Žbluňk!

Navazuju miniwoblerka na vlasec 0,128 mm. Vypadá to nadějně, první hod – první kontakt. Druhý hod, druhý kontakt. Ryba to byla, kámen vypadá jinak. Zkouším měnit rychlost vedení a konečně visí! První potočák z dnešní řady je tady. Zkouším ho fotit ve vodě, abych ho zbytečně netrápil na suchu. Na displeji to vypadá slušně, tak to snad vyjde.

Postupuju po proudu pomalu dolů až k potopenému stromu. Tady byli vždy pruhovaní banditi. Wobler je asi pro ně moc malý, tak dávám smáčka. To už je lepší, ale stejně za ním jen zvědavě vyplouvají, aby se zase vrátili zpět do bezpečí potopených větví. Nedá mi to, abych se alespoň o některého nepokusil. Zkouším tedy mikroplandavku, tentokráte červené barvy. První (ale i poslední) drbanec je tady, okoun jen ochutnal připnutou patentku. Škoda, vypadali, že by se dali přemluvit. Stavím se tady ještě jednou, až se budu vracet. Jizera je tady dost proudná, ale po stranách má slibné vracáky a tůňky, kde vždycky bývali tloušti. Dnes to ale vypadá, že se odstěhovali. Daří se mi jen potočáci.

Jsem si vědom, že mě asi někteří z vás rozcupují, že mám na woblerech trojháčky, ale mě to nepřijde jako zas až takový prohřešek. Jsou miniaturní a tak s nimi ryby moc neporaním a navíc na jejich vysvobození nemusím ani používat pean, nebo něco podobného, jde to snadno. Dnes jdou pstruzi jako na běžícím páse, ani je netrápím focením, mám fotek dost. Voda je krásně čistá, takže je vidět, jak pstruh útočí na nástrahu. Nemůžu se nabažit toho, jaká je to krása, ten vodní loping, kterým uchvátí domnělou potravu, aby se pak zase vrátil ke dnu a když pak ucítí svůj omyl a začne vyskakovat nad hladinu.

Jizerák

Pomalu se dostávám do klidnějšího úseku, ale ryby se dnes vyskytují pouze v proudech. Vracím se tedy podle břehu ke zmíněnému potopenému stromu, jestli si to okouni nerozmysleli.  Třpytku jsem dnes ještě nezkoušel. Ha! Mám vás!
Na rotující plíšek dostali chuť, myslel jsem si ale, že budou větší. Jsou dost hltaví, tak toho raději nechávám, abych je zbytečně nepotrhal, a přemýšlím, kam popojedu.

Zkusím to do oběda ještě pod jedním jezem, kde ale bývá dost tlak od kolegů, takže jsou ryby více opatrné. Naštěstí jsem tady sám, jen na břehu mám diváky. Oni jsou v plavkách, já v neoprenu. Oproti svým zvyklostem měním neustále nástrahy. Buď se nemůžu trefit do rybího apetitu nebo už mají polední siestu.

Konečně mám zase rybu, a přišla zase na třpytku. Jediný okoun. Foto a plav dál! Pomalu vylézám na břeh a přemýšlím, co dál. Žaludek se ozval a je rozhodnuto - dám si někde gáblík a zase hurá na ně!

To je zajímavé, odpoledne je ještě mladé a už tady sedí moji kamarádi na poobědním pivu. S radostí přijímám pozvání ke stolu. Ani mě nenechají v klidu najíst a jedna historka střídá druhou. Chvíli koketuji s myšlenkou, že bych plánovaný lov přeložil na jindy, sedí se mi s nimi dobře, i když nasucho. Nejvíc mě pobavila historka, jak jednomu z nich spadnul služební mobil do záchodu a musel tam pro něj sáhnout.
No nic, navečer tady jistě ještě budou. S trochu těžkým srdcem odjíždím. A pak to začalo.

Sotva jsem ujel první kilometr a už jsem svědkem ošklivé bouračky. Motorkář – osobní auto. Je jasný, kdo to odnesl. Stojí u toho už pár řidičů, tak raději jedu dál, není to divadlo, které bych chtěl vidět dvakrát. U vody je líp, jak na světě. Jsem zase v závoji zeleného ticha. I když jsem o několik kilometrů výše, pstruzi se mnou bez problémů komunikují popotahováním za vlasec. Bohužel jeden z nich se netrefil přesně a trojháček se mu zaseknul do žáber. Říkal jsem si, že na to, jak je malý, vyvíjí v proudu pěkný odpor. Až pod nohama jsem zjistil příčinu. Po šetrném odháknutí jsem ho rozdýchával, bohužel marně. Neustále se mi obracel břichem vzhůru. Jak já to nemám rád! Bude to první letošní ryba, která se mnou pojede domů. Jinou rybu bych asi tak nelitoval, ale tenhle tečkovaný krasavec si to nezasloužil. Zabalil jsem ho do listu a položil na břeh. Až se budu vracet, vyzvednu si ho.

Prošel jsem celý plánovaný úsek a vracím se pro moji oběť. Už není tak krásný, barvy se mu pomalu vytrácejí. Ach jo…

Je mi to divný, vždy tady byli tloušti a v posledních týdnech tady tahám jen samý pstruhy. Že by kormoráni? Přicházím k autu, ale zpět se mi ještě nechce. I když se o slovo hlásí žízeň. Zkusím ještě jeden ouplávek a pojedu za kamarády. Pstruha dávám do stínu pod auto, snad se mu nic nestane. Nechci ho nosit sebou.
Jizera je tady velice proměnlivá. Uprostřed je vody po kolena, ale u břehů jsou velice zajímavé úseky s tůňkami a podemletými kořeny. Tady na mě čekalo vždy nějaké to překvapení. O to dnešní jsem ale nestál.

Na svém obvyklém místě vstupuju do vody. Nejprve prohazuju místa kolem, abych si je brozením nevyplašil. V čisté vodě vidím další loping, ale pstruh míjí nástrahu. Hlavně, že tady jsou! Konečně vidím první kolečko na hladině. Je ještě poměrně daleko, tam nenahodím, tak musím k němu sejít. Na woblerka mi jdou místní potočáci poctivě.

Poslední fotka ryby před žbluňkem

Najednou to vypadá, že se mi na háčku zachytil list, protože se špička trochu víc prohnula. Přitahuju tedy se zvednutou špičkou, abych list odstranil, ale vidím, že se nechytil list, ale miniokounek. Tak v takovým proudu bych tě nečekal!
Konečně jsem na dohození od sbírající ryby. Nechce ale ani woblerka ani dvounulku, ani smáčka. Přichází mi smska, že pivo je dobře vychlazené a drží mi tam místo. Tak ještě ten poslední ouplávek a jedu za nima.

Všimněte si, že to je vždy o tom posledním kroku. V místě kde jsem si myslel, že můžu chodit poslepu, se najednou objevila jáma a ještě s dvěma velkými kameny. V mžiku jsem pod vodou a to mě ještě silný proud pod tou vodou drží – voda mi natekla horem do prsaček. Aby toho nebylo málo, jednou nohou jsem mezi těmi kameny.

Ještě asi minutu do žbluňku

Místo činu

Když to teď píšu, uvědomuju si, jak jsem v takové situaci zachoval chladnou hlavu. Nejprve házím na břeh prut, pak teprve se snažím nabírat dech a vysvobozuju nohu z kamenného sevření. Když se vynořuju, dochází mi, že v náprsní kapse mám foťák a mobil a hlavně jediný a poslední klíče od auta – ty první jsem před časem utopil o 100 m výše.

Tady někde mám klíče od auta

Ten úsek je mi snad osudný! Za prutem tedy letí foťák, mobil a klíče. Dost vyčerpaný se drápu na břeh. Vylévám vodu z prsaček, v rychlosti zkouším mobil – svítí. Sláva, třeba se tak nenamočil. Přicházím k autu, foťák i mobil rozebírám a pokládám na palubku. Psychicky jsem vyřízenej. Balím a jedu na to pivo.

Možná že pozornému čtenáři neunikl fakt, že jsem si pod auto schoval pstruha. Tak na něj jsem úplně v tom rozrušení zapomněl. Už jste někdy přejeli rybu?

Text i foto: Jiří Ludvík – chj.rybar