzku rybářského kroužku. Namáčí si ruku a rybku pouští zpět. Druhým hodem se k pouštění ryby dostává i jeho kolega. Ten rybářem nechce být, prý bude zedník. Na cca 200 m tahám šestnáct kousků. Vyslechnu si od kluků snad nejlepší osobní hodnocení.
Ten mladší totiž řekl: „Vidíš to je jinej kádr, než ten včera!“
Včera tady prý taky chytal rybář, ale papíry jim neukázal a ani rybu nechytil.
Je to prima, odjíždět od vody s tak dobrým pocitem. Na Ohři bylo lepší okolí, tady jsem byl obklopen elektrickým ohradníkem – okolo se pásly krávy. Přesto si myslím, že zde nejsem naposledy, už jen pro ty kluky.
Text i foto: Jiří Ludvík – chj.rybar